ECLI:CZ:US:2003:2.US.182.01
sp. zn. II. ÚS 182/01
Nález
Nález Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 24. června 2003 sp. zn. II. ÚS 182/01 ve věci ústavní stížnosti Ing. J. B. proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 20. 12. 2000 sp. zn. 26 Co 469/2000, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-západ z 15. 3. 2000 sp. zn. 6 C 1603/98, kterým byla z důvodu promlčení zamítnuta stěžovatelova žaloba, jíž se domáhal náhrady škody.
Výrok
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2000 č. j. 26 Co 469/2000-73 se zrušuje.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí. Domnívá se, že jím došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 6 C 1603/98, z něhož zjistil následující:
Obec D. B. provedla dne 20. 8. 1996 vyklizení pozemku č. 382/18 v k. ú. D. B., na němž měl stěžovatel uskladněny své věci. Stěžovatel tvrdil, že mu vyklizením byla způsobena škoda ve výši 48 600 Kč, a žádal její náhradu. Z toho důvodu podal k Okresnímu soudu Praha-západ dne 19. 8. 1998 žalobu, označenou jako "blanketní podání", která obsahovala pouze označení účastníků, byla datována, podepsána a bylo v ní uvedeno, že se jedná o žalobu na náhradu škody ve výši 48 600 Kč. Své podání následně doplnil dne 21. 8. 1998. Žalovaná obec D. B. ale vznesla během řízení námitku promlčení, a navrhla proto zamítnutí žaloby. Okresní soud námitce obce vyhověl a žalobu rozsudkem ze dne 15. 3. 2000 č. j. 6 C 1603/98-56 zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že neúplné podání ze dne 19. 8. 1998 nemohlo mít hmotněprávní účinky (stavění promlčecí lhůty), neboť se jednalo o absolutně neplatný právní úkon. Následné doplnění, které již mělo veškeré náležitosti ve smyslu ustanovení §42 odst. 4 a §79 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen "o. s. ř."), ze dne 21. 8. 1998, bylo podáno až po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí lhůty [§106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále též "o. z.")]. Ta začala běžet již 20. 8. 1996, neboť ze spisu vyplývá, že právě v tento den byl navrhovatel obeznámen se způsobenou škodou. Lhůta tedy uplynula dne 20. 8. 1998 (§122 odst. 2 o. z.), kdy nastaly i účinky promlčení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 12. 2000 č. j. 26 Co 469/2000-73 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Souhlasil přitom zcela s jeho závěry a v podrobnostech odkazoval na jím učiněná skutková zjištění i právní závěry z nich vyvozené. Potvrdil, že žalobcům (stěžovateli a JUDr. D. B.) bylo již dne 20. 8. 1996 známo, že jim vznikla škoda v zažalované výši. Na tento den tedy připadá počátek subjektivní promlčecí doby podle ustanovení §106 odst. 1 o. z. Povinností žalobců bylo uplatnit u soudu své právo nejpozději do 20. 8. 1998. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, dle něhož blanketní žalobu podanou soudu dne 19. 8. 1998 nelze považovat za řádné uplatnění práva. Žaloba neobsahovala vylíčení rozhodujících skutečností, takže nebylo možné bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení. Podání neobsahovalo ani žalobní petit. Šlo tak o neplatný právní úkon. Neplatnost nemohla být zhojena podáním ze dne 21. 8. 1998, které bylo doručeno až po uplynutí promlčecí doby.
Uvedené rozhodnutí napadl stěžovatel ústavní stížností a dovoláním k Nejvyššímu soudu.
Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 12.12. 2002 č. j. 25 Cdo 732/2001- 89 dovolání stěžovatele a JUDr. D. B. pro nepřípustnost odmítl. Uvedl, že pokud stěžovatel namítá, že "nebyl řádně zjištěn počátek subjektivní lhůty hmotného práva pro uplatnění náhrady škody u soudu", napadá tím nikoli právní, nýbrž skutkový závěr soudu. Předestírá-li stěžovatel v tomto směru vlastní hodnocení provedených důkazů a činí-li z nich jiné skutkové závěry, napadá tak hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě není způsobilým dovolacím důvodem. Nejedná se tedy o řešení právní otázky zásadního právního významu, jak tvrdí stěžovatel, a nejsou tak splněny podmínky dovolání. Nejvyšší soud dále konstatoval, že názor odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) o neplatnosti podání ze dne 19. 8. 1998 považuje sice za nesprávný (žaloba je procesním, nikoli hmotněprávním úkonem, a nepřichází proto v úvahu aplikace ustanovení §35 odst. 2 o. z. o výkladu obsahu hmotněprávního úkonu ani ustanovení §37 odst. 1 o. z. o neplatnosti právního úkonu), ale nelze z něj dovozovat namítané porušení procesních práv stěžovatele, jež by svědčilo o přípustnosti dovolání.
Stěžovatel napadl závěry krajského soudu též v projednávané ústavní stížnosti. Domnívá se, že pokud bylo posouzeno jeho "blanketní podání" ze dne 19. 8. 1998 jako absolutně neplatný právní úkon, celé řízení tím trpělo vadami. Zdůraznil, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, což mu údajně nebylo umožněno, neboť o hodnocení svého "blanketního podání" jako absolutně neplatného právního úkonu se dozvěděl až v závěrečném rozhodnutí, nemohl je jakkoli ovlivnit ani se k němu vyjádřit. Domnívá se, že neurčitost obsahu úkonu bylo možno odstranit výkladem, což mu však umožněno nebylo. Ve zmíněném postupu vidí odepření práva na spravedlivý proces a odepření práva jednat před soudem. Pokud soud shledal, že je podání neúplné, měl se předseda senátu "postarat", aby bylo doplněno, nebo měl pro tento nedostatek řízení zastavit. Krajský soud neposuzoval věc spravedlivě v celé komplexnosti, což způsobilo, že podání stěžovatele posouzené jako absolutně neplatný právní úkon vedlo ve svých důsledcích k nespravedlivému posouzení věci. V soudním řízení neměl stěžovatel rovné postavení, jeho podmínky byly ve srovnání s protistranou nevýhodné a spravedlnost nebyla vykonávána viditelně a průhledně.
Podle §32 zákona č. 182/1993 Sb. vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Krajský soud v Praze, a vedlejšího účastníka řízení, obec D. B., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud ve svém vyjádření zcela odkázal na obsah napadeného rozhodnutí.
Obec D. B., zastoupená advokátem JUDr. M. N., ve svém vyjádření uvedla, že rozsudek, proti němuž ústavní stížnost směřuje, i řízení, která mu předcházela, považuje za správná po stránce hmotněprávní i procesní. Ztotožňuje se plně s rozhodnutím Nejvyššího soudu, který svým usnesením dovolání stěžovatele odmítl, zejména s jeho odůvodněním, které lze vztáhnout i na posouzení předmětné ústavní stížnosti. Stěžovatel se dle jeho názoru snaží poukazem na porušení práva na spravedlivý proces odvrátit nepříznivý hmotněprávní účinek podání ze dne 19. 8. 1998 doplněného až po uplynutí hmotněprávní lhůty. Následky zmeškání lhůty musely být právní zástupkyni stěžovatele známy. Vedlejší účastník navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srov. čl. 81 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Nemůže na sebe proto atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že aplikace a interpretace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny a zasáhnou do některého ústavně zaručeného základního práva. Ústavní soud shledal, že právě k takovému zásahu do ústavně garantovaného práva v projednávaném případě došlo.
Ústavní soud především podotýká, že je dle své ustálené judikatury vázán toliko petitem návrhu na zahájení řízení. Nemůže jej sám měnit. Není naopak vázán odůvodněním ústavní stížnosti. Není proto v rozporu s jeho posláním, když napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci přezkoumá i z jiných hledisek (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 305/99, Ústavní soud, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 20, C. H. Beck, 2001, str. 217 a násl.; nález sp. zn. I. ÚS 129/99, Ústavní soud, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 18, C. H. Beck, 2001, str. 243 a násl.). Ústavní soud se proto zabýval tvrzeným porušením práva na spravedlivý proces rovněž z důvodů, které stěžovatel neudal.
Podle ustanovení §100 o. z. věty prvé se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§101 až 110 o. z.). Uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží (§112 o. z.).
Stěžovatel, jak se podává z napadeného rozhodnutí, dne 19. 8. 1998, tedy v promlčecí době, své právo uplatnil u soudu blanketním návrhem. Jeho návrh neměl podle názoru soudu prvního stupně ani soudu odvolacího náležitosti požadované ustanoveními §42 odst. 4 a §79 odst. 1 o. s. ř. Soudy jej proto považovaly za neurčitý a dospěly k závěru, že žaloba stěžovatele je s ohledem na ustanovení §37 odst. 1 o. z. neplatným právním úkonem. Soud prvního stupně vysvětluje aplikaci občanského zákoníku tím, že žaloba může mít hmotněprávní účinky (stavění promlčecí lhůty), a musí proto vedle procesněprávních náležitostí splňovat současně náležitosti i hmotněprávního úkonu. Krajský soud se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil.
Předestřenou argumentaci nepovažuje Ústavní soud za ústavně konformní. Jak výše uvedeno, je právo třeba v promlčecí době vykonat. Zákon nestanoví v ustanovení §100 o. z. pro vykonání práva žádné náležitosti či podmínky a v ustanovení §112 připouští, aby věřitel své právo uplatnil návrhem u soudu. Stěžovatel v projednávané věci své právo na náhradu škody u soudu podáním žaloby uplatnil. Žaloba je úkonem učiněným podle o. s. ř. a jako taková musí být posuzována. Není jistě vyloučeno, že může mít i následky hmotněprávní, což ovšem není důvodem pro aplikaci ustanovení §37 o. z. Náležitosti žaloby je třeba posuzovat striktně podle ustanovení §42 odst. 4 a 79 odst. 1 o. s. ř. s tím, že pokud návrh neobsahuje všechny náležitosti či je-li nesrozumitelný nebo neurčitý, jde přesto o návrh, který vyvolává předpokládané následky (stavění promlčecí lhůty). Je však nutno vady (případně k výzvě soudu) odstranit, neboť i občanský zákoník v citovaném ustanovení §112 stanoví, že ke stavění lhůty dochází pouze tehdy, když věřitel (žalobce) v řízení řádně pokračuje. Citovaná zákonná podmínka by nebyla splněna, a žalobce by tedy v řízení řádně nepokračoval teprve tehdy, kdyby své podání neopravil či nedoplnil (srov. Jehlička a kol.: Občanský zákoník, komentář, C. H. Beck, 5. vydání, str. 237). K takovému opomenutí však v projednávané věci nedošlo. Naopak, stěžovatel sám vady dva dny po podání blanketní žaloby odstranil, a to i bez výzvy soudu. Pokud za dané situace dospěl krajský soud (resp. soud prvního stupně, jehož závěry soud odvolací převzal) k závěru, že blanketní žaloba stěžovatele doručená soudu dne 19. 8. 1998 není řádným uplatněním práva, nýbrž neurčitým právním úkonem ve smyslu §37 o. z., považuje jej Ústavní soud za výsledek extrémní interpretace, jež vybočuje z mezí ústavnosti. Ústavní soud podotýká, že k uvedenému závěru o nesprávnosti aplikace §37 o. z. na procesní právní úkon, jímž žaloba je, dospěl ostatně v projednávané věci i Nejvyšší soud.
V důsledku uvedené ústavně non-konformní interpretace soudy žalobu zamítly, aniž by se jí meritorně zabývaly. Stěžovateli tím bylo v řízení před obecnými soudy odepřeno právo na soudní ochranu a spravedlivý proces. Vzhledem k tomuto závěru se Ústavní soud nezabýval dalšími námitkami stěžovatele, neboť by to bylo zjevně nadbytečné.
Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2000 sp. zn. 26 Co 469/2000 pro jeho rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny zrušil [§82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].