ECLI:CZ:US:2003:1.US.91.01
sp. zn. I. ÚS 91/01
Usnesení
I. ÚS 91/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. B., zastoupeného JUDr. J. N., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 12. 2000, sp. zn. 6 To 553/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel, s odvoláním na tvrzené porušení čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 82 Ústavy, domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 12. 2000, sp. zn. 6 To 553/2000, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 29. 9. 2000, sp. zn. 1 T 41/99. Tímto rozsudkem byl stěžovatel shledán vinným, že dne 8. 10. 1998 po předchozím požití alkoholu (2,16 promile) nezvládl řízení automobilu Š. a čelně se střetl s protijedoucím vozidlem, přičemž svému spolujezdci, MVDr. A. J., a osazenstvu vozu V., J. K., O. S. a P. S., způsobil v rozhodnutí podrobně popsaná vážná zranění, tedy jinému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví a spáchal tento čin proto, že porušil povinnost uloženou mu zákonem, přičemž vykonával ve stavu vylučujícím způsobilost (který si přivodil vlivem návykové látky) činnost, při které mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit škodu na majetku. Spáchal tak trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 trestního zákona a trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) trestního zákona, za což byl odsouzen za použití §35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku a 8 měsíců nepodmíněně se zařazením do věznice s dozorem. Dále bylo stěžovateli zakázáno řízení motorových vozidel na dobu čtyř roků a uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR náhradu škody ve výši 30 198,- Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že podle jeho názoru bylo rozhodnutí soudu prvního stupně vydáno soudcem, jenž "měl být zcela zjevně vyloučen z projednávané věci podle ust. §30 trestního řádu". Konstatoval, že jelikož v automobilu Š. seděl s MVDr. A. J., přicházely od samého počátku v úvahu dvě možné vyšetřovací verze - buď že vozidlo řídil stěžovatel, nebo MVDr. J. Soudce rozhodující o vině stěžovatele u Okresního soudu v Bruntále - Mgr. V. Č. je prý známým MVDr. J. Stěžovatel vznesl námitku podjatosti v průběhu hlavního líčení, Okresní soud v Bruntále však rozhodl, že samosoudce Mgr. V. Č. není v dané věci vyloučen, což bylo následně potvrzeno i rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě. Stěžovatel je však přesvědčen, že této otázce nebyla věnována náležitá pozornost, přestože MVDr. J. zaslal krajskému soudu přípis, v němž své vazby na Mgr. Č. zmiňuje. Dále stěžovatel obsáhle zpochybňuje znalecký posudek, který měl zodpovědět zejména otázku, kdo byl řidičem předmětného vozidla. Znalec Ing. K. prý překročil svou odbornost, když své závěry o osobě řidiče opřel zejména o charakter zranění obou osob, nacházejících se ve voze, a ke znaleckému posudku podle stěžovatele, který zpochybnil i roli konzultanta MUDr. K., nemělo být vůbec přihlíženo. Stěžovatel uzavřel, že soud podle něj pochybil i při ukládání trestu, když prý nepřihlédl řádně k jeho poměrům; jelikož je v důsledku nehody údajně zcela invalidní, muselo být zcela zřejmé, že uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody je v rozporu s příslušnými ustanoveními trestního zákona.
Krajský soud v Ostravě jako účastník řízení před Ústavním soudem v zásadě odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a uvedl, že nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou.
II.
Ústavní soud si za účelem komplexního přezkoumání celého případu vyžádal příslušný spisový materiál. Ministerstvem spravedlnosti ČR však bylo Ústavnímu soudu sděleno, že s ohledem na zdravotní stav odsouzeného byla věc posouzena jako vyhrazená agenda prezidenta republiky a požadovaný trestní spis Okresního soudu v Bruntále, sp. zn. 1 T 41/99, byl zaslán Kanceláři prezidenta republiky. S ohledem na uvedenou skutečnost Ústavní soud vyčkal rozhodnutí prezidenta republiky. Kanceláří prezidenta republiky bylo Ústavnímu soudu dne 30. 12. 2002 oznámeno, že prezident udělil dne 23. 12. 2002 stěžovateli milost (prominul stěžovateli trest pod podmínkou, že se do 3 let od udělení milosti nedopustí úmyslného trestného činu) a předmětný spis byl vrácen zpět Okresnímu soudu v Bruntále, který jej poté zaslal Ústavnímu soudu. Jelikož právní zástupce stěžovatele sdělil, že stěžovatel i přes uvedené okolnosti na podané ústavní stížnosti trvá, mohl se Ústavní soud jeho návrhem zabývat věcně. K udělené milosti lze jen stručně poznamenat, že rozhodnutí o prominutí trestu je výlučné oprávnění, dané Ústavou prezidentu republiky, které nemusí nijak odůvodňovat (možnost jeho uvážení je značně široká, může vzít v úvahu zdravotní stav stěžovatele, jeho sociální situaci apod.). Podle klasické definice (G. Jellinek) nejde o poskytnutí nějaké výsady nebo práva, ale v zásadě o rezignaci státu na uplatnění sankce. Ústavní soud se proto touto skutečností necítil nikterak ovlivněn a jako v jiných případech zkoumal, zda napadenými pravomocnými rozhodnutími příslušných orgánů veřejné moci nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. V uvedeném směru dospěl Ústavní soud po přezkoumání veškerých shromážděných podkladů k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Co se týče hlavní námitky stěžovatele, že bylo rozhodováno podjatým soudcem, resp. soudcem, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo osobám, jichž se úkon přímo dotýká nemůže nestranně rozhodovat, nutno především uvést, že tuto námitku již stěžovatel uplatnil v průběhu řízení před obecnými soudy a bylo o ní těmito soudy řádně rozhodnuto. Ze spisového materiálu vyplývá, že Okresní soud v Bruntále rozhodl svým usnesením ze dne 11. 1. 2000, sp. zn. 1 T 41/99, že samosoudce Mgr. V. Č. není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, vedeného proti stěžovateli. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel stížností, která byla Krajským soudem v Ostravě zamítnuta usnesením ze dne 31. 1. 2000, sp. zn. 6 To 74/2000. Pokud byl stěžovatel nadále přesvědčen, resp. měl poznatky, že existují důvody pochybovat o nestrannosti zmíněného soudce, měl tuto věc "dotáhnout do konce" a podat již proti těmto rozhodnutím ústavní stížnost; to však neučinil a napadl až konečné rozhodnutí ve věci samé. Za těchto okolností nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoliv přezkoumávat otázku podjatosti rozhodujícího soudce. Pro úplnost nutno uvést, že z jednoho přípisu MVDr. J. (přesněji řečeno jedné věty tohoto přípisu) zaslaného až odvolacímu soudu nelze vyvozovat - jak se stěžovatel zřejmě domnívá - natolik dalekosáhlé závěry, že je nutno "automatické zrušení" rozsudku soudu prvního stupně. Lze zopakovat, že není možné "dohánět" v řízení před Ústavním soudem, který je veden zásadou minimalizace zásahu do pravomoci jiných orgánů to, co bylo zameškáno již dříve.
Ani ostatní námitky stěžovatele, které již uplatnil i v řízení před obecnými soudy, neshledal Ústavní soud natolik závažnými, že by jimi vytknuté údajné vady řízení byly způsobilé vést k zásahu do jeho ústavně zaručených práv. V tomto směru lze souhlasit s podrobným a přesvědčivým odůvodněním soudu prvního stupně, jakož i soudu odvolacího, a doplnit, že zdaleka ne každý postup obecného soudu nebo jeho interpretace jednoduchého práva, která je podle názoru účastníka řízení procesně nebo jinak vadná, vede k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není, jak již mnohokrát vyslovil, další instancí v systému všeobecného soudnictví a pokud obecné soudy postupovaly v průběhu trestního řízení v souladu se základními principy spravedlivého procesu a s příslušnými právními předpisy, náležitě zjistily skutkový stav a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, nespadá do pravomoci Ústavního soudu nahrazovat jejich hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením a jejich interpretaci svým vlastním výkladem. Pravomoc Ústavního soudu je v řízeních o ústavních stížnostech striktně vázána na zjištění, zda zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno ústavně zaručené právo nebo svoboda stěžovatele (tedy zvláště kvalifikovaný zásah vysoké intenzity), což ve zkoumaném případě, jak shora vyloženo, zjištěno nebylo.
Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 6. května 2003
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu