ECLI:CZ:US:2003:2.US.107.02
sp. zn. II. ÚS 107/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, v právní věci navrhovatelky E., spol. s r. o., zastoupené advokátem JUDr. J. P., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2001, č. j. 29 Ca 23/2000-23, rozhodnutí Oblastního celního úřadu v Břeclavi ze dne 7. 3. 1996, zn. 01-4089/7/95, a platebnímu výměru Celního úřadu Břeclav - dálnice ze dne 26. 10. 1995, č. j. 29-2126/CD/95, a o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, doplněnou dalšími podáními, se navrhovatelka (stěžovatelka) domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2001, č.j. 29 Ca 23/2000-23, kterým byla jako nedůvodná zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Oblastního celního úřadu v Břeclavi ze dne 7. 3. 1996, zn. 01-4089/7/95, jímž jí byla pravomocně, v návaznosti na platební výměr Celního úřadu Břeclav - dálnice ze dne 26. 10. 1995, č. j. 29-2126/CD/95, uložena povinnost uhradit celní dluh ve výši 302.128,- Kč. Současně požadovala zrušit i uvedená správní rozhodnutí.
Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozsudkem byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 96 Ústavy České republiky ("Ústava"). Své tvrzení o porušení čl. 40 odst. 6 Listiny odůvodnila argumentací, že při rozhodování soud postupoval podle procesní úpravy, jež byla platně, ale dosud neúčinně, zrušena. To mělo soud vést k náležité opatrnosti při rozhodování, neboť napadené rozhodnutí je pro ni svým důsledkem sankcí, nikoliv pouhou povinností uhradit celní dluh. Za sankci toto rozhodnutí považuje proto, že jde o důsledek její neznalosti celní problematiky, kterou využil příjemce dopravovaného zboží, jenž se vyhnul placení celního dluhu tím, že jí vnutil postavení celního deklaranta.
Podstatná část námitek stěžovatelky směřuje proti stávající právní úpravě správního soudnictví. Je přesvědčena, že aplikace této právní úpravy, dle níž se posuzuje pouze zákonnost správního rozhodnutí, nezaručovala spravedlivé projednání věci a vedla k výsledku, který je pro ni likvidující. Pokud by soud nezkoumal pouze zákonnost správního rozhodnutí, ale podstatu věci, jak tomu bude povinen podle budoucí právní úpravy, pak by dospěl k rozhodnutí pro ni příznivějšímu. Dle názoru stěžovatelky správní soud měl přerušit řízení a vyčkat "zřízení správního soudnictví", než aby vytvořil rozsudkem překážku věci rozsouzené. Pokud takto nepostupoval, byla stěžovatelka krácena na svém právu zakotveném v čl. 36 odst. 2 Listiny.
Krajskému soudu stěžovatelka vytkla, že při přezkoumávání zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí Oblastního celního úřadu v Břeclavi ze dne 7. 3. 1996, v rozporu s ust. §245 odst. 1 o.s.ř., neposoudil i zákonnost dříve učiněného správního rozhodnutí, tj. platebního výměru Celního úřadu Břeclav - dálnice ze dne 26. 10. 1995, č. j. 29-2126/CD/95. Je toho názoru, že tento platební výměr je absolutně neplatný ve smyslu §32 odst. 7 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, a to pro nedostatek jedné ze základních náležitostí správního rozhodnutí, za který považuje vadný otisk či vadné barevné provedení otisku kulatého úředního razítka Celního úřadu Břeclav na předmětném platebním výměru. Stěžovatelka nastínila stručný rozbor právní úpravy užívání státních symbolů České republiky a v podstatě argumentovala tak, že ve smyslu §6 odst. 1 zák.č. 352/2001 Sb., o užívání státních symbolů České republiky a o změně některých zákonů, otisk razítka, na němž je vyznačen malý státní znak, je jednobarevný. V době vydání platebního výměru však platil zákon č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, který obdobné ustanovení (tj. o jednobarevnosti otisku razítka) neobsahoval. Z toho stěžovatelka dovodila, že barevné provedení malého státního znaku na otisku kulatého úředního razítka Celního úřadu Břeclav na předmětném platebním výměru mělo odpovídat požadavkům definovaným v ust. §2 odst. 3 posledně cit. zákona, a pokud tomu tak nebylo, je platební výměr neplatný. Závěrem stěžovatelka namítla, že v červnu 1994 nemohla porušit žádné zákonné povinnosti, neboť vznikla až k 1. 12. 1994.
V průběhu řízení stěžovatelka změnila svého právního zástupce. Dne 20. 6. 2002 Ústavní soud obdržel doplnění ústavní stížnosti, ve kterém stěžovatelka uvedla, že na svých námitkách uplatněných v původní stížnosti trvá, a dále že dne 15. 2. 2002 podal F. M., oznámení o trestném činu dosud přesně nezjištěné osoby, vystupující v celní uniformě a podepisující se jako celní rada M., jež umožňovala proclívání zboží ve skladu společnosti C., s.r.o. a vydávala potvrzení o proclení zboží. Výsledky šetření policejních orgánů okresu Zlín dosud nejsou známy. V návaznosti na uvedené trestní oznámení stěžovatelka podala návrhy na obnovu řízení dle ust. §54 odst. 1 písm. b) zák.č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů ("daňový řád") z důvodu, že správní rozhodnutí byla vydána na základě zfalšovaných dokladů. Stěžovatelka poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2001, sp. zn. IV. ÚS 446/98, s tím, že dle jejího názoru závěry z tohoto nálezu vyplývající jsou zcela použitelné i pro její případ. Znovu uvedla, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, což odůvodnila tvrzením, že celní orgány i krajský soud posuzovaly její záležitost pouze formálně, nezkoumaly všechny okolnosti důležité pro rozhodnutí, nezabývaly se vůbec otázkou, zda zboží nemohlo být odňato celnímu dohledu na základě rozsáhlé trestné činnosti dosud blíže neurčeného pracovníka celní správy a při svém rozhodování vycházely ze zfalšovaných dokladů. Stěžovatelka dále uvedla námitky týkající se údajné nezákonnosti postupu celních orgánů v její věci, které si dle jejího přesvědčení neopatřily dostatek podkladů pro svá rozhodnutí, zejména se vůbec nezabývaly otázkou zaviněného protiprávního jednání jiných osob, zneužily zásadu volného hodnocení důkazů a rozhodly formálně a na základě jiných skutečností a úvah, než které vyplynuly ze správně provedeného dokazování. Závěry celních orgánů, že v celním řízení byla celním deklarantem a že odňala zboží celnímu dohledu, nemají oporu v provedeném dokazování. Ze zápisu v kolonce TCP (tranzitní celní prohlášení) vůbec nelze dovodit, že celním deklarantem byl právní předchůdce stěžovatelky, nebylo prokázáno, kdo měl oprávnění se zbožím nakládat, a kdo měl možnost zboží celnímu dohledu odejmout, neodpovídá označení žádného subjektu. Krajskému soudu stěžovatelka vytkla, že převzal vadný myšlenkový postup celních orgánů, potvrdil zneužití zásady volného hodnocení důkazů dle §2 odst. 3 daňového řádu, když zákonnost rozhodnutí celních orgánů nedostatečně a nesprávně přezkoumal. Odmítl se zabýval námitkou uplatněnou stěžovatelkou při jednání u soudu, týkající se označení právního předchůdce stěžovatelky v obchodním rejstříku a předmětu podnikání, a toto označení porovnat s údaji obsaženými v TCP. Celní orgány obou stupňů, v rozporu s ust. §46 správního řádu, si neopatřily dostatek podkladů pro svá rozhodnutí. Skutkový stav byl zjištěn neúplně zejména v tom směru, že nebyla zjištěna skutečná úloha pracovníka celních orgánů vystupujícího v celní uniformě, umožňujícího proclívání zboží mimo prostory celnice a vydávajícího potvrzení o proclení zboží. V tomto směru celní orgány opět postupovaly formálně a spokojily se s dodatečným zjištěním, že zboží bylo odňato celnímu dohledu, které vyvodily jen z té skutečnosti, že zboží nedorazilo do regulérní celnice. Krajský soud tento formální jednostranný postup celních orgánů nepřezkoumal, nezabýval se otázkou zákonnosti zjištění skutkového základu rozhodnutí, a tím opět porušil jak §250j o.s.ř., tak i čl. 90 a 96 Ústavy a čl. 36 až 40 Listiny.
Stěžovatelka dále namítla zbytečné průtahy v řízení, když napadená rozhodnutí celních orgánů byla vydána již v roce 1995, a tvrdí, že tímto bylo porušeno její základní právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Dále uvedla, že samo přezkumné řízení, jak je koncipováno v §§244 až 250t o.s.ř., je dle jejího přesvědčení v rozporu s ústavním pořádkem České republiky a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Vyjádřila názor, že Ústavní soud za těchto okolností může sám zajistit přezkoumání správních rozhodnutí nezávislým soudem v tzv. plné jurisdikci přímo, a tak v jejím případě odstranit porušení základních práv celními orgány i Krajským soudem v Brně.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud byl k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka byla při jejím podání byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.
Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo, nikoli pouze zasáhlo, základní práva a svobody stěžovatelů. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná a ke stěžovatelem namítanému porušení uvedených ústavně zaručených základních práv a svobod nedošlo.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb.].
Jak Ústavní soud zjistil, skutkově i právně shodným případem stěžovatelky se již Ústavní soud zabýval, a to ve svém usnesení ze dne 8. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 105/02, a sp. zn. IV.ÚS 108/02, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout. K obdobnému závěru v obdobných věcech dospěl např. v usneseních, sp. zn. III. ÚS 106/02, III. ÚS 107/02, IV. ÚS 110/02 nebo II. ÚS 109/02. Svůj závěr Ústavní soud zdůvodnil tím, že se neztotožnil s argumentací stěžovatelky, že údajným nezkoumáním a neposouzením dříve učiněných správních rozhodnutí správní soud porušil její ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny, dle něhož každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Ústavní stížnost v tomto směru neobsahuje jakoukoliv ústavněprávní argumentaci. Pokud stěžovatelka měla na mysli základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 2 Listiny, měla by si být též vědoma základních principů soudního přezkumu pravomocných správních rozhodnutí, vyjádřených mj. v ust. §249 odst. 2 a §250h odst. 1 o.s.ř., dle nichž správní soud přezkoumává správní rozhodnutí jen v těch směrech, které jsou vytyčeny v žalobě, přičemž rozsah napadení správního rozhodnutí lze rozšířit jen ve lhůtě podle §250b o.s.ř. To se týká především námitky nepřezkoumání barevného provedení malého státního znaku úředního razítka, která byla uplatněna až v ústavní stížnosti, stejně jako námitky, že v červnu 1994 stěžovatelka nemohla porušit žádné zákonné povinnosti, neboť vznikla až k 1. 12. 1994. Takový postup stěžovatelky představuje nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, tj. porušení principu subsidiarity zakotveného v §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (viz např. nález ze dne 13. 7. 2000 ve věci sp. zn. III. ÚS 117/2000, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 19, č. 111, str. 79 a násl.). V této části by tedy bylo možno ústavní stížnost posoudit jako nepřípustnou ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) zákona, z důvodů obsažených v ust. §75 odst. 1 zákona. Na okraj Ústavní soud uvádí, že argumentace údajným neplatným barevným provedením malého státního znaku v otisku razítka státního orgánu je typickým příkladem právního formalismu a postrádá jakékoliv atributy rozumného a smysluplného výkladu práva. Argumentace o porušení čl. 40 odst. 6 Listiny správním soudem tím, že při rozhodování postupoval podle platné procesní úpravy (byť Ústavním soudem zrušené ke dni 1. 1. 2003), resp., že s rozhodnutím měl vyčkat na nějakou právní úpravu budoucí, je, nepochybně, nejen pro Ústavní soud, stěží pochopitelná a naprosto neakceptovatelná, a ve svém důsledku by znamenala popření (nejen) principů spravedlivého procesu zakotveného v čl. 36 a násl. Listiny. Tvrzení stěžovatelky, že správní soud "nevyužil" čl. 96 Ústavy (míněn je patrně čl. 95 Ústavy), pak není v ústavní stížnosti podloženo či odůvodněno jakoukoliv podrobnější argumentací.
K námitkám týkajícím se zbytečných průtahů v řízení Ústavní soud ve zmíněném případě mj. konstatoval, že tvrzení stěžovatelky kromě uvedení data vydání správních rozhodnutí (1995), na žádné konkrétní skutečnosti nepoukazuje. Navíc akceptování této výhrady a připojený akademický výrok o porušení práva vyplývajícího z čl. 38 odst. 2 Listiny za situace, kdy ve věci již bylo rozhodnuto, by postrádalo praktický význam. Ústavní soud rovněž uvedl, že mu nepřísluší nahrazovat hodnocení správního soudu svým vlastním. Jeho úkolem je ujistit se o tom, zda řízení ve své komplexnosti, včetně dokazování, bylo "spravedlivé". Z tohoto pohledu je Ústavní soud přesvědčen, že základní právo na spravedlivý proces, zakotvené mj. v čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 Listiny, v případě stěžovatelky nebylo porušeno.
Krajský soud byl při přezkoumávání správního rozhodnutí vázán zjištěným skutkovým stavem a uplatněnými žalobními důvody stěžovatelky. Od těchto zákonných limitů Ústavní soud nemohl při přezkoumávání soudního rozhodnutí odhlédnout. Tento moment byl také tím, co odlišilo projednávaný případ od případu ukončeného nálezem, sp. zn. IV.ÚS 446/98, na který stěžovatelka odkazovala v doplnění ústavní stížnosti. Totéž se týká dalších nových skutečností, které stěžovatelka uvádí ve svých dalších podáních, kterými doplňuje svou ústavní stížnost. Ústavní soud není další instancí v rámci celního řízení nebo správního soudnictví. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) může rozhodovat pouze v rámci své příslušnosti o ústavnosti rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje. Řízení o ústavní stížnosti proto nemůže být prostředkem, kterým by se nahrazovalo příslušné řízení umožňující přihlédnout k novým skutečnostem nebo důkazům, které mohly mít podstatný vliv na pravomocné rozhodnutí, které je předmětem řízení o ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že se II. senát Ústavního soudu plně ztotožnil s názory uvedenými ve shora uvedených usneseních Ústavního soudu, nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb., mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Pokud se stěžovatelka v doplnění ústavní stížnosti ze dne 20. 6. 2002 domáhá, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., je k tomu třeba uvést, že takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995, sp. zn. IV. ÚS 209/94, publ.: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, usn. č. 2); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2003
Vojtěch Cepl
předseda senátu