ECLI:CZ:US:2003:2.US.171.03
sp. zn. II. ÚS 171/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. května 2003 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. K., proti sdělení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2002, sp.zn. 3 Tdo 400/2002, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 24. 3. 2003 doručen návrh stěžovatele, kterým napadá sdělení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2003 [3 Tdo 400/2002, dále jen "napadené sdělení"]. Napadeným sdělením Nejvyšší soud informoval stěžovatele, že jeho podání označené jako "dovolání" nelze považovat za dovolání, protože nebylo podáno prostřednictvím obhájce a konstatoval, že stěžovatel byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2002 [61 To 520/2001] o nutných náležitostech dovolání poučen. Proto bylo podání Nejvyšším soudem postoupeno Ministerstvu spravedlnosti ČR jako podnět ke stížnosti pro porušení zákona. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud buď zrušil napadené sdělení a nařídil, aby dovolání stěžovatele projednal Nejvyšší soud, a to buď bez účasti obhájce nebo aby mu byl obhájce poskytnut bezplatně. Alternativně stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadené sdělení Nejvyššího soudu, a dále, aby zrušil veškeré řízení, které tomuto sdělení předcházelo. Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně a mezinárodně právně garantovaných zásad zaručujících spravedlivý proces. Stěžovatel dále žádá, aby Ústavní soud rozhodl, že náhradu jeho nákladů zastoupení hradí stát a podle ust. §64 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), navrhuje, aby bylo zrušeno ust. §265d odst. 2, zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, v účinném znění (dále jen "trestní řád").
Soudce zpravodaj nejprve zkoumal, zda je návrh ústavní stížnosti způsobilý věcného projednání Ústavním soudem (§42 odst. 1 zákona). Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60-ti dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce [§75 odst. 1 zákona], jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti [§75 odst. 2 písm. b) zákona].
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Stěžovatel napadá přípis Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003 (dále jen "opravný přípis"), v němž asistentka soudce Nejvyššího soudu vysvětluje, proč byly v napadeném sdělení uvedeny dvě spisové značky a dvě data a zasílá stěžovateli s omluvou správné znění sdělení. Opravný přípis byl stěžovateli doručen dne 20. 1. 2003 a od tohoto data stěžovatel, pokud tomu Ústavní soud dobře porozuměl, odvozuje běh šedesátidenní lhůty pro podání ústavní stížnosti. Takový výklad není správný a nemá oporu v právním řádu.
Podstatou opravného přípisu je oprava zřejmých chyb v psaní, které vznikly při vyhotovování sdělení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2002. Tato chyba však nebyla způsobilá zasáhnout do ústavně garantovaných práv stěžovatele. Ostatně stěžovatel obsahu napadeného sdělení dobře porozuměl, i když měl k dispozici jen neopravené znění. To dokládá podání stěžovatele ze dne 15. 10. 2002 doručené Ústavnímu soudu dne 17.10. 2002 (II. ÚS 665/02 strana 3 odstavec 2). Tímto podáním stěžovatel brojil proti napadenému sdělení, avšak svůj návrh vzal zpět a Ústavní soud řízení v této věci dne 22. 1. 2003 usnesením zastavil. Nyní projednávaný návrh neobsahuje žádné ústavně relevantní argumenty, které by vedly k závěru, že teprve opravou sdělení vyšlo najevo, že Nejvyšší soud zasáhl do ústavních práv stěžovatele. Ústavní soud posoudil podání podle jeho obsahu [§63 zákona ve spojení s §41 odst. 2 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, v účinném znění] a došel k nepochybnému závěru, že stěžovatel znovu napadá sdělení, které mu bylo, byť s chybami v textu, doručeno dne 16. 8 2002. Vzhledem k původnímu datu doručení napadeného sdělení je zjevné, že ústavní stížnost, která nepřesahuje podstatným způsobem zájmy stěžovatele, je opožděná.
Nad rámec výše uvedeného je Ústavní soud nucen konstatovat, že z kopie usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2002 [61 To 520/2001] zjistil, že stěžovatel byl poučen, mj. i o tom, že zákon předepisuje pro podání dovolání povinné zastoupení obhájcem. Pokud stěžovatel nedbal tohoto poučení a podal dovolání sám, zbavil se možnosti projednání svého případu v rámci řízení o dovolání. Na okraj se rovněž dodává, že i kdyby bylo podání stěžovatele posouzeno jako ústavní stížnost proti citovanému usnesení městského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 9. 2001 [6 T 100/98], pak by šlo opět o návrh opožděný, protože potvrzující usnesení bylo dle zjištění Ústavního soudu doručeno stěžovateli dne 7. 3. 2002. Lhůta k podání ústavní stížnosti dle ust. §72 odst. 2 zákona ve vztahu k tomuto rozhodnutí uplynula. Protože ústavní stížnost byla podána dne 20. 3. 2003, uplynula i lhůta dle ust. §75 odst. 2 písm. a) zákona. I při této interpretaci obsahu návrhu lze učinit závěr, že jde o návrh opožděný. Na okraj se připomíná, že rozhodnutím obvodního soudu byl stěžovatel zproštěn obžaloby. Důvodem nespokojenosti s těmito rozhodnutími zřejmě je přesvědčení stěžovatele, že neměl být zproštěn obžaloby z toho důvodu, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem [§226 odst. 1 písm. b) trestního řádu], nýbrž z toho důvodu, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl stíhán [§226 odst. 1 písm. a) trestního řádu]. Ústavní soud však nenašel výkladovou cestu, která by na základě tohoto faktu posunula věc do ústavní roviny. Nelze se rovněž rozumně domnívat, že taková ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. Ani stěžovatelem namítané omezení obhajovacích práv by takovou skutečností samo o sobě nemohlo být. Ostatně městský soud přesvědčivě a řádně odůvodnil, proč dospěl k závěru, že v předmětném řízení nebyla dotčena obhajovací práva stěžovatele.
Protože bylo zjevné, že ústavní stížnost je opožděná, bylo nadbytečné vyzývat stěžovatele k odstranění vad návrhu. Věcnému projednání ústavní stížnosti brání od samého počátku nepřekonatelná procesní překážka. A protože návrh na zrušení části právního předpisu sdílí osud ústavní stížnosti, nemohl se ústavní soud zabývat touto částí návrhu a proto ji rovněž odmítl [srov. usnesení ze dne 3. 10. 1995, sp.zn. III. ÚS 101/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 4., usn. č. 22, Praha, 1995, s. 351 nebo Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu, komentář, Praha, C.H. Beck, 2001, s. 324, bod 4]. Protože byla ústavní stížnost odmítnuta, nebyly dány podmínky pro rozhodování o náhradě nákladů právního zastoupení [§83 odst. 1 zákona].
Z uvedených důvodů soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl, jako návrh podaný po lhůtě stanovené k jeho podání [§43 odst. 1 písm. b) zákona].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné [§43 odst. 3 zákona].
V Brně dne 6. května 2003
Vojtěch Cepl
soudce zpravodaj