ECLI:CZ:US:2003:2.US.139.03
sp. zn. II. ÚS 139/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele L. B., zastoupeného advokátem JUDr. P. H., o ústavní stížnosti proti výrokům II., III., IV. a V. rozsudku Krajského soudu v Praze, ze dne 19. 11. 2002, čj. 25 Co 26/2001-292, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se svým podáním ze dne 5. 3. 2003, doručeným Ústavnímu soudu dne 7. 3. 2003, domáhal zrušení v záhlaví uvedených výroků rozhodnutí Krajského soudu v Praze. Tvrdí, že odvolací soud zasáhl napadeným rozhodnutím do práva stěžovatele "ochránit právními prostředky nabyté vlastnictví na základě restitučních předpisů", čímž došlo k porušení čl. 90 Ústavy a čl. 11 Listiny základních práv a svobod, a že se neřídil ústavními principy práva na soudní ochranu.
Ústavní soud si k projednávané věci vyžádal spis Okresního soudu v Benešově, sp. zn. 8 C 1096/93, z něhož zjistil, že výrokem II. napadeného rozhodnutí změnil krajský soud rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 30. 8. 1994, čj. 8 C 1096/93, 8 C 1097/93-67, tak, že se určuje, že pozemková parcela, zahrada, o výměře 2.699 m2 v katastrálním území Úročnice, zapsaná na listu vlastnictví vedeném u Katastrálního úřadu Benešov pro katastrální území Úročnice, obec Benešov, je ve společném jmění manželů, žalobců J. V., a R. V. Výroky III., IV. a V. rozhodl soud o náhradě nákladů řízení. Ze spisu Okresního soudu v Benešově (a přípisu Krajského soudu v Praze) Ústavní soud dále zjistil, že stěžovatel podal souběžně s ústavní stížností proti témuž rozhodnutí Krajského soudu v Praze a ve stejném rozsahu též dovolání (založeno na č.l. 359 spisu). Nejvyšší soud v projednávané věci doposud nerozhodl.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"]. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
Ze sdělení Ústavního soudu, publikovaného pod č. 32/2003 Sb., plyne, že v případě podání mimořádného opravného prostředku bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení. Také lhůta k podání ústavní stížnosti má být počítána od doručení tohoto rozhodnutí. Jinými slovy, Ústavní soud v uvedeném sdělení vyjádřil názor, že rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, je, v případě souběhu ústavní stížnosti a dovolání, až rozhodnutí o dovolání, a to bez ohledu na způsob vyřízení.
Posledním opravným prostředkem v projednávané věci je dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, resp. rozhodnutí o něm. Projednávaná ústavní stížnost však směřuje proti shora uvedeným výrokům rozhodnutí Krajského soudu v Praze, jež rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, v projednávaném případě není. Pokud by snad Ústavní soud v dané fázi ústavní stížnost věcně projednal, rozhodnutí o posledním opravném prostředku, tedy rozhodnutí o dovolání, by jeho rozhodnutím zůstalo nedotčeno. To by bylo v rozporu s principem právní jistoty.
Ústavní soud se zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [§75 odst. 2 písm. a)] nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle §75 odst. 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma [§75 odst. 2 písm. b)]. Ústavní soud naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil a stěžovatel jejich existenci ani netvrdil.
S ohledem na výše uvedené okolnosti byl Ústavní soud nucen projednávaný návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2003 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj