ECLI:CZ:US:2003:2.US.114.02
sp. zn. II. ÚS 114/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Františka Duchoně v právní věci navrhovatele MUDr. V. E., zastoupeného advokátem JUDr. M. R., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2001, čj. 22 Co 434/2001-250, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a M. P., nyní provdané T., zastoupené opatrovnicí E. H., jako vedlejší účastníce řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze. Tvrdí, že jím byl porušen čl. 1 a čl. 90 Ústavy a čl. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 21 C 290/95, z něhož zjistil následující:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 6. 2001, čj. 21 C 290/95-219, bylo zrušeno právo společného nájmu účastníků (stěžovatele a shora označené vedlejší účastnice) k bytu III. kategorie ve II. podlaží domu čp. 223, v B. ulici 5, v Praze 2, sestávajícího z kuchyně a dvou pokojů s příslušenstvím (dále jen "předmětný byt"). Soud určil, že jako výlučná nájemkyně bude byt užívat vedlejší účastnice, a uložil stěžovateli povinnost byt vyklidit a vyklizený jí jej předat do 15 dnů poté, kdy mu bude zajištěn náhradní byt. Vedlejší účastnici nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Podle odůvodnění rozhodnutí obvodní soud ve věci již opakovaně rozhodoval, neboť Městský soud v Praze dvakrát jeho rozhodnutí zrušil s tím, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci. Obvodní soud v průběhu řízení doplnil dokazování o řadu důkazů (zejména spis o rozvodu, listinné důkazy, výslech účastníků, stanovisko pronajímatele domu) a zjistil, že se účastníci v průběhu svého manželství stali společnými nájemci předmětného bytu. Jejich manželství bylo rozvedeno (právní moc příslušného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 nastala dne 6. 12. 1994). Účastníci se nedohodli, kdo bude předmětný byt dále užívat jako výlučný nájemce. Stěžovatel bránil vedlejší účastnici fyzicky v jeho užívání, přičemž byt užíval spolu se svou nynější manželkou a její dcerou. Vedlejší účastnice byla nucena byt opustit. Soud konstatoval, že jsou splněny předpoklady pro zrušení práva společného nájmu bytu (§705 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen "o.z."). V řízení nebylo prokázáno, že by některý z účastníků byl vlastníkem nebo nájemcem jiného bytu. Soud přihlédl zejména k tomu, že návrh na rozvod manželství podal stěžovatel a vedlejší účastnice s ním nesouhlasila, a dále k tomu, že stěžovatel v návrhu na rozvod manželství sám uvedl, že vedlejší účastnici fyzicky napadal. Přihlédl taktéž k důkazům, podle nichž není soužití účastníků v předmětném bytě s ohledem na jejich konfliktní vztah možné. Soud nepovažoval zdravotní problémy stěžovatele za natolik omezující, aby nebyl schopen přestěhování do jiného bytu. Soud neshledal žádné okolnosti, jež by svědčily závěru, že by měl být nájemcem stěžovatel. Rozhodl proto, že výlučnou nájemkyní má být nadále vedlejší účastnice, která se na rozvratu manželství výrazněji nepodílela a její přístup prokazuje, že bude vyvíjet úsilí, aby zajistila pro stěžovatele náhradní byt.
Proti tomuto rozsudku se stěžovatel odvolal. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 11. 2001, čj. 22 Co 434/2001-250, rozsudek soudu I. stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že soud prvního stupně postupoval v intencích předchozího zrušovacího usnesení odvolacího soudu. Pro své rozhodnutí si opatřil postačující skutková zjištění, zjištěné skutečnosti zákonem stanoveným způsobem hodnotil, věc posoudil správně i po stránce právní a jeho závěry mají oporu v provedeném dokazování. Stěžovatel v odvolání neuvedl žádné podstatné skutečnosti, s nimiž by se soud I. stupně již nevypořádal. S odůvodněním napadeného rozsudku se odvolací soud ztotožnil a odkázal na něj. Dále se zabýval konkrétními námitkami stěžovatele uplatněnými v odvolání a shledal je nedůvodnými. Vyjádření lékařů, dle nichž mohou radikální změny v životě stěžovatele přinést negativní důsledky, hodnotil jako obecné. V kontextu plnohodnotného způsobu života stěžovatele (věk, rodinné zázemí, pracovní zařazení) nemůže tato námitka svědčit v jeho prospěch. Ani tvrzení, že by stěžovatel se svou rodinou využíval byt v budoucnu plněji, nepovažoval odvolací soud za relevantní. Poukázal na skutečnost, že sám stěžovatel vedlejší účastnici užívání bytu znemožnil, a podotkl, že nelze vyloučit, že byt rovněž plnohodnotně v budoucnu využije vedlejší účastnice. Ani tvrzení, že stěžovatel má na adrese předmětného bytu sídlo své umělecké agentury a pronajatu garáž, není pro určení dalšího výlučného nájemce podstatné. Takové potřeby mohou být uspokojeny v kterémkoli bydlišti. Soud i konstatoval, že soud prvního stupně správně vycházel z příčin rozvratu manželství zjištěných v rozvodovém řízení. Sám stěžovatel před odvolacím soudem potvrdil, že vedlejší účastnici několikrát zpolíčkoval. Tvrzení stěžovatele, že i on byl vedlejší účastnicí fyzicky napadán oporu v provedeném dokazování nemá. Odvolací soud proto rozhodl výše uvedeným způsobem.
Obě uvedená rozhodnutí napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností, rozhodnutí odvolacího soudu současně i dovoláním, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 18. 12. 2002, čj. 26 Cdo 591/2002-272, jako nepřípustné odmítl.
V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že jej odvolací soud zkrátil na právech. Potvrdil totiž rozhodnutí soudu prvního stupně, který, ač k tomu zavázán, neprováděl žádné dokazování. Vyšel pouze z dokazování provedeného v dřívějších řízeních, v nichž však nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci. Pominul též některé rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo v řízení vyšly najevo. Konkrétně se stěžovatel domnívá, že soud zcela pominul fakt, že byt užívají tři nájemníci, z toho jeden nezletilý. Napadeným rozhodnutím byl zvýhodněn jeden z účastníků, a to na úkor rodiny o třech členech, aniž by k tomu byly dány rozumné důvody. Rodina stěžovatele se tak má vystěhovat z bytu, který sedm let užívá. Vedlejší účastnice opustila byt v roce 1996 a stěžovatel od té doby sám hradí veškeré výdaje spojené s jeho užíváním. Shodně s odvolacím řízením i v řízení před Ústavním soudem upozorňuje na svůj špatný zdravotní stav i na to, že v místě bydliště má i sídlo agentury a garáž. Stěžovatel poukazuje rovněž na ustanovení §705 odst. 3 o.z., dle něhož při rozhodování o dalším nájmu bytu vezme soud zřetel zejména na zájmy nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele. Z manželství účastníků žádné děti nevzešly a stanovisko pronajímatele je "za tohoto stavu" irelevantní. Soud měl proto vzít v úvahu další hlediska (sociální a majetkové poměry účastníků, jejich zdravotní stav, to, jak se kdo zasloužil o získání bytu, společenský význam a náročnost práce, účelné využití bytu, to, zda u osob, které v bytě zůstanou bydlet, jsou předpoklady ke klidnému a spořádanému soužití). K podkladům rozhodování soudu v projednávané věci stěžovatel uvedl, že v řízení bylo zjištěno, že se na získání bytu podíleli oba stejnou měrou. Pokud jde o podíl účastníků na rozvratu manželství, soud prvního stupně vyšel ze spisového materiálu k rozvodovému řízení účastníků, přestože byl odvolacím soudem zavázán k provedení dokazování a dostatečnému zjištění skutkového stavu. Soud prvního stupně se spokojil s dosavadním dokazováním a další důkazy neprováděl. Obecné soudy nepřihlédly k tomu, že původním podnětem stěžovatele k rozvodu manželství bylo chování vedlejší účastnice, její vstup do sekty, náboženské praktiky a těhotenství s jiným mužem. Stěžovatel se pokoušel manželství zachránit a domlouval schůzky v psychologické poradně. V řízení opakovaně navrhoval výslechy svědků, předních odborníků na sekty. Soudy však vyloučily možnost existence souvislosti mezi současným "zcela zfanatizovaným a změněným" chováním vedlejší účastnice a jejími aktivitami v sektě. Stěžovatel se vyjadřuje i k dalším závěrům obecných soudů. Domnívá se, že není zcela zřejmé, kterým hlediskům přiznal odvolací soud rozhodující význam. Své rozhodnutí ve prospěch vedlejší účastnice založil na posouzení toho, který z účastníků se menší měrou podílel na rozvratu manželství. Opomenul zahrnout do svých úvah některá z hledisek pro věc významných a věc proto posoudil nesprávně po stránce právní.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu účastníka řízení, Městský soud v Praze, a vedlejší účastnici řízení, M. P., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Městský soud v Praze se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ústavnímu soudu se opakovaně nepodařilo doručit ústavní stížnost k vyjádření paní M. P. na shora uvedenou adresu. Dle údajů pošty je vedlejší účastnice na uvedené adrese neznámá. Ústavní soud proto učinil dotaz právnímu zástupci stěžovatele, zda mu či stěžovateli není známa adresa jejího současného bydliště. Touto cestou se mu však novou adresu vedlejší účastnice nepodařilo zjistit. Ústavní soud učinil i obdobný dotaz na Ministerstvo vnitra, odbor komunikačních a informačních služeb, z jehož sdělení je zřejmé, že se vedlejší účastnice znovu provdala a nese jméno T. Její adresa trvalého bydliště není však změněna a je totožná s adresou, na niž neúspěšně doručoval Ústavní soud. Ústavní soud se dále dotazoval Obvodního soudu pro Prahu 2, zda mu není známa z předchozího řízení jiná adresa vedlejší účastnice, a obdobný dotaz vznesl přípisem ze dne 2. 5. 2002 i na původní právní zástupkyni vedlejší účastnice, JUDr. D. R., Dotázanému soudu příslušná adresa známa není. JUDr. R. na dotaz Ústavního soudu odpověděla, že ani jí daná adresa není známa. Potvrdila pouze, že se vedlejší účastnice nyní jmenuje M. T. Vzhledem k tomu, že i rozhodnutí dovolacího soudu bylo později doručováno uvedené právní zástupkyni, a Ústavní soud předpokládal, že by proto mohla být v kontaktu s vedlejší účastnicí, dotázal se znovu opakovaně právní zástupkyně JUDr. R. na současnou adresu vedlejší účastnice (dne 13. 3. 2003 a 23. 4. 2003). Ani touto cestou se mu však adresu vedlejší účastnice, na niž by jí bylo možno doručit do vlastních rukou, nepodařilo zjistit. Návrh bývalé právní zástupkyně vedlejší účastnice, aby Ústavní soud doručil písemnost jí či rodičům stěžovatelky, nemohl Ústavní soud akceptovat, neboť návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem je písemností, kterou je třeba doručit do vlastních rukou (srov. ustanovení §63 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s ustanovením §79 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen "o.s.ř."). S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavní soud usnesením ze dne 11. 7. 2003 ustanovil vedlejší účastnici podle ustanovení §29 odst. 3 o.s.ř. opatrovnici. Ta se ve lhůtě k tomu určené k projednávané ústavní stížnosti nevyjádřila.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud podotýká, že z hlediska ústavněprávního může být posouzeno pouze to, zda jsou právní závěry soudu výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, zda evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a zda snad nejsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Ústavní soud konstatuje, že výše uvedené právní názory obecného soudu nevybočují z mezí zákona, jsou z ústavního hlediska akceptovatelné a jejich odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné.
Stěžovatel polemizuje projednávanou ústavní stížností se závěrem obecného soudu, dle něhož je nadále výlučnou nájemkyní předmětného bytu vedlejší účastnice. Má za to, že skutkové okolnosti projednávané věci tomuto závěru nenasvědčují.
Podle ustanovení §705 odst. 1 o.z., nedohodnou-li se rozvedení manželé o nájmu bytu, soud na návrh jednoho z nich rozhodne, že se zrušuje právo společného nájmu bytu. Určí současně, který z manželů bude byt dále užívat jako nájemce. Podle odst. 3 téhož ustanovení vezme soud při rozhodování o dalším nájmu bytu zřetel zejména na zájmy nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele.
Ústavní soud s poukazem na znění citovaného ustanovení konstatuje, že je věcí obecného soudu, aby určil, kdo bude nadále výlučným nájemcem, a aby sám posoudil všechny relevantní okolnosti. Ústavní soud musí takový závěr považovat za výsledek nezávislého rozhodování soudu, do něhož není zásadně oprávněn zasahovat. Zabýval se proto pouze tím, zda případně závěry obecného soudu nevybočují z mezí zákona natolik, že by z ústavního hlediska již nebyly udržitelné.
Stěžovatel nejprve tvrdí, že soud prvního stupně neprováděl žádné dokazování, ač k tomu byl zavázán odvolacím soudem. V textu své ústavní stížnosti vztahuje toto tvrzení k objasnění podílu účastníků na rozvratu manželství. To však nemá oporu v napadených rozhodnutích. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 3. 1999, čj. 21 Co 466/98-161, zrušil předchozí rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 4. 1998, čj. 21 C 290/95-102, proto, že dosud nebyl zjištěn skutkový stav věci, který je ve smyslu ustanovení §153 odst. 1 o.s.ř. základem věcně správného rozhodnutí a správného právního posouzení věci. Uvedl, že soud prvního stupně provede důkazy, které buď účastníci označí k prokázání svých tvrzení, případně provede další, jestliže potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyjde v řízení najevo. Své povinnosti soud prvního stupně v dalším řízení zcela vyhověl a dokazování doplnil řadou důkazů (listinné důkazy - čestná prohlášení, poštovní složenky, oddací list stěžovatele, daňové přiznání stěžovatele, potvrzení o zaměstnání vedlejší účastnice, potvrzení lékaře o stavu stěžovatele, stanovisko pronajímatele domu, usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 28. 4. 2000, čj. D 1676/99-16, výslech účastníků aj.). Za dané situace k závěru, že by soud neprováděl žádné dokazování, nelze dospět. Pokud se stěžovatel domníval, že dokazování není dostatečné, nebo že by konkrétně otázka rozvratu jeho manželství s vedlejší účastnicí měla být posouzena s ohledem na některé konkrétní relevantní důkazy, nic mu nebránilo, aby odpovídající důkazní návrh předložil. S ohledem na znění ustanovení §120 odst. 1 o.s.ř. to bylo dokonce jeho povinností. Soud sám by mohl provést jiné než účastníky navržené důkazy jen v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Tato podmínka však zjevně nebyla naplněna vzhledem k tomu, že soud měl k dispozici spisový materiál, týkající se rozvodu účastníků, v němž byla otázka rozvratu jejich manželství pravomocně řešena. Uvedená námitka stěžovatele je tak nepřípadná.
Stěžovatel dále tvrdí, že z rozhodnutí není zřejmé, kterým hlediskům přiznal odvolací soud rozhodující význam, a že odvolací soud opomenul některá hlediska pro věc významná. Nabízí současně výčet kritérií, která má soud při svém rozhodování o zrušení práva společného nájmu soudem zohlednit. Je třeba podotknout, že soudu neplyne ze zákona povinnost zabývat se stěžovatelem nabízenými hledisky, resp. není jeho povinností zabývat se všemi těmito hledisky. Soudu přísluší zákonná povinnost vzít zřetel "zejména na zájmy nezletilých děti a stanovisko pronajímatele". Zákon tedy sice počítá i s dalšími relevantními hledisky, ponechává ale na úvaze soudu, aby s ohledem na projednávanou věc situaci zhodnotil a určil, které okolnosti jsou v ní rozhodující. Stěžovatel nesporně jmenoval okolnosti, které na rozhodnutí soudu pravidelně mohou mít vliv. Pomíjí však další hlediska (širší okolnosti rozvratu manželství, možnost zajištění bytové náhrady). Právě tato hlediska považoval obecný soud v projednávané věci za relevantní.
Ústavní soud proto neshledal, že by rozhodnutí nespecifikovalo hlediska, jimž odvolací soud přiznal rozhodující význam. Odvolací soud se především ztotožnil ve svém rozhodnutí se závěry soudu prvního stupně. Pro rozhodnutí v dané věci bylo tedy rozhodné, že soužití obou manželů v předmětném bytě není pro jejich konflikty možné, a že stěžovatel vedlejší účastnici fyzicky napadal. Ta se výrazněji nepodílela na rozvratu manželství a vykazovala i úsilí o zajištění náhradního bytu pro stěžovatele. Soudy tedy evidentně přisvědčily závěru, který byl zakotven v zásadě dobrých mravů a sliboval i řešení sporu mezi účastníky (nalezení náhradního bytu). Ústavní soud se nedomnívá, že by takto nalezená rozhodná hlediska byla v projednávané věci nedostatečně či nejasně vyjádřena. S ohledem na znění ustanovení §705 odst. 1 o.z. nelze konstatovat, že by odvolací soud některá hlediska opomenul a posoudil tak věc nesprávně po stránce právní, což naopak tvrdí stěžovatel. Oba soudy se projednávaným případem zabývaly komplexně, včetně toho, zda některý z účastníků není nájemcem či vlastníkem jiného bytu. Zabývaly se i majetkovými poměry stěžovatelů, které však shledaly obdobnými, a i splněním požadavku účelného využití bytu. Neshledaly však, že by jeden z účastníků byt využil účelněji. Tato hlediska proto nemohla pro něj být rozhodná.
Stěžovatel evidentně považuje pro rozhodnutí v projednávané věci za zásadní svůj zdravotní stav, fakt, že v bytě již několik let žije se svou novou rodinou, že hradí výdaje spojené s jeho užíváním a že má v předmětném bytě i sídlo agentury a garáž. Těmito jeho námitkami se ovšem dostatečně, řádně a srozumitelně zabýval odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí. Ústavní soud proto neshledal ústavní důvod do těchto jeho závěrů zasahovat. Ostatně, stěžovatel sám neuvádí, v čem spatřuje protiústavnost posouzení jeho námitek odvolacím soudem; pouze je znovu opakuje. Ústavní soud tak toliko odkazuje na rozhodnutí odvolacího soudu, resp. obou soudů, které ve věci provedly řádné dokazování a které svá rozhodnutí řádně, ústavně konformním způsobem s přihlédnutím zejména k ustanovením §132 a §157 o.s.ř. odůvodnily. Nad jejich rámec dodává, že považuje za nepřípadný argument stěžovatele, že v bytě sedm let žije se svou rodinou a hradí výdaje spojené s jeho užíváním. Ten totiž zcela záměrně pomíjí prokázanou skutečnost, že v důsledku narůstajících konfliktů a nátlaku z jeho strany vedlejší účastnice byt opustila. Za daného stavu je tedy zcela irelevantní, že se na úhradě nákladů spojených s užíváním bytu nepodílí. Irelevantním je i argument, že soud zvýhodnil jednoho účastníka na úkor rodiny o třech členech. Vede k absurdnímu závěru, že by se výlučným nájemcem bytu po rozvodu měl stát ten z manželů, který má v době rozhodování početnější rodinu, což zajisté nebyl úmysl zákonodárce, a takovému závěru nesvědčí ani litera zákona.
Jak vyplývá se shora uvedeného, Ústavní soud v projednávané věci neshledal, že by v souzeném případě došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivé řízení ani k porušení dalších ustanovení, jím jmenovaných. Čl. 36 Listiny je ustanovením, které garantuje právo na soudní ochranu, přirozeně však je nelze vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Okolnost, že se stěžovatel se závěry odvolacího soudu neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní závěry soudu jsou zjevně výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti a evidentně nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Nelze dospět ani k závěru, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Jinak řečeno, Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2003 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu