ECLI:CZ:US:2003:1.US.76.01
sp. zn. I. ÚS 76/01
Usnesení
I. ÚS 76/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. A. Z., Ing. M. P., a J. L., zastoupených JUDr. F. U., advokátem, proti usnesení Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 21. 12. 2000, sp. zn. 26 K 48/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 2. 2. 2001 se stěžovatelé s odvoláním na tvrzené porušení čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhali zrušení usnesení Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 21. 12. 2000, sp. zn. 26 K 48/2000, kterým soud rozhodl v právní věci úpadce T., a. s., o návrhu správce konkursní podstaty na schválení výše pracovních nároků jeho vedoucích zaměstnanců. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že jim jako zaměstnancům citované obchodní společnosti, na kterou byl v roce 2000 vyhlášen konkurs, byla v jeho průběhu dána výpověď z pracovního poměru. Správce konkursní podstaty následně požádal Krajský obchodní soud v Brně o vydání napadeného rozhodnutí, kterým byla fakticky snížena výše jejich mzdy od vyhlášení konkursu do doby skončení jejich pracovního poměru. Soud své rozhodnutí odůvodnil odkazem na ust. §67a odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), podle něhož pracovní nároky vedoucích zaměstnanců, jejichž pracovní poměr se zakládá jmenováním a které vznikly po prohlášení konkursu, lze v průběhu konkursu uspokojit pouze do výše, kterou určí správce se souhlasem soudu.
Podle názoru stěžovatelů tak bylo rozhodnutím soudu významně zasaženo do jejich sociální sféry a základních práv, jelikož ve smyslu ust. §31 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání se pracovní nároky uspokojují přednostně a ostatní pohledávky pouze poměrně, v souvislosti se zpeněžováním konkursní podstaty. Podle nich je totiž nutno při posuzování toho, kdo je "vedoucí zaměstnanec" postupovat v souladu s ust. §9 odst. 3 zákoníku práce, podle kterého se vedoucími zaměstnanci rozumí orgány zaměstnavatele a další zaměstnanci, pověření vedením na jednotlivých stupních řízení u zaměstnavatele, oprávnění stanovit a ukládat podřízeným zaměstnancům pracovní úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jejich práci a dávat jim k tomu účelu závazné pokyny. Z toho údajně vyplývá, že je to organizační struktura zaměstnavatele, která umožňuje posoudit, zda se jedná o vedoucího zaměstnance či nikoliv, přičemž pojmenování funkce, kterou příslušný zaměstnanec zastává, není rozhodující. Podle stěžovatelů z citovaného ustanovení rovněž vyplývá, že aniž by bylo nutno měnit formálně právní základ konkrétního pracovního poměru, může být zaměstnanec zaměstnancem vedoucím nebo řadovým střídavě podle toho, zda někoho řídí či ne. Podle ust. §27 zákoníku práce vzniká pracovní poměr jmenováním pouze u přesně určených vedoucích zaměstnanců; u ostatních vedoucích zaměstnanců vzniká na základě pracovní smlouvy a není rozhodné, jak je příslušný právní úkon formálně označen. Se změnami organizační struktury zaměstnavatele tak může dojít k tomu, že zaměstnanci, zaměstnaní dosud na základě pracovní smlouvy, budou nadále zaměstnáni na základě jmenování (učiněného ústně nebo konkludentně) a opačně. Za organizační změnu je tak podle stěžovatelů nutno považovat i to, že vedoucí zaměstnanec, který původně řídil jiné zaměstnance, nyní nikoho neřídí a nenaplňuje tedy pojmové znaky vedoucího zaměstnance, u kterého lze upravit pracovní nároky podle citovaného ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání. Nároky ostatních zaměstnanců takto dotčeny být nemohou.
Stěžovatelé uvedli, že původně další zaměstnance řídili a splňovali i další předpoklady pro to, aby mohli být považováni za vedoucí zaměstnance, jejichž pracovní poměr byl založen jmenováním, ve smyslu uvedených ustanovení zákoníku práce. Stěžovatel, Ing. A. Z., vykonával v obchodní společnosti T., a. s., na základě manažerské smlouvy ze dne 13. 3. 1997 funkci generálního ředitele společnosti, stěžovatel, J. L., na základě manažerské smlouvy ze dne 3. 2. 1997 funkci manažera pro personální záležitosti, a stěžovatelka, Ing. M. P., funkci manažera pro oblast práce a mezd (manažerská smlouva ze dne 3. 2. 1997). Následnými organizačními změnami však prý došlo k tomu, že tito zaměstnanci již nikoho neřídili a byť byli podřízeni statutárnímu orgánu, nesplňovali základní právní předpoklady vedoucích zaměstnanců a jejich pracovní poměr tudíž nemohl být založen jmenováním. Příslušné funkce byly zrušeny dne 28. 8. 2000 rozhodnutím představenstva obchodní společnosti T., a. s. Pracovní poměr všech stěžovatelů skončil dne 31. 12. 2000 uplynutím výpovědní doby po výpovědích z důvodu zrušení uvedených funkcí a nedostatku jiné vhodné práce. Z uvedeného podle stěžovatelů vyplývá, že na ně soud nemohl aplikovat ust. §67a odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání a upravit jejich pracovní nároky. Soud prý vycházel pouze z návrhu správce konkursní podstaty, který při stanovení okruhu vedoucích zaměstnanců zase vycházel z označení funkcí stěžovatelů v pracovních smlouvách - manažer (ačkoliv takové označení žádný právní předpis nezná) a skutečnosti jím tvrzené vzal za prokázané.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Brně poukázal na ustanovení §67a zákona o konkursu a vyrovnání a v zásadě konstatoval, že v daném případě uznal jako vedoucí pracovníky, resp. zaměstnance zaměstnance uvedené správcem, neboť jeho návrh považuje za řádně zdůvodněný.
II.
Po přezkoumání veškerých shromážděných podkladů ke zkoumanému případu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s tím, že byli správcem konkursní podstaty a následně i soudem posouzeni jako vedoucí zaměstnanci úpadce ve smyslu ust. §67a zákona o konkursu a vyrovnání s důsledky z toho vyplývajícími, totiž schválením určené výše částek k uspokojení jejich pracovních nároků (jejich faktickým snížením). Pro komplexní posouzení celého případu bylo nutno vyžádat příslušný spisový materiál, resp. tu jeho část, která se týká stěžovatelů a řešené věci, což, jak možno na okraj poznamenat, nebylo ve fázi různých probíhajících řízení, navazujících na konkurs, samo o sobě zcela jednoduché. Vyžádaný materiál (relevantní část objemného spisu) byl Ústavnímu soudu posléze postoupen Vrchním soudem v Olomouci, kde se nacházel podle zjištění Ústavního soudu kvůli odvoláním s ústavní stížností a věcí stěžovatelů nijak nesouvisejících. Z těchto materiálů vyplývá, že podáním ze dne 6. 10. 2000, doplněným dne 14. 11. 2000 a 20. 11. 2000, požádal správce konkursní podstaty úpadce T., a. s., o schválení návrhu na určení výše částek k uspokojení výše pracovních nároků vedoucích pracovníků úpadce, ve kterém byli mimo dalších osob uvedeni stěžovatelé - Ing. A. Z. jako bývalý generální ředitel společnosti, s původní výší mzdy 100 000,- Kč (navrženo k uspokojení pracovního nároku 15 000,- Kč s poznámkou, že zpracovává analýzy dceřiných společností a konkurenčních skupin), J. L., personální manažer s původní výší mzdy 42 000,- Kč (navrženo 18 000,- Kč s poznámkou, že odpovídá za vedení archivu úpadce, za uložení veškerých písemností spojených s činností úpadce a dále bude odpovídat za správné formální zpracování všech pracovněprávních úkonů a archivaci písemností), a Ing. M. P., manažer pro oblast práce a mezd s původní výší mzdy 32 000,- Kč (navrženo 20 000,- Kč s poznámkou, že odpovídá za oblast práce a mezd a komunikaci v oblasti zdravotního a sociálního pojištění zaměstnanců a s tím spojených finančních odvodů zaměstnavatele, za plnění oznamovacích povinností ke státní správě a bude se vyjadřovat k pracovněprávním nárokům zaměstnanců, přihlášeným do konkursního řízení). Soud napadeným usnesením takto navrženou výši částek k uspokojení pracovních nároků vedoucích zaměstnanců, při jejichž stanovení vycházel správce konkursní podstaty z označení jejich funkcí, schválil, přičemž uvedl, že posoudil navrhovanou výši s ohledem na pracovní náplň stěžovatelů jako přiměřenou.
Zákon o konkursu a vyrovnání upravuje uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku a účelem zvláštních ustanovení o vedoucích pracovnících (zaměstnancích) dlužníka je zákonné stanovení určitých omezení pracovních nároků těchto zaměstnanců zejména z toho důvodu, aby tyto osoby měly zájem na rychlém řešení úpadku a aby nemohly zneužít nebo zneužívat svých speciálních znalostí o dlužníkově situaci a majetku, kterých z povahy věci při své činnosti musely nabýt. Možnost finanční limitace nároků vedoucích zaměstnanců, jejichž mzdy dosahují obvykle značné výše, je zároveň nutná z důvodů potřeby uspokojení oprávněných mzdových nároků ostatních zaměstnanců, resp. nároků dalších věřitelů, které by mohly být neúměrně zkracovány a z tohoto pohledu je tato právní úprava spravedlivá a v souladu s dobrými mravy. Pracovní nároky vedoucích zaměstnanců, přesahující správcem určenou a soudem schválenou částku ostatně nezanikají a nejsou tak rozhodnutím příslušných orgánů zrušeny, ale uspokojují se jako tzv. ostatní pohledávky (i když jejich uspokojení bude samozřejmě jen částečné, případně k němu nemusí dojít vůbec).
Právní argumentaci stěžovatelů, kterou odůvodňují svůj názor, že v inkriminované době vlastně již vedoucími zaměstnanci nebyli, z čehož dovozují, že došlo k zásahu do jejich základních práv, nelze přiznat ústavněprávní dosah. Obecně nutno připomenout, (odhlédneme-li z hlediska řešené věci mj. od zjevně absurdních důsledků, pokud by nebyl mezi vedoucí zaměstnance zařazen bývalý generální ředitel) že posuzování pouhé legality či věcné správnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci pod pravomoc Ústavního soudu nespadá, neboť by jej posunovalo do pozice další přezkumné instance, která mu, jak již mnohokrát zdůraznil, nepřísluší (včetně v závěru stížnosti tvrzeného porušení zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů). Rovněž porušení práva na soudní ochranu Ústavní soud v dané věci neshledal. Jak již výše naznačeno, nutno vycházet ze specifického účelu a smyslu zákona o konkursu a vyrovnání; nezávislý a nestranný soud navrženou výši částek k uspokojení nároků vedoucích zaměstnanců jako přiměřenou schválil a rozhodl tak v souladu se zákonem. Ústavní soud v postupu soudu a v napadeném rozhodnutí neshledal pochybení, které by svým charakterem a intenzitou věc posunulo do ústavní roviny a odůvodňovalo jeho zásah do (předpisem nejvyšší právní síly garantované) nezávislosti obecného soudu.
V daném, komplexně zkoumaném případě tak Ústavní soud s odvoláním na výše uvedené dospěl k závěru, že nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů, ať již jimi tvrzených nebo jiných, a proto návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 21. ledna 2003
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu