ECLI:CZ:US:2003:2.US.199.03
sp. zn. II. ÚS 199/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelky M. A., zastoupené advokátkou JUDr. A. Š., o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2003, čj. 38 Ca 712/2002-13, a rozhodnutí Okresního úřadu Praha - východ ze dne 17. 7. 2002, čj. 050/02-R3482-1, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se s odvoláním na porušení čl. 90 Ústavy ve spojení s §1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř."), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Okresního úřadu Praha - východ. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze byl odmítnut návrh (opravný prostředek) stěžovatelky proti rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, pozemkového úřadu, ze dne 17. 7. 2002, čj. 050/02-R3482-1. Soud uvedl, že v daném případě pozemkový úřad rozhodl o vlastnictví k předmětné nemovitosti, tedy o soukromém právu, a proto mu nepřísluší napadené rozhodnutí přezkoumat. Odkázal na novou úpravu zák. č. 151/2002 Sb., který novelizuje o.s.ř., dle níž se stěžovatelka může domáhat svého práva novou žalobou podle §244 a násl. o.s.ř. Kromě možnosti podat uvedenou žalobu poučil soud stěžovatelku také o právu podat proti svému rozhodnutí kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů za podmínek stanovených ustanovením §102 a násl. zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též "s.ř.s.").
Ústavní soud si k projednání věci vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 712/2002, a, aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, dospěl k závěru, že podaný návrh není přípustný.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
V daném případě bylo rozhodnutí správního soudu vydáno po dni účinnosti zákona č. 150/2002 Sb., o soudním řádu správním (1. 1. 2003). Dle jeho ustanovení §102 lze proti rozhodnutím krajských soudů ve správním soudnictví podat kasační stížnost, jíž se účastník řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, nebo osoba zúčastněná na řízení domáhá zrušení soudního rozhodnutí. Kasační stížnost je přípustná proti každému takovému rozhodnutí, není-li dále stanoveno jinak. Podle ustanovení §104 odst. 4 s.ř.s. není kasační stížnost přípustná, opírá-li se o jiné důvody, než které jsou uvedeny v §103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Jedním z taxativně vymezených důvodů, o něž lze kasační stížnost opřít, je nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení [§103 odst. 1 písm. e) s.ř.s.]. O právu podat kasační stížnost byla stěžovatelka řádně městským soudem poučena. Rozhodnutí městského soudu však napadla přímo ústavní stížností, aniž by podala stížnost kasační. Nevyčerpala tedy všechny prostředky k ochraně práva ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Ústavní soud se ovšem zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 písm. zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle odst. 1 §75 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma. Ústavní soud ovšem naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil a stěžovatelka jejich existenci v ústavní stížnosti ostatně ani netvrdila.
S ohledem na výše uvedené okolnosti byl Ústavní soud nucen projednávaný návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2003 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj