ECLI:CZ:US:2003:1.US.755.2000
sp. zn. I. ÚS 755/2000
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. E. K., zastoupené JUDr. J. B., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2000, čj. 12 Co 574/99 - 92, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 12. 2000, stěžovatelka napadla výše označený rozsudek Krajského soudu v Brně, který potvrdil rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 18. 5. 1999, čj. 11 C 401/98 - 53. Tímto rozsudkem okresní soud určil, že navrhovatelky J. Ch. a M. P. jsou podílovými vlastnicemi, každá ideální 1/2 ve výroku rozsudku přesně vymezených pozemků, všech v k. ú. R., zapsané u Katastrálního úřadu v Třebíči na listu vlastnictví č. 124 pro obec R., okres Třebíč. V části směřující proti druhému odpůrci (P. K.) byl návrh zamítnut. Stěžovatelka navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů.
V odůvodnění ústavní stížnosti uvedla, že soudy obou stupňů se neřídily ustanoveními zákona č. 265/1992 Sb., jejichž cílem je chránit ty, kteří jednají ve víře ve věcnou správnost obsahu katastru nemovitostí, nedocenily význam preventivního dosahu režimu ustanovení §10 odst. 2 cit. zákona. V důsledku toho ochranu vlastnického práva stěžovatelky učinily závislou na nahodilé existenci soudního rozhodnutí ve sporu třetích osob. Došlo tak k porušení principu dělby moci podle čl. 1 Ústavy České republiky a k porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka totiž, jako kupující, uzavřela s P. K., jako prodávajícím, kupní smlouvu ohledně pozemků, které byly předmětem sporu o určení vlastnictví. Tento spor byl veden J. Ch. a Martou P. proti P. K. jako odpůrci. Spor byl ukončen dne 18. 5. 1999 vydáním rozsudku Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 11 C 401/98 ve prospěch navrhovatelek, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 12 Co 574/99.
Oba shora označené rozsudky se opíraly o rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 12 Co 609/95, který nabyl právní moci dne 8. 4. 1998. Podle tohoto rozsudku nastaly účinky zrušení kupní a darovací smlouvy ze dne 17. 4. 1989 ve vztahu k předmětným pozemkům ex tunc. Stalo se tak na základě výsledku restitučního sporu, který vedly J. Ch. a M. P. proti P.K. o zrušení části kupní a darovací smlouvy ze dne 17. 4. 1989.
Pochybení obecných soudů v předmětné věci spatřuje stěžovatelka v tom, že se nezabývaly právním režimem zákona č. 265/92 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem v úplném znění, v návaznosti na skutečnosti a okolnosti, za kterých uzavírala dne 16. 1. 1998 s P. K. kupní smlouvu ke sporným pozemkům. V době uzavření předmětné smlouvy stěžovatelka jednala v důvěře v zápis do veřejné listiny - katastru. J. Ch. a M. P. naopak opominuly poznámkou avizovat spor mezi nimi a P. K., který by vyloučil její dobrou víru. Soudy obou stupňů přehlédly ustanovení §11 zákona č. 265/1992 Sb., které zakotvuje zásadu materiální publicity katastru nemovitostí a vyjadřuje presumpci věcné správnosti obsahu katastru. Navíc odvolací soud odmítl provést stěžovatelkou navržený důkaz ohledně motivů a okolností, za nichž uzavírala kupní smlouvu s P. K.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelčina podání a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka, oprávněná k jejímu podání, byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Ústavní stížnost tak byla shledána přípustnou.
Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelka podala současně s ústavní stížností i dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, přerušil Ústavní soud řízení ve věci usnesením ze dne 27. listopadu 2002 s tím, že v řízení bude pokračovat poté, co Nejvyšší soud ČR o dovolání rozhodne.
Ze spisu Okresního soudu v Třebíči, sp. zn. 11 C 401/98 (dále též "okresní soud"), Ústavní soud zjistil, že navrhovatelky J. Ch. a M. P. podaly proti odpůrcům Ing. E. K. a P. K. návrh na určení vlastnictví k pozemkům v návrhu přesně specifikovaným. Rozsudkem ze dne 18. 5. 1999 okresní soud určil, že navrhovatelky jsou podílovými vlastnicemi každá ideální 1/2 označených pozemků. Návrh zamítl v části, ve které směřoval proti druhému odpůrci P. K. Jako zásadní spornou otázku řešil, zda odpůrkyně (v řízení před Ústavním soudem stěžovatelka) nabyla platně vlastnictví k předmětným pozemkům, případně zda vlastnické právo dosud nesvědčí druhému odpůrci. Vyšel ze zjištění, že v předcházejícím řízení, vedeném u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 1 C 751/93, zrušil tento okresní soud, podle §8 odst. 3 zákona č. 195/1993 Sb., část VII. kupní a darovací smlouvy ze dne 17. 4. 1989, uzavřené mezi J. Ch. a M. P. (jako prodávajícími) a P. K. (jako kupujícím) u bývalého Státního notářství v Třebíči, jíž byly označené pozemky darovány P. K. v souvislosti s prodejem domu č. p. 13 v obci R.. Uvedený rozsudek okresního soudu byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 12 Co 609/95.
Po posouzení právních následků tohoto rozhodnutí dospěl Okresní soud v Třebíči k závěru, že se jedná o restituční rozhodnutí s právními účinky ex tunc. Soud, který zrušil kupní a darovací smlouvu podle §8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě (ve znění zákona č. 195/1993 Sb. - úplné znění), svým rozhodnutím nekonstituoval nový právní vztah, ale pouze deklaroval právní vztah existující po zrušení smlouvy, kdy došlo k navrácení právních vztahů, týkajících se předmětných nemovitostí, do stavu, který existoval před uzavřením předmětné kupní smlouvy. V této souvislosti poukázal okresní soud na nález Ústavního soudu č. 16/93 a na stanovisko Nejvyššího soudu ČR, Cpj 34/74, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí pod Rc 26/75. Podle závěru okresního soudu všechny právní úkony, kterými s předmětnými nemovitostmi disponoval druhý odpůrce, jenž nabyl vlastnické právo k těmto nemovitostem na základě zrušené kupní a darovací smlouvy, se tím stávají neplatnými, neboť disponoval právy, která mu nenáležela.
Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 30. 8. 2000, čj. 12 Co 574/99 - 92, rozsudek okresního soudu v napadených výrocích potvrdil. V odůvodnění rozsudku se odvolací soud zcela ztotožnil s rozsudkem soudu prvního stupně i s právním názorem v něm vyjádřeným. S odkazem na nálezy Ústavního soudu zdůraznil, že právní moc rozsudku Krajského soudu v Brně, jímž byla zrušena část předmětné kupní a darovací smlouvy, nastala dnem 8. 4. 1998. V důsledku toho nastaly účinky zrušení smlouvy ze dne 17. 4. 1989 ve vztahu k předmětným pozemkům ex tunc. Smlouva byla tedy zrušena od samého počátku. Proto odpůrce P.K. v roce 1989 nenabyl de iure vlastnické právo k předmětným pozemkům, což znamená, že pokud s nimi disponoval, jednalo se vždy o převod neplatný podle §39 ObčZ, pro rozpor s ustanovením §123 ObčZ. Stěžovatelkou uplatňovaná dobrá víra při uzavírání kupní smlouvy by měla svou relevanci pouze z hlediska účinků nabytí vlastnictví vydržením, ke kterému však nemohlo dojít pro nesplnění podmínky nepřetržité desetileté držby nemovitostí.
Z usnesení Nejvyššího soudu ČR, jako soudu dovolacího, ze dne 20. 2. 2003, čj. 28 Cdo 1815/2002 - 115, Ústavní soud zjistil, že dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2000, čj. 12 Co 574/99 - 92, bylo odmítnuto pro nepřípustnost. Stěžovatelka uplatnila jako dovolací důvod nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem, spočívající v tom, že nevyvodil závěry ze stavu zápisů v katastru nemovitostí, existujícího v době, kdy od druhého odpůrce kupovala předmětné pozemky. Na tom však právní závěry rozsudků obou soudů nespočívají, neboť návrhu bylo vyhověno z toho důvodu, že zrušení smlouvy o bezplatném převodu uvedených pozemků na P. K. mělo účinky ex tunc. Důvodem, proč bylo návrhu vyhověno, byla neexistence vlastnického práva jmenovaného k pozemkům v době, kdy je převáděl na stěžovatelku.
Ústavní soud se poté zabýval posouzením opodstatněnosti ústavní stížnosti. Po přezkoumání skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že soudy obou stupňů nepostupovaly v souladu s ustanoveními zákona č. 265/92 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, tedy že neposkytly ochranu její dobré víře, čímž měly porušit dělbu moci podle čl. 1 Ústavy ČR. Rovněž neposkytly ochranu jejímu vlastnickému právu podle čl. 11 písm. a) Listiny a porušily její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny tím, že neprovedly jí navržený důkaz.
K námitkám stěžovatelky proti provádění důkazů, jejich hodnocení a vyvozování právních závěrů, je třeba uvést, jak již bylo Ústavním soudem mnohokrát judikováno, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, a nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod i mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy ČR. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá rovněž zásada volného hodnocení důkazů obecnými soudy. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským zákoníkem, trestním zákonem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv nebo svobod.
Ústavní soud se zabýval ústavností postupu v řízení před soudy obou stupňů a dospěl k závěru, že nebyla porušena základní práva stěžovatelky. Státní moc byla uplatněna zcela v souladu se zákonem, stěžovatelka měla před soudem rovné postavení a byla jí poskytnuta náležitá soudní ochrana - jednání bylo ústní, veřejné, mohla se ho účastnit, podávat návrhy a vyjádřit se ke všem skutečnostem, její postavení účastníka řízení bylo plně respektováno. Soudy obou stupňů provedly potřebné důkazy, na základě volného hodnocení důkazů dospěly k právním závěrům, které řádně odůvodnily. Skutečnost, že vyslovily právní názor, se kterým stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Pokud stěžovatelka tvrdí, že byla zkrácena ve svém právu na spravedlivý proces tím, že soudy v její věci dospěly k jinému právnímu názoru, než je názor stěžovatele, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takovéto tvrzení stěžovatelky hodnotit jako polemiku s právními závěry obecných soudů a v důsledku toho stěžovatelku odkázat na již ustálenou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k zásadám spravedlivého procesu daným hlavou 5 Listiny. K porušení čl. 36 Listiny tedy nedošlo.
Pokud stěžovatelka tvrdí, že bylo porušeno její právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny, k tomu je třeba uvést, že předmětným ustanovením je chráněno vlastnické právo již konstituované, tedy již existující. V předmětné věci však, jak to vyplývá z provedeného řízení před obecnými soudy, stěžovatelce vlastnické právo k nemovitostem vůbec nevzniklo, protože P. K. v roce 1989 vlastnické právo k předmětným pozemkům nenabyl, nemohl ho tudíž ani převést na stěžovatelku. Jednalo se tedy o výklad a aplikaci obecného práva obecnými soudy a nebylo zjištěno nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny.
Stěžovatelkou tvrzené porušení dělby moci, podle čl. 1 Ústavy ČR, nebylo konkrétně zasazeno do souvislostí předmětné věci a ani ničím odůvodněno, proto se jím Ústavní soud nezabýval.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2003 JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu