ECLI:CZ:US:2003:2.US.111.02
sp. zn. II. ÚS 111/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Jiřího Malenovského v právní věci navrhovatelky E., spol. s r.o., zastoupené advokátem JUDr. J. P., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2001, čj. 29 Ca 39/2000-23, rozhodnutí Oblastního celního úřadu v Břeclavi ze dne 7. 3. 1996, zn. 01-4089/23/95, a platebnímu výměru Celního úřadu Břeclav - dálnice ze dne 26. 10. 1995, čj. 29-2142/CD/95, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 2. 2002 a doplněnou dne 20. 6. 2002, 29. 7. 2002, 8. 11. 2002 a 17. 3. 2003, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí Krajského soudu v Brně, Oblastního celního úřadu v Břeclavi a Celního úřadu Břeclav - dálnice. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva dle čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 Ústavy. Navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a do té doby rozhodl o odložení jejich vykonatelnosti.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29 Ca 39/2000, z něhož zjistil následující:
Celní úřad Břeclav - dálnice vydal dne 26. 10. 1995, pod čj. 29-2142/CD/95, platební výměr, jímž stěžovatelce uložil povinnost uhradit celní dluh ve výši 313.307,-Kč. Odůvodnil své rozhodnutí tím, že stěžovatelka jako deklarant nezajistila splnění povinností vyplývajících z režimu tranzitu, tj. nepředložila zboží ve stanovené lhůtě, v nezměněném stavu, s neporušenou celní závěrou a s připojenými doklady celnímu úřadu určení. Stěžovatelka se proti platebnímu výměru odvolala. O jejím odvolání rozhodl Oblastní celní úřad Břeclav rozhodnutím ze dne 7. 3. 1996, zn. 01-4089/23/95. Odvolání zamítl a napadený platební výměr v plném rozsahu potvrdil. Na základě žaloby stěžovatelky, v níž argumentovala tím, že nebyla osobou dopravující zboží přes státní hranici ani osobou oprávněnou se zbožím nakládat, se věcí následně zabýval Krajský soud v Brně. Žalobu zamítl rozsudkem ze dne 28. 11. 2001, čj. 29 Ca 39/2000-23. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že pro posouzení dané věci je rozhodující skutečnost, že stěžovatelka v průběhu celního řízení nezpochybnila své postavení deklaranta a neprokázala, že jako deklarant splnila povinnosti vyplývající z režimu tranzitu, tj. přihlásit zboží pohraničnímu celnímu úřadu a spolu s ním předložit doklady, které se k němu vztahují. Soud tudíž nedovodil, že by celní orgány postupovaly v rozporu s platnými právními předpisy.
Stěžovatelka napadla rozsudek Krajského soudu v Brně i jemu předcházející rozhodnutí Oblastního celního úřadu v Břeclavi a Celního úřadu Břeclav - dálnice, projednávanou ústavní stížností. Své tvrzení o porušení článku 40 odst. 6 Listiny odůvodnila tím, že soud postupoval dle procesní úpravy, jež byla neúčinně zrušena. To mělo vést soud k náležité opatrnosti při rozhodování, neboť napadené rozhodnutí je pro ni ve svých důsledcích sankcí, nikoli pouhou povinností uhradit celní dluh. Jde o výsledek její neznalosti celní problematiky, které využil příjemce dopravovaného zboží, jenž se vyhnul placení celního dluhu tím, že jí vnutil postavení celního deklaranta. Stěžovatelka směřuje podstatnou část námitek proti stávající právní úpravě správního soudnictví. Je přesvědčena, že aplikace této právní úpravy, dle níž se posuzuje pouze zákonnost správního rozhodnutí, nezaručuje spravedlivé projednání věci a v jejím případě vedla k výsledku, který je pro ni likvidující. Pokud by soud nezkoumal pouze zákonnost správního rozhodnutí, ale podstatu věci, jak tomu bude dle budoucí právní úpravy, dospěl by k rozhodnutí, jež by pro ni bylo příznivější. Správní soud měl přerušit řízení a vyčkat "zřízení správního soudnictví". Pokud tak nepostupoval a vytvořil překážku věci rozsouzené, byla stěžovatelka krácena na svém právu dle článku 36 odst. 2 Listiny.
Stěžovatelka má za to, že správní soud neposoudil při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí Oblastního celního úřadu v Břeclavi napadeného žalobou i zákonnost jemu předcházejícího platebního výměru Celního úřadu Břeclav - dálnice. Je přesvědčena, že tento platební výměr je absolutně neplatný ve smyslu §32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a to pro nedostatek jedné ze základních náležitostí správního rozhodnutí, za nějž považuje vadný otisk či vadné barevné provedení otisku kulatého úředního razítka celního úřadu. Argumentuje tím, že ve smyslu §6 odst. 1 zákona č. 352/2001 Sb., o užívání státních symbolů České republiky a o změně některých zákonů, otisk razítka, na němž je vyznačen malý státní znak, je jednobarevný. V době vydání platebního výměru však platil zákon č. 3/1993 Sb., který ustanovení o jednobarevnosti otisku razítka neobsahoval. Z toho stěžovatelka dovozuje, že barevné provedení malého státního znaku na otisku kulatého státního razítka na předmětném platebním výměru mělo odpovídat požadavkům definovaným v §2 odst. 3 posledně citovaného zákona. Pokud tomu tak nebylo, je platební výměr neplatný.
V průběhu řízení před Ústavním soudem změnila stěžovatelka svého právního zástupce. Dne 20. 6. 2002 obdržel Ústavní soud doplnění ústavní stížnosti, v němž stěžovatelka uvedla, že na svých původních argumentech trvá. Dále upozornila, že dne 15. 2. 2002 podal F. M. oznámení o trestném činu dosud nezjištěné osoby, která vystupovala v celní uniformě a podepisovala se jako celní rada M., umožňovala proclívat zboží ve skladu společnosti C., s.r.o., a vydávala potvrzení o proclení zboží. V návaznosti na uvedené trestní oznámení podala stěžovatelka návrhy na obnovu řízení z důvodu, že správní rozhodnutí byla vydána na základě zfalšovaných dokladů. Stěžovatelka poukazuje na závěry nálezu Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 446/98, jež považuje za přiměřené i pro její případ. Upozorňuje, že celní orgány i krajský soud posuzovaly její záležitost pouze formálně, nezkoumaly všechny okolnosti důležité pro rozhodnutí, nezabývaly se otázkou, zda zboží nemohlo být odňato celnímu dohledu na základě rozsáhlé trestné činnosti dosud nezjištěného pracovníka celní správy, a při svém rozhodování vycházely ze zfalšovaných dokladů. Celní orgány si dle jejího přesvědčení neopatřily dostatek podkladů pro svá rozhodnutí, zejména se vůbec nezabývaly otázkou zaviněného protiprávního jednání jiných osob. Zneužily zásadu volného hodnocení důkazů a rozhodly formálně na základě skutečností, které nevyplynuly ze správně provedeného dokazování. Jejich závěry, že byla celním deklarantem a že odňala zboží celnímu dohledu, nemají oporu v provedeném dokazování. Ze zápisu v kolonce TCP (tranzitní celní prohlášení) nelze dovodit, že celním deklarantem byl právní předchůdce stěžovatelky, a nebylo prokázáno, kdo měl oprávnění se zbožím nakládat a zboží celnímu dohledu odejmout. Krajskému soudu stěžovatelka vytýká, že převzal vadný myšlenkový postup celních orgánů a potvrdil zneužití zásady volného hodnocení důkazů, neboť zákonnost rozhodnutí celních orgánů přezkoumal nedostatečně a nesprávně. Odmítl se zabývat námitkou stěžovatelky, týkající se označení jejího právního předchůdce a předmětu podnikání v obchodním rejstříku. Celní orgány obou stupňů si v rozporu s ustanovením §46 správního řádu neopatřily dostatek podkladů pro svá rozhodnutí. Nezjistily skutečnou úlohu osoby vystupující v celní uniformě, jež umožňovala proclení zboží mimo prostory celnice a vydávala potvrzení o proclení zboží. Postupovaly tak opět formálně a spokojily se s dodatečným zjištěním, že zboží bylo odňato celnímu dohledu. Krajský soud tento formální jednostranný postup celních orgánů nepřezkoumal, nezabýval se otázkou zákonnosti zjištění skutkového základu a tím porušil jak ustanovení §250j občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.), tak i čl. 90 a čl. 96 Ústavy a články 36 až 40 Listiny.
Stěžovatelka dále namítá zbytečné průtahy v řízení. Poukazuje na to, že napadená rozhodnutí celních orgánů byla vydána již v roce 1995. Uvádí, že samo přezkumné řízení, jak je koncipováno v §244 až §250t o.s.ř., je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Vyjadřuje názor, že Ústavní soud za těchto okolností může sám zajistit přezkoumání správních rozhodnutí nezávislým soudem v tzv. plné jurisdikci přímo a odstranit tak nezákonná rozhodnutí celních orgánů i Krajského soudu v Brně.
V podáních ze dne 7. 11. 2002 a 17. 3. 2003 stěžovatelka navrhla odložit vykonatelnost napadených rozhodnutí. V souvislosti se skutečností, že její předchozí ústavní stížnosti byly odmítnuty jako nepřípustné, navrhla, aby Ústavní soud přijal tuto ústavní stížnost podle §75 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Svůj návrh odůvodnila tím, že celní úřad svým protiprávním postupem nejen odňal zboží celnímu dohledu, ale zatajením důležitých skutečností vytvořil situaci, kdy se stěžovatelka nemohla v celním řízení bránit. Stěžovatelka konečně namítá, že výrok původního rozhodnutí celního úřadu není formulován dostatečně jasně a určitě. Není zřejmé, co je jeho obsahem. Není v něm ani citován právní předpis, podle něhož bylo rozhodnuto. Platební výměr tak nesplňuje základní náležitosti stanovené §47 odst. 2 správního řádu a §32 odst. 2 písm. d) zákona o správě daní a poplatků.
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřily Krajský soud v Brně coby účastník řízení a Celní ředitelství Brno coby vedlejší účastník řízení.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření zásadně odmítl tvrzení stěžovatelky, že zasáhl do jejích ústavně zaručených práv. Uvedl, že důvody, které ho vedly k zamítnutí žaloby, podrobně rozvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí, na něž zcela odkázal. Zdůraznil, že přezkoumával zákonnost správního aktu jen v těch ohledech, které byly dány žalobou. Jako zcela zmatečný odmítl závěr stěžovatelky, že měl přerušit řízení a vyčkat zřízení správního soudnictví. Rozhodoval totiž dle části páté o.s.ř., jež upravuje správní soudnictví. Stěžovatelka v rozporu s hlavními principy této právní úpravy uplatnila v ústavní stížnosti nové námitky. Ty jsou právně irelevantní nejen s ohledem na platnou právní úpravu správního soudnictví, ale i vzhledem k judikatuře Ústavního soudu. Vytýkané porušení práv stěžovatelky soud zhodnotil jako výraz jejího nepochopení základních zásad, jimiž je ovládáno správní soudnictví. Stěžovatelka zcela opomíjí, že při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí je pro soud rozhodující skutkový stav, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí, přičemž dokazování se neprovádí. Je proto zcela nedůvodné očekávat, že až v řízení před soudem by mohlo být prováděno dokazování o skutečnostech, které stěžovatelce příslušelo prokazovat v celním řízení. Stěžovatelka naopak v průběhu celního řízení nezpochybnila své postavení deklaranta a neprokázala, že splnila povinnosti vyplývající z režimu tranzitu. Soud aplikoval a vyložil zákon ve znění platném pro přezkoumávanou věc, skutkový a právní základ věci podrobně v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl a vypořádal se i se všemi námitkami vznesenými v žalobě. V závěru svého vyjádření krajský soud navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
Celní ředitelství Brno odmítlo ve svém obsáhlém vyjádření účelovou argumentaci stěžovatelky, která označila úhradu celního dluhu za sankci pro neznalost celní problematiky. Zdůraznilo úlohu celních orgánů, které realizují své kompetence založené celním zákonem. V daném případě celní orgány požadovaly po stěžovatelce úhradu celního dluhu, jenž vznikl za podmínek předvídaných celním zákonem a způsobem popsaným ve správních rozhodnutích jako důsledek nesplnění právní povinnosti. Vedlejší účastník se podrobně vyjádřil k jednotlivým věcným námitkám obsaženým v ústavní stížnosti a vyslovil přesvědčení, že rozhodující celní orgány postupovaly přísně v souladu s celními předpisy i zjištěným skutkovým stavem. Upozornil, že o návrhu stěžovatelky na obnovu celního řízení bylo již pravomocně rozhodnuto tak, že návrhu nebylo vyhověno. V závěru svého vyjádření poukázal na skutečnost, že Ústavní soud ve skutkově i právně obdobných věcech ústavní stížnosti stěžovatelky odmítl. Navrhl proto, aby byla ústavní stížnost zamítnuta jako nedůvodná.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky se závěry celních orgánů, k nimž dospěly provedeným dokazováním, i se závěry správního soudu, jenž na základě žaloby stěžovatelky přezkoumával zákonnost správního rozhodnutí.
Z provedené lustrace evidovaných ústavních stížností Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala ve skutkově i právně shodných případech 20 obsahově stejných ústavních stížností, jimiž se Ústavní soud již zabýval a odmítl je jako zjevně neopodstatněné návrhy (srov. I. ÚS 105/02, IV. ÚS 105/02, I. ÚS 106/02 až 110/02, II. ÚS 106/02, II. ÚS 107/02, II. ÚS 109/02, III. ÚS 106/02 až 110/02 , IV. ÚS 106/02 až 110/02).
Ústavní soud se v uvedených rozhodnutích neztotožnil s argumentací stěžovatelky, že údajným nezkoumáním a neposouzením dříve učiněných správních rozhodnutí porušil správní soud její ústavně zaručené právo zakotvené v článku 38 odst. 2 Listiny, dle něhož každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Uvedl, že ústavní stížnosti neobsahují v tomto směru jakoukoli ústavněprávní argumentaci a ani z obsahu spisového materiálu nevyplývá, že by příslušné orgány tvrzené právo porušily. Z obsahu spisového materiálu je naopak evidentní, že stěžovatelka využila možnosti domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Správní soud se jejími žalobami zabýval. Přezkoumal zákonnost rozhodnutí celního orgánu z hlediska všech uplatněných námitek. Pokud poté dospěl k závěru o nedůvodnosti podané žaloby a tento svůj závěr řádně odůvodnil, nelze jeho postup považovat za porušení tvrzeného článku Listiny. Ani poukaz stěžovatelky na zbytečné průtahy v řízení neobsahuje, kromě konstatování data vydání správních rozhodnutí, žádné konkrétní skutečnosti. Z vyžádaného spisového materiálu vyplývá, že Krajskému soudu v Brně byla věc postoupena Krajským obchodním soudem v Brně usnesením ze dne 29. 6. 1999, jež nabylo právní moci dne 9. 11. 1999. Spisy neobsahují žádný doklad o tom, že by stěžovatelka brojila proti průtahům dostupnými prostředky (stížností adresovanou předsedovi soudu). Nic takového netvrdí ani stěžovatelka. Její argumentaci stran průtahů v řízení proto Ústavní soud odmítl jako nepřípustnou. Upozornil, že za situace, kdy ve věci již bylo rozhodnuto, postrádá uvedený výrok stěžovatelky, jež se opírá o článek 38 odst. 2 Listiny, praktický význam.
Ústavní soud ve shora citovaných rozhodnutích upozornil, že pokud měla stěžovatelka v úmyslu poukázat na článek 36 odst. 2 Listiny, měla si být též vědoma základních principů soudního přezkumu pravomocných správních rozhodnutí. Tyto principy jsou vyjádřeny mimo jiné v ustanoveních §249 odst. 2 a §250h odst. 1 o.s.ř., dle nichž správní soud přezkoumává správní rozhodnutí jen v těch směrech, které jsou vytyčeny v žalobě, přičemž rozsah napadení správního rozhodnutí lze rozšířit jen ve lhůtě podle ustanovení §250b o.s.ř.. To se týká především námitky, že správní soud nepřezkoumal barevné provedení malého státního znaku úředního razítka použitého na správním rozhodnutí. Tu stěžovatelka uplatnila až v ústavní stížnosti. Týká se to i dalších námitek, jež nebyly tvrzeny v žalobě. Takový postup stěžovatelky označil Ústavní soud za nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, tj. za porušení principu subsidiarity zakotveného v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. např. nález III. ÚS 117/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 19, č. 111). Ústavní soud posoudil ústavní stížnost v této části jako nepřípustnou dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Na okraj uvedl, že argumentace údajným neplatným barevným provedením malého státního znaku v otisku razítka státního orgánu je typickým příkladem právního formalismu a postrádá prvky rozumného a smysluplného výkladu práva. Ústavní soud nevyhověl požadavku stěžovatelky na přijetí jejích ústavních stížností podle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu s tím, že tyto stížnosti podstatným způsobem nepřesahují její vlastní zájmy. Jsou opřeny navíc o nové skutečnosti, které začala stěžovatelka namítat až v průběhu řízení před správním soudem či dokonce v řízení před Ústavním soudem.
Za stěží pochopitelnou a neakceptovatelnou označil Ústavní soud argumentaci stěžovatelky o porušení článku 40 odst. 6 Listiny tím, že správní soud postupoval podle platné procesní úpravy (byť Ústavním soudem zrušené ke dni 1. 1. 2003). Uvedl, že pokud by správní soud nepostupoval podle platné právní úpravy a vyčkával by s rozhodnutím na určitou budoucí úpravu, popřel by tím ve svém důsledku principy spravedlivého procesu zakotvené v článku 36 a násl. Listiny. Upozornil na to, že správní soud byl při přezkoumávání správního rozhodnutí vázán zjištěným skutkovým stavem a uplatněnými žalobními důvody stěžovatelky. Od těchto zákonných limitů nemohl při přezkoumávání napadených soudních rozhodnutí odhlédnout ani Ústavní soud. Uvedl, že právě tento moment odlišil projednávané případy od věci ukončené nálezem, sp. zn. IV. ÚS 446/98, na niž stěžovatelka odkazovala. Totéž se týká i dalších nových skutečností, jež stěžovatelka uvedla ve svých podáních, jimiž ústavní stížnosti doplnila. Ústavní soud v dané souvislosti upozornil, že není další instancí v systému celního řízení nebo správního soudnictví. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) může rozhodovat pouze v rámci své příslušnosti o tom, zda rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje, bylo vydáno v souladu s ústavními principy. Ústavní soud dospěl k závěru, že řízení o ústavní stížnosti nemůže být prostředkem, který by nahrazoval řízení před příslušnými orgány veřejné moci a jímž by se umožnilo přihlédnout k novým skutečnostem nebo důkazům, které mohly mít na pravomocné rozhodnutí vliv. Ústavní soud konečně upozornil na to, že mu nepřísluší nahrazovat hodnocení správního soudu svým vlastním hodnocením. Jeho úkolem je ujistit se o tom, zda řízení ve své komplexnosti, včetně dokazování, bylo spravedlivé. Vyslovil přesvědčení, že právo stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 38 Listiny nebylo porušeno.
Ústavní soud neshledal důvod, proč by se měl od svého dřívějšího právního názoru odchýlit. Uvedené závěry proto plně aplikoval i na projednávaný případ, jenž se týká naprosto shodné problematiky.
Nad rámec výše uvedeného se Ústavní soud zabýval novou námitkou stěžovatelky uplatněnou v doplnění ústavní stížnosti ze dne 17. 3. 2003. Stěžovatelka v něm poukazuje na absenci zákonného ustanovení ve výroku platebního výměru a z tohoto důvodu považuje správní rozhodnutí za nulitní. Ústavní soud v této souvislosti znovu odkazuje na pravidla soudního přezkumu správních rozhodnutí [§249 odst. 2 a §250h) odst. 1 o.s.ř.]. Z obsahu spisového materiálu nevyplývá, že by stěžovatelka uplatnila uvedenou námitku již v řízení před celním orgánem či před obecným soudem, třebaže k tomu měla možnost. Správnímu soudu, jenž neshledal vady řízení, které by mohly mít z procesního hlediska vliv na zákonnost napadených rozhodnutí, tak stěžovatelka neposkytla příležitost, aby se s konkrétní námitkou stěžovatelky vypořádal. Ústavní soud se řídí při přezkoumávání rozhodnutí obecných soudů principem subsidiarity (čl. 4 Ústavy). Ve svých dřívějších rozhodnutích (např. III. ÚS 117/2000, III. ÚS 326/97, II. ÚS 89/2000) vyslovil, že podmínka vyčerpání procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, není v případě procesních prostředků, jež jsou ovládány zásadou dispoziční, splněna pouhým uplatněním tohoto prostředku, nýbrž i nezbytností namítnout zásah do základních práv a svobod. Za situace, kdy stěžovatelka uplatnila uvedenou námitku až v řízení před Ústavním soudem, nemůže Ústavní soud uznat splnění podmínky vyčerpání všech procesních prostředků. Ústavní soud se dále zabýval tím, zda lze ústavní stížnost projednat dle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dospěl však k závěru, že ústavní stížnost ani v této části nepřesahuje podstatným způsobem vlastní zájmy stěžovatelky.
Ústavní soud současně připomíná, že není jeho úkolem posuzovat zákonnost rozhodnutí orgánů veřejné moci, ledaže by porušení zákonnosti znamenalo současně porušení ústavních principů. Nic takového však v projednávaném případě nenastalo. Platební výměr splňuje požadavek ustanovení §47 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, dle něhož celní orgány postupovaly při rozhodování o právních poměrech stěžovatelky. Výrok platebního výměru obsahuje odkaz na zákonný předpis (§240 odst. 1, odst. 3 písm. d) zákona č. 13/1993 Sb.), dle kterého bylo rozhodnuto. Je formulován dostatečně jasně a určitě a jsou z něho zřejmé rozsah uložené povinnosti i lhůta splatnosti. I tato námitka stěžovatelky je proto zjevně neopodstatněná.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný odmítnout.
Ze stejných důvodů Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Předmětný návrh má totiž ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh její osud (srov. IV. ÚS 209/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 2).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. května 2003 JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu