ECLI:CZ:US:2003:1.US.751.01
sp. zn. I. ÚS 751/01
Usnesení
I. ÚS 751/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti D. C., právně zastoupeného JUDr. M. N., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 5 to 312/2001, ze dne 14. 6. 2001, a rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, sp. zn. 101 T 39/2001, ze dne 28. 3. 2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě bylo zamítnuto odvolání proti rozsudku okresního soudu, jímž byl stěžovatel uznán vinným spácháním trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení čl. 36, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39, čl. 40 Listiny základních práv a svobod a tvrdí, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s jeho obhajobou a neprovedly důkazy, jejichž provedení stěžovatel navrhl ve svém odvolání.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že pokud o odvolání rozhodoval krajský soud usnesením, kterým zamítl odvolání stěžovatele, pak jeho výroková část neodpovídá zákonu, podle něhož má soud rozhodnout o vině a trestu, a musí definovat skutek a zařadit ho pod hmotně právní skutkovou podstatu trestního zákona. Stěžovatel má rovněž za to, že obecné soudy při rozhodování o vině a trestu vycházely pouze z výpovědi spoluobžalovaného J., který je osobou nevěrohodnou a zaujatou vůči stěžovateli.
Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov, ve vyjádření k obsahu ústavní stížnosti pouze odkázal na odůvodnění rozsudku. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření především konstatoval, že výrok jeho rozhodnutí je zcela v souladu s ust. §256 tr. řádu a pokud je rozhodováno dle cit. ustanovení, pak se ve výrokové části již necituje ani skutek ani právní kvalifikace skutku. Další námitky obsažené v ústavní stížnosti nepovažuje krajský soud za opodstatněné. Jimi se zabýval již ve svém rozhodnutí.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy ČR nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech. Taková porušení základních práv a svobod stěžovatele však Ústavní soud neshledal.
Jak již Ústavní soud mnohokrát ve svých rozhodnutích judikoval, není zpravidla oprávněn přezkoumávat hodnocení důkazů obecnými soudy. Z ústavního principu nezávislosti soudu podle čl. 82 Ústavy ČR vyplývá mimo jiné zásada volného hodnocení důkazů. Je-li tato zásada respektována, a tak tomu v projednávané věci podle názoru Ústavního soudu bylo, nemůže přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy, pokud právní závěry soudu nejsou v příkrém nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají.
Jak vyplývá z rozsudku soudu I. stupně, stěžovatel se trestného činu dopustil tím, že převzal za předem dohodnutou částku 1 700,- Kč od spoluobžalovaného R. J. mobilní telefon v hodnotě 5 095,- Kč, ačkoliv mu byla známa skutečnost, že tento mobilní telefon odcizil spoluobžalovaný J. z prostor šatny sportovní haly Slavie a Havířově-Městě. Stěžovatel byl usvědčen na základě výpovědi spoluobžalovaného J., který tvrdil jak v přípravném řízení, tak u hlavního líčení, že stěžovateli sdělil, že mobilní telefon je odcizený ("čorovaný"). Stěžovatel nepopíral, že tento mobilní telefon koupil za částku 1 700,- Kč, avšak trval na tom, že o skutečnosti, že je odcizený, nevěděl.
Podle článku 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu. Pokud obecný soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v §125 trestního řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není zpravidla v pravomoci Ústavního soudu, jak již ostatně opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích, toto hodnocení znovu "hodnotit", a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 1, č. 25). V rámci provedeného dokazování soud přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině stěžovatele a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil.
K námitce stěžovatele ohledně neúplného výroku usnesení odvolacího soudu Ústavní soud konstatuje, že výrok s náležitostmi, které požaduje stěžovatel, musí obsahovat pouze rozsudek, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje (§120 odst. 3 tr. řádu). Tímto rozsudkem byl rozsudek Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, který zákonné náležitosti splňuje. V případě rozhodování soudu v odvolacím řízení pak platí ustanovení §256 tr. řádu, podle něhož odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné. V takovém případě rozhoduje odvolací soud usnesením.
K námitce stěžovatele, že soudy neadekvátně hodnotily provedené důkazy a interpretovaly je v jeho neprospěch a nezabývaly se okolnostmi svědčícími v jejich prospěch, Ústavní soud poznamenává, že jeho úkolem není kontrola, zda obecné soudy na základě volného hodnocení důkazů "správně" zhodnotily všechny důkazy, nýbrž jeho úkolem je "pouze" zjistit, zda důkazy ve prospěch či neprospěch obviněného byly prezentovány způsobem zajišťujícím spravedlivý proces a ujistit se o tom, že tento proces byl veden způsobem zajišťujícím správný výsledek. Vytýká-li stěžovatel odvolacímu soudu, že rozhodl v jeho neprospěch, aniž by vyhověl jeho návrhu na provedení dalších důkazů, je v této souvislosti nutné připomenout, že odvolací soud dokazování v řízení o odvolání zpravidla neprovádí a není v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět. Navíc, jak je zřejmé z podaného odvolání proti rozsudku soudu I. stupně, stěžovatel provedení dalších důkazů nenavrhoval, pouze namítal nesprávné hodnocení již provedených důkazů.
Protože Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 26. února 2003
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu