ECLI:CZ:US:2003:2.US.122.03
sp. zn. II. ÚS 122/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti M. K., zastoupeného Mgr. N. M., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2002, č.j. 26 Co 432/2002-26, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností, došlou Ústavnímu soudu dne 25. 2. 2003, s odvoláním na porušení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR, domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí, kterým bylo odmítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 4. 2. 2002, č.j. 4 C 233/2001.
Přípisem Okresního soudu Praha - východ ze dne 13.10.2003 bylo Ústavnímu soudu k jeho žádosti o zapůjčení spisu, sděleno, že požadovaný spis tohoto soudu sp. zn. 4 C 233/2001 byl spolu s dovoláním dne 29.5. 2003 odeslán Nejvyššímu soudu ČR (ke sdělení byla přiložena fotokopie dodejky potvrzující převzetí spisu Nejvyšším soudem ČR). Jak Ústavní soud dne 23. 10. 2003 ověřil, dovolání stěžovatele je Nejvyšším soudem ČR vedeno pod sp.zn. 26 Cdo 1155/2003 a dosud o něm nebylo rozhodnuto.
Plénum Ústavního soudu, s ohledem na názor Evropského soudu pro lidská práva, vyslovený v rozhodnutí ze dne 12. 11. 2002 ve věci stížnosti č. 46129/99 a č. 47273/99, přijalo závěr, že v případě podání mimořádného opravného prostředku a souběžně podané ústavní stížnosti bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení. Běh zákonné šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti dle ust. §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, počne běžet teprve dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení, a to bez ohledu na způsob rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí. Uvedené závěry Ústavního soudu byly, v souladu s ust. §2 odst. 1 písm. b) zák. č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, publikovány ve formě sdělení pod č. 32/ 2003 Sb.
Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
S ohledem na to, že stěžovatel podal souběžně s ústavní stížností i dovolání, je uvedený závěr nutné aplikovat i na projednávanou věc, a ústavní stížnost proto posuzovat jako návrh předčasný, který byl Ústavní soud nucen dle §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2003