ECLI:CZ:US:2003:2.US.136.01
sp. zn. II. ÚS 136/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelek J. F., a J. Š., zastoupených advokátkou JUDr. A. Š., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2000, sp. zn. 39 Co 140/2000, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15.11.1999, sp. zn. 5 C 90/95, mimo ústní jednání dne 26. 2. 2003 soudcem zpravodajem JUDr.Vojtěchem Ceplem, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelky se faxovým návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 5. 3. 2001 a potvrzeným poštou dne 8. 3. 2001, a jeho doplněním dne 15. 10. 2001, domáhaly zrušení potvrzujícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2000 (39 Co 140/2000-142) a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15.11.1999 (5 C 90/95-111). Tvrdily, že uvedenými rozhodnutími byla porušena jejich ústavně zaručená práva, garantovaná čl. 11, čl. 36, Listiny základních práv a svobod, dále byla porušena zásada rovnosti účastníků, kdy byli zvýhodněni vedlejší účastníci jako vyklizovaný subjekt, porušeno ust. §3 o.z., dále tvrdily, že v řízení před obecným soudem došlo k řadě procesních pochybení (jejich závěry jsou v rozporu se spravedlivým a řádným procesem, hodnocení důkazů bylo v rozporu s provedeným dokazováním atd.), v jejichž důsledku bylo vydáno nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označeného ústavně zaručeného práva - stručně shrnuto - došlo tím, že obecné soudy shodně zamítly žalobu o změně lhůty ke splnění povinnosti, uložení povinnosti vyklidit byt (blíže specifikovaný), jež byla stanovená rozhodnutím ONV v Praze 5, odboru bytového hospodářství, ze dne 20.10.1988, není vázána na přidělení náhradního bytu. Obecný nalézací soud stěžovatelkám uložil nahradit žalovaným náklady řízení, tento výrok o nákladech řízení byl odvolacím soudem změněn tak, že žalovaným se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
Z doplnění ústavní stížnosti ze dne 15.10.2001 vyplývá, že stěžovatelky podaly souběžně s ústavní stížností proti rozsudku odvolacího soudu též dovolání. V současné době řízení u Nejvyššího soudu ČR nebylo pravomocně skončeno (sp. zn. 28 Cdo 1360/2001).
Ústavní stížnost není přípustná.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
Ze sdělení Ústavního soudu, publikovaného pod č. 32/2003 Sb., plyne, že v případě podání mimořádného opravného prostředku bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení. Také lhůta k podání ústavní stížnosti má být počítána od doručení tohoto rozhodnutí. Jinými slovy, Ústavní soud v uvedeném sdělení vyjádřil názor, že rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, je, v případě souběhu ústavní stížnosti a dovolání, až rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, bez ohledu na způsob vyřízení.
S ohledem na výše uvedené, aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh není přípustný. Posledním opravným prostředkem v projednávané věci totiž je dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, resp. rozhodnutí o něm. Projednávaná ústavní stížnost však směřuje proti rozhodnutí obecného odvolacího soudu, jež rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, v projednávaném případě není. V opačném případě, pokud by Ústavní soud v dané fázi ústavní stížnost věcně projednal, rozhodnutí o posledním opravném prostředku, tedy rozhodnutí o dovolání, by jeho rozhodnutím zůstalo nedotčeno, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty.
Shora uvedené sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb. bylo rozesláno 3. února 2003. Projednávaná ústavní stížnost byla odevzdána k poštovní přepravě před tímto datem. Ústavní soud proto musel posoudit použitelnost svého sdělení v daném případě s ohledem na princip předvídatelnosti. Stěžovatelky podaly současně s ústavní stížností i dovolání v dobré víře, s ohledem na dosavadní rozhodovací praxi Ústavního soudu, a nemohly následný vývoj názorů tohoto soudu vyjádřený ve sdělení č. 32/2003 Sb. předvídat. Ústavní soud přesto dospěl k závěru, že v daném případě lze pravidla svého rozhodování obsažená ve sdělení č. 32/2003 Sb. použít, a to vzhledem k tomu, že ústavní práva stěžovatelek nejsou tímto postupem nijak dotčena. Nejvyšší soud ČR o jejich dovolání dosud nerozhodl, a stěžovatelky proto budou případně moci v budoucnu napadnout nejen rozhodnutí o dovolání, ale i rozhodnutí obecných soudů mu předcházející.
Ústavní soud se ovšem zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 písm. zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelek podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelek a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [§75 odst. 2 písm. a)] nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle odst. 1 §75 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovatelkám vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma [§75 odst. 2 písm. b)]. Ústavní soud ovšem naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil.
S ohledem na výše uvedené okolnosti byl Ústavní soud nucen projednávaný návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2003
Vojtěch Cepl
soudce zpravodaj