ECLI:CZ:US:2003:2.US.112.03
sp. zn. II. ÚS 112/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Františka Duchoně v právní věci navrhovatele Ing. T. P., správce konkursní podstaty společnosti A. s., a.s., zastoupeného advokátem Mgr. T. V., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 12. 2002, sp. zn. 29 Ca 315/2002, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadl stěžovatel rozhodnutí Krajského soudu v Brně uvedené v záhlaví. Domnívá se, že jím došlo k porušení jeho práv, garantovaných čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29 Ca 315/2002, a spisový materiál Finančního úřadu v Blansku, z nichž zjistil následující:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 2. 12. 2002, čj. 29 Ca 305/2002-55, bylo zastaveno řízení o žalobě proti rozhodnutí Finančního úřadu v Blansku (dále též "finanční úřad") ze dne 15. 7. 2002, čj. 45978/02/283911/5442, jímž byla odmítnuta reklamace stěžovatele proti rozhodnutí uvedeného finančního úřadu ze dne 6. 5. 2002, čj. 38115/02/283911/5442. Soud dále rozhodl o nákladech řízení. Vyšel z toho, že rozhodnutí finančního úřadu ze dne 15. 7. 2002 bylo doručeno stěžovateli, jako správci konkursní podstaty úpadce - A. s., a.s., dne 19. 7. 2002 do vlastních rukou. Od tohoto data běžela podle názoru soudu dvouměsíční lhůta pro podání žaloby (§250b odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o.s.ř."). Finanční úřad sice své rozhodnutí navíc doručil i úpadci (dne 5. 8. 2002), to však na běh lhůty k podání žaloby nemělo vliv. Žaloba, která byla podána 3. 10. 2002, tak byla podána po lhůtě k tomu určené, a soud proto řízení zastavil.
Stěžovatel napadl závěry obecného soudu v projednávané ústavní stížnosti. Domnívá se, že soud pochybil, když za počátek běhu lhůty uvedené v ustanovení §250b odst. 1 o.s.ř. zvolil pouze doručení rozhodnutí správci konkursní podstaty dne 19. 7. 2002. Upozornil, že dne 20. 6. 2002 správce konkursní podstaty zplnomocnil pana ing. S. J. k jednání s Finančním úřadem v Blansku. Tato plná moc byla Finančnímu úřadu v Blansku doručena dne 25. 6. 2002 a zaevidována pod čj. 47772/900. Finanční úřad měl tedy v souladu s ustanovením §17 odst. 7 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "zák. č. 337/1992 Sb."), doručovat své písemnosti právě tomuto zástupci dle plné moci. Finanční úřad proto ing. J. správně (nikoli navíc, jak uvádí krajský soud) doručil své rozhodnutí ze dne 15. 7. 2002, čj. 45978/02/283911/5442, dne 5. 8. 2002. Stěžovatel dále dovozuje, že lhůta uvedená v ustanovení §250b odst. 1 o.s.ř. běží od doručení rozhodnutí správního orgánu, jímž v projednávané věci bylo doručení zplnomocněnému zástupci dne 5. 8. 2002 podle ustanovení §17 odst. 7 zák. č. 337/1992 Sb. Žaloba tedy mohla být podána do 5. 10. 2002. Vzhledem k tomu, že byla podána již dne 3. 10. 2002, byla podána ve lhůtě k tomu určené. Proto neměl krajský soud s odkazem na ustanovení §250d odst. 3 o.s.ř. řízení zastavit. Stěžovatel upozorňuje, že krajský soud neměl v době rozhodování k dispozici spisový materiál finančního úřadu k projednávané věci ani příslušnou plnou moc. Pokud by je k dispozici měl, musel by dospět k závěru, že rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni nebylo doručeno úpadci, nýbrž zplnomocněnému zástupci panu ing. S. J., nebo, že toto rozhodnutí bylo dne 5. 8. 2002 doručeno navíc úpadci. Potom by však musel Finančnímu úřadu v Blansku uložit, aby rozhodnutí ze dne 15. 7. 2002, čj. 45978/02/283911/5442, doručil v souladu s ustanovením §17 odst. 7 zák. č. 337/1992 Sb. i zplnomocněnému zástupci. Podle názoru stěžovatele není z odůvodnění napadeného rozhodnutí patrno, proč krajský soud považuje za jedině právně významnou skutečnost pro počátek běhu lhůty doručení rozhodnutí správního orgánu správci konkursní podstaty a nikoli též jeho doručení úpadci, když není zřejmé, zda bylo doručováno úpadci či zplnomocněnému zástupci.
Podle ustanovení §32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Krajský soud v Brně, a vedlejšího účastníka řízení, Finanční úřad v Blansku, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Brně vyjádřil přesvědčení, že se svým rozhodnutím neodchýlil od postupu stanoveného zákonem. Shrnul argumenty, uplatněné již v napadeném rozhodnutí. Dodává, že z obsahu spisu nevyplývalo, že by byl stěžovatel ve správním řízení zastoupen. Pokud tomu tak bylo, bylo věcí stěžovatele, aby tuto skutečnost prokázal. To se mu však v řízení před Krajským soudem v Brně nepodařilo. Zastavení řízení o opožděně podané žalobě nelze považovat za odepření soudní ochrany stěžovatele. Soud proto trvá na svém rozhodnutí a navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou usnesením odmítl, resp. nálezem zcela zamítl.
Finanční úřad v Blansku se přípisem ze dne 24. 3. 2003 svého postavení vedlejšího účastníka vzdal. Ústavní soud s ním proto nadále jako s účastníkem nejednal.
Ústavní stížnost zjevně není opodstatněná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR).
Klíčovou se Ústavnímu soudu jeví odpověď na otázku, zda byl či nebyl v projednávané věci stěžovatel před Finančním úřadem v Blansku zastoupen ing. S. J. Jinými slovy, Ústavní soud přezkoumal, zda Krajský soud v Brně neinterpretoval a následně neaplikoval příslušná ustanovení o zastupování v zák. č. 337/1992 Sb. extrémním způsobem, který nerespektoval elementární požadavky spravedlnosti a vybočil tak z mezí ústavnosti.
Podle ustanovení §10 odst. 3 zák. č. 337/1992 Sb. se může daňový subjekt, jeho zákonný zástupce nebo ustanovený zástupce dát zastupovat zástupcem, jehož si zvolí. V téže věci může mít současně jen jednoho zástupce. Zástupce jedná v rozsahu plné moci udělené písemně nebo ústně do protokolu. Není-li rozsah zmocnění vymezen nebo, není-li vymezen přesně, je taková plná moc pro daňové řízení neomezená. Podle ustanovení §17 odst. 7, věta druhá, téhož zákona, pokud má zástupce příjemce plnou moc omezenou na určité úkony, doručuje se písemnost vztahující se k takovým úkonům příjemci i jeho zástupci.
Ústavní soud z obsahu spisového materiálu ověřil, že stěžovatel skutečně finančnímu úřadu předložil plnou moc ze dne 20. 6. 2002, kterou udělil ing. S. J. Tato plná moc obsahuje dva samostatné body zřetelně poznatelné mezerami v textu a uvozené odrážkami. Druhý z bodů formuluje výjimku ze zplnomocnění. Je tedy patrné, že se nejedná o plnou moc "neomezenou" ve smyslu §10 odst. 3 in fine zák. č. 337/1992 Sb.
První bod plné moci zplnomocňuje k jednání "ve věcech podávání daňových přiznání". Druhý bod zmocňuje k jednání "ve všech věcech, vyjma podávání daňových přiznání a nahlížení do spisů týkajících se daňové kontroly dne 18. 12. 1997...". Tento druhý bod tvoří - stejně jako bod první - samostatný celek a jako celek je ho nutno i interpretovat. Ing. J. byl tedy oprávněn k zastupování ve všech věcech spojených s daňovou kontrolou zahájenou dne 18. 12. 1997, ovšem s výjimkou podávání daňových přiznání a nahlížení do spisů.
V projednávané věci šlo o doručování rozhodnutí o reklamaci proti rozhodnutí finančního úřadu o přeplatku, tedy o doručování písemnosti, jež se netýkala podávání daňového přiznání, ale až fáze placení daní. Netýkala se ani úkonů, k nimž se vztahuje druhý bod plné moci. K úkonům, týkajícím se použití přeplatků, ing. J. předmětnou plnou mocí zmocněn nebyl. Z toho je tedy nutné potvrdit, že zplnomocněnému zástupci ing. S. J. (na adresu A. s., a.s.) bylo skutečně doručováno rozhodnutí navíc, jak konstatoval krajský soud. Pro běh lhůty bylo v tomto případě relevantní doručení rozhodnutí finančního úřadu stěžovateli, tedy 19. 7. 2002. Krajský soud v Brně pak správně dospěl k závěru, že, byla-li žaloba podána až dne 3. 10. 2002, stalo se tak nepochybně po lhůtě k tomu určené ustanovením §250b odst. 1 o.s.ř. v platném znění. Je tak zřejmé, že obecný soud svou aplikací jednoduchého práva nevybočil z mezí ústavnosti.
Ústavní soud proto nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení práva na spravedlivé řízení. Čl. 36 Listiny je ustanovením, které garantuje právo na soudní ochranu, přirozeně však ho nelze vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Okolnost, že se stěžovatel se závěrem obecného soudu v projednávané věci neztotožnil, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní závěry soudu jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti.
Ze shora uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2003 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu