infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 01.04.2003, sp. zn. II. ÚS 123/03 [ usnesení / CEPL / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2003:2.US.123.03

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2003:2.US.123.03
sp. zn. II. ÚS 123/03 Usnesení Ústavní soud rozhodl dne 1. dubna 2003 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci stěžovatele Z. V., zastoupeného JUDr. O. H., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 5. 2002, sp.zn. 7 Tdo 130/2002, se kterou byl spojen návrh na zrušení čl. II., bodu 2 zákona č. 175/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje trestní zákon a podnět pro plénum Ústavního soudu ČR dle ust. §64 odst. 5 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, takto: Návrh se odmítá . Odůvodnění: Ústavnímu soudu byla dne 28. 2. 2003 doručena ústavní stížnost, ve které stěžovatel napadá v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 1988, sp. zn. 1 T 6/88, kterým mu byl uložen trest smrti, a žádá zrušení napadeného usnesení. Stěžovatel tvrdí, že tímto rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu [čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], k porušení ústavní zásady stanovící, že trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější [čl. 40 odst. 6 Listiny], porušení zásady, podle níž jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit [čl.39 Listiny] a konečně, že měla být porušena zásada, podle které o trestu může rozhodnout jenom soud, když nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci [čl. 40 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny.] U vědomí nedodržení lhůty pro podání ústavní stížnosti, tak jak je uvedena v ust. §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), s odkazem na ustanovení §75 odst. 2 zákona, podal stěžovatel ústavní stížnost spojenou s návrhem podle §74 zákona na zrušení čl. II. bodu 2 zákona č. 175/1990, jímž se mění a doplňuje trestní zákon, pro rozpor s Ústavou ČR a s příslušnými mezinárodními smlouvami a pro rozpor s trestním zákonem a trestním řádem v platném znění, zejména pro rozpor s ustanoveními o ukládání trestů, o udělení milosti a o použití amnestie a agraciace. Z těch samých důvodů podal stěžovatel samostatný podnět na zahájení řízení o zrušení čl. II., bodu 2 zákona č. 175/1990 Sb., postupem podle ust. §64 odst. 5 [sic] zákona, vzhledem k existenci důvodů podle ust. §78 odst. 2 zákona. Soudce zpravodaj nejprve zkoumal, zda je návrh ústavní stížnosti způsobilý věcného projednání Ústavním soudem [§42 odst. 1 zákona]. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Návrh lze podat ve lhůtě 60 dnů, když tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li podán po lhůtě k tomu stanovené [§72 odst. 1 písm. a) a odst. 2, §43 odst. 1 písm. b) zákona]. Ústavní stížnost je nepřípustná, protože návrh byl podán po lhůtě stanovené zákonem pro jeho podání. Z obsahu návrhu a z kopií doručenek zaslaných Ústavnímu soudu ČR Městským soudem v Praze, bylo zjištěno, že napadené rozhodnutí [ze dne 14. 5. 2002, 7 Tdo 130/2002] bylo stěžovatelem přijato dne 27. 5. 2002 a jeho právním zástupcem dne 24. 5. 2002. Ústavní stížnost byla podána k doručení dne 27. 2. 2003, tedy zjevně po lhůtě k tomu stanovené [§72 odst. 2 zákona]. Ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona nelze aplikovat, protože se vztahuje jen na případy, kdy nedošlo k vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon poskytuje k ochraně stěžovatelova práva. Řízení ve věci návrhu na zrušení ustanovení zákona, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti [§74 zákona], sdílí osud návrhu ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu §74 zákona. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu [§64 odst. 1 zákona] zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají [srovnej usnesení ze dne 3. 10. 1995, sp.zn. III. ÚS 101/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 4, usnesení č. 22, Praha 1995, s. 351]. Ke stěžovatelem uplatněnému "samostatnému" návrhu podle ust. §64 odst. 4 zákona [stěžovatel chybně cituje odstavec číslo 5] nutno podotknout, že plénum Ústavního soudu ČR může takové řízení zahájit, jen když jsou dány důvody podle ust. §78 odst. 2 zákona, který se vztahuje jen na případy, kdy je návrh ústavní stížnosti věcně projednáván. Řízení o zrušení čl. II. bodu 2 zákona 175/1995 Sb. proto nebylo možno zahájit. Nad rámec výše uvedeného je Ústavní soud ČR nucen poznamenat, že pokud byl stěžovateli pravomocně uložený a ústavně nepřípustný trest smrti (uložený podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán) ze zákona a na jeho základě soudem změněn na trest doživotní, bylo vůči stěžovateli použito příznivější úpravy obsažené v později vydaném zákoně. Zvolený způsob přeměny trestu smrti v trest doživotní nelze považovat za excesivní použití legislativního privilegia. Z uvedených důvodů soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené k jeho podání [§43 odst. 1 písm. b) zákona]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné [§43 odst. 3 zákona.]. Vojtěch Cepl soudce zpravodaj V Brně dne 1. dubna 2003

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2003:2.US.123.03
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 123/03
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 1. 4. 2003
Datum vyhlášení  
Datum podání 28. 2. 2003
Datum zpřístupnění 30. 10. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Cepl Vojtěch
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro nedodržení lhůty - §43/1/b)
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy  
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §265 odst.1 písm.a
  • 175/1990 Sb., čl. II. odst.2
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.6
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/svoboda osobní
právo na soudní a jinou právní ochranu
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
Věcný rejstřík opravný prostředek - mimořádný
právní předpis
trest
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-123-03
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 44336
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-21