ECLI:CZ:US:2003:1.US.751.02
sp. zn. I. ÚS 751/02
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. I., zastoupeného JUDr. J. V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 16 Co 128/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě (dále také "odvolací soud"), potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2002, čj. 26 C 219/98 - 39, kterým byl zamítnut návrh A. I. (dále jen "stěžovatel"), aby žalovaný S. O., spol. s r. o., zaplatil stěžovateli částku 18 980,-- Kč s příslušenstvím.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 12. 2002, stěžovatel napadl výše uvedená rozhodnutí obecných soudů a navrhl jejich zrušení. Vzhledem k tomu, že návrh nesplňoval náležitosti podle §30, §31, §34 zákona o Ústavním soudu, byl stěžovatel vyzván k odstranění vad svého podání. Opatřením České advokátní komory ze dne 29. 1. 2003, zn. 04-0255/03, byl stěžovateli určen advokát, jehož prostřednictvím podal dne 11. 2. 2003 ústavní stížnost, která splňovala všechny formální náležitosti a předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti odkázal na svoje původní podání a zrekapituloval průběh řízení o své žalobě na zaplacení částky 18 980,-- Kč s přísl. Uvedl mimo jiné, že soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. 1. 2002, čj. 26 C 219/98 - 39, jeho žalobu zamítl. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které si sepsal sám. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 4. 2002, sp. zn. 16 Co 128/2002, byl vyzván, aby ve lhůtě 7 dnů od jeho doručení soudu sdělil, zda souhlasí s tím, aby o odvolání rozhodl odvolací soud bez nařízení jednání. Pro případ, že se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím o odvolání bez nařízeného jednání souhlasí. Stěžovatel se ke zmíněnému usnesení odvolacího soudu nevyjádřil. Později zjistil, že uvedené usnesení odvolacího soudu nebylo doručeno jeho advokátovi, stejně jako poté vydaný rozsudek odvolacího soudu.
Stěžovatel tvrdí, že v odvolacím řízení bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny a právo na veřejnost podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Současně má za to, že pravomocný rozsudek odvolacího soudu není v souladu s čl. 90 Ústavy ČR. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 16 Co 128/2002, zrušil.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, společnosti S. O., spol. s r. o., jako vedlejšího účastníka, a prostudoval spis Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 26 C 219/98.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření uvedl, že zástupce stěžovatele JUDr. M. P. byl usnesením soudu prvního stupně ustanoven "pro řízení vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 219/98". Zástupce byl tedy stěžovateli ustanoven pouze pro řízení před soudem prvního stupně. Odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně si stěžovatel podal již sám. Za tohoto stavu neměl odvolací soud důvod zasílat výzvu podle §214 odst. 3 OSŘ advokátovi stěžovatele, ani mu doručovat rozsudek. Rozsudek proto doručil pouze stěžovateli dne 6. 6. 2002. Jestliže stěžovatel doručil ústavní stížnost Ústavnímu soudu dne 30. 12. 2002, učinil tak opožděně. Podle Krajského soudu zastoupení stěžovatele advokátem zaniklo již po doručení rozsudku soudu prvního stupně, nikoli až po právní moci rozhodnutí, kterým bylo řízení skončeno. Jestliže okresní soud ustanovil účastníkovi zástupce toliko pro řízení před soudem prvního stupně, byl jeho postup v souladu s ustanovením §30 OSŘ. Nic nebrání účastníkovi, kterému byl zástupce takto ustanoven, aby se odvolal a požádal o ustanovení zástupce pro celé řízení, tedy i pro řízení před soudem odvolacím. Podle OSŘ nelze plnou moc omezit. Omezením procesní plné moci není, pokud soud ustanovil zástupce účastníkovi pouze pro řízení před soudem prvního stupně. Krajský soud považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou a navrhl její odmítnutí podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
S. O., spol. s r. o., jako vedlejší účastník, ve vyjádření uvedl, že v rámci odvolacího řízení souhlasil s upuštěním od ústního jednání. Rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně hodnotí jako objektivní a odůvodněná. Ve věci ústavní stížnosti souhlasí s upuštěním od ústního jednání.
Ze spisu Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 26 C 219/98, vyplývá, že stěžovatel podal dne 15. 12. 1998 žalobu na zaplacení mzdy za období od 10. 2. 1997 do 2. 5. 1997 v částce 18 980,-- Kč s přísl. proti žalovanému S. O., spol. s r. o., Po doručení výzvy k úhradě soudního poplatku stěžovatel požádal o osvobození od soudních poplatků. Usnesením ze dne 23. 3. 2001 mu bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků podle §138 OSŘ. Stěžovatel rovněž požádal o ustanovení advokáta podle §30 odst. 2 OSŘ. Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 12. 9. 2001, čj. 26 C 219/98 - 23, ustanovil stěžovateli, pro řízení vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 26 C 219/98, advokáta JUDr. M. P. Ustanovený advokát vypracoval stanovisko (č. l. 25 spisu), v němž dospěl k závěru, že není právní důvod pro trvání na podané žalobě, neboť zaměstnavatel stěžovatele, výší jemu vyplacené mzdy v uvedeném období, neporušil zákon č. 1/1992 Sb., o mzdě, ani nařízení vlády č. 308/1995 Sb., o stanovení minimálních tarifů.
Stěžovatel s tímto stanoviskem nesouhlasil, neboť požadoval mzdu odvozenou od "tržní ceny jeho práce". Stanovisko nepodepsal a připojil poznámku, že se obrátí na někoho jiného. Dne 28. 1. 2002 bylo nařízeno jednání ve věci (č. l. 36 spisu), v jehož rámci stěžovatel požadoval doplatek mezi skutečně vyplacenou mzdou a statistickým příjmem v jeho oboru známým z tisku a TV. Svůj nárok opíral právě o průměrnou statistickou mzdu za práci, kterou u žalovaného vykonával. Okresní soud žalobu stěžovatele zamítl. Rozsudek doručil dne 15. 3. 2002 ustanovenému advokátovi stěžovatele JUDr. M. P. Dne 18. 3. 2002 se k okresnímu soudu dostavil stěžovatel, prostudoval spis a podal odvolání, které si sám sepsal a odůvodnil. Krajský soud v Ostravě vyzval stěžovatele k vyjádření podle §214 odst. 3 OSŘ. Dne 14. 5. 2002, bez nařízeného jednání, o podaném odvoláním rozhodl rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatel napadl tento rozsudek odvolacího soudu ústavní stížností, vedenou u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 515/02. Ústavní stížnost stěžovatele byla usnesením ze dne 21. listopadu 2002 odmítnuta, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu nebylo pravomocné, protože nebylo doručeno soudem ustanovenému advokátovi stěžovatele. Na základě uvedeného usnesení Ústavního soudu byl rozsudek odvolacího soudu ze dne 14. 5. 2002, čj. 16 Co 128/2002 - 52, doručen JUDr. M. P., advokátu stěžovatele, dne 13. 12. 2002.
Při posuzování ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, ale zjišťuje, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, protože z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Po přezkoumání připojeného spisu Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 26 C 219/98, a po vyjádření účastníků řízení, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §30 odst. 1 OSŘ předseda senátu ustanoví zástupce účastníku, na jeho žádost a u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků, jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů. Podle odstavce druhého téhož ustanovení, vyžaduje-li to ochrana zájmů účastníka, ustanoví mu předseda senátu zástupce z řad advokátů. Ustanovený zástupce má stejné postavení jako zástupce na základě procesní plné moci. Byl-li zástupcem ustanoven advokát, má stejné postavení jako advokát, jemuž účastník udělil plnou moc (§31 odst. 1, 2 OSŘ). Advokátu lze udělit procesní plnou moc pouze pro celé řízení (§25 odst. 1 OSŘ). Ústavní soud, s poukazem na citovaná ustanovení OSŘ, konstatuje, že Krajský soud v Ostravě pochybil, pokud výzvu podle §214 odst. 3 OSŘ doručil pouze stěžovateli, a nikoli jeho ustanovenému advokátovi JUDr. M.P., neshledal však v tomto postupu zásah do stěžovatelových základních ústavních práv.
Ústavní soud zdůrazňuje, že každý případ je třeba posuzovat komplexně a brát do úvahy všechny jeho okolnosti. Stěžovatel namítal, že výzva podle §214 odst. 3 OSŘ nebyla doručena jeho advokátovi, a tím mu bylo znemožněno poradit se s ním o dalších úkonech v řízení a zúčastnit se jednání u odvolacího soudu. Smyslem odvolacího řízení je především přezkum rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž osobní účast účastníků řízení není vždy nezbytná. Ze spisu Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 26 C 219/98, je patrno, že stěžovatel právní pomoc jemu ustanoveného advokáta nevyužíval. Podání v dané věci činil sám, bez porady s advokátem, ve sporu se orientoval a postupoval adekvátním způsobem. Ze shromážděných podkladů nikterak nevyplývá, že by v řízení utrpěl újmu pro neznalost právních předpisů, ať z hlediska procesního či hmotného práva. Lze konstatovat, že ve zkoumané věci by konečný výsledek, s pravděpodobností hraničící s jistotou, nemohl být jiný, ani kdyby stěžovatel byl přítomen jednání odvolacího soudu. Z tohoto hlediska pochybení odvolacího soudu nemohlo zasáhnout základní ústavní práva stěžovatele a neobstojí námitka stěžovatele o porušení jeho práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny.
K namítanému porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) by došlo tehdy, jestliže by byla stěžovateli upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popřípadě pokud by odvolací soud odmítl jednat a rozhodnout o podaném odvolání, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V projednávaném případě se tak však nestalo. Odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal, včetně jemu předcházejícího řízení. Zabýval se všemi námitkami uplatněnými stěžovatelem v odvolání. Aniž by prováděl dokazování, dospěl ke shodnému závěru jako soud prvního stupně, a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Návrh stěžovatele totiž směřoval vůči subjektu, s nímž stěžovatel neuzavřel pracovní poměr. Aby byl proti tomuto subjektu úspěšný, musel by prokázat, že práva a povinnosti jeho původního zaměstnavatele přešla na žalovaného. K tomu nedošlo. Stěžovatel byl zaměstnancem společnosti S. M. F., spol. s r. o., a jeho pracovní poměr u této společnosti skončil dne 2. 5. 1997, tedy ještě před prodejem podílu této společnosti žalovanému S. O., spol. s r. o., Podle §250 odst. 1 zákoníku práce, účinného do 31. 12. 2000, převádí-li se část zaměstnavatele k jinému zaměstnavateli, přecházejí práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů vůči zaměstnancům této části zaměstnavatele na přejímajícího zaměstnavatele. Podle §250 odst. 2 téhož zákona, práva a povinnosti dosavadního zaměstnavatele vůči zaměstnancům této části zaměstnavatele, jejíž pracovněprávní vztahy do dne převodu zanikly, zůstávají nedotčeny. Pracovní poměr stěžovatele ke společnosti S. M.F., spol. s r. o., tedy skončil před uzavřením smlouvy o prodeji podniku, uzavřené až v roce 1998. Žalovaná společnost S. O., spol. s r. o., nebyla tudíž v řízení pasivně legitimována, protože žádná práva ani povinnosti z pracovněprávního vztahu mezi stěžovatelem a společností S. M. F., spol. s r. o., na ni nepřešla. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle §219 OSŘ.
Z uvedeného rovněž vyplývá, že postupem odvolacího soudu nebyl porušen ani čl. 38 odst. 2 Listiny. Smyslem odvolacího řízení je především přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž osobní účast účastníků není nezbytná. Provádí-li ovšem odvolací soud dokazování, musí nařídit jednání, předvolat k němu účastníky odvolacího řízení a osoby, jejichž přítomnosti je třeba. V souzené věci odvolací soud dokazování neprováděl a v souladu s §156 odst. 1 OSŘ svůj rozsudek vyhlásil (č. l. 49 spisu).
Aby mohla být nezákonnost chápána jako neústavnost, musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní lidská práva nebo svobody. Pochybení odvolacího soudu však v případě stěžovatele nevyvolalo porušení jím namítaných ústavně zaručených lidských práv a svobod.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2003
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu