ECLI:CZ:US:2003:2.US.20.03
sp. zn. II. ÚS 20/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského o ústavní stížnosti E. K., zastoupené JUDr. K. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2002, č. j. 16 Co 104/2002-160, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. 4. 1999, č. j. 9 C 191/97-84, usnesení téhož soudu ze dne 16. 7. 1999, č. j. 9 C 191/97-90, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, jež byla ústavnímu soudu doručena dne 13. 1. 2003 a která i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí a současně navrhuje zrušení uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze a rozsudku a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9, neboť soud prvního stupně i soud odvolací učinily rozhodnutí v rozporu se zákonem, neboť nerozhodly na základě zjištěného skutkového stavu, popřípadě se jedná o rozhodnutí nesprávná, neboť soudy nezhodnotily provedené důkazy v jejich vzájemné souvislosti a nepřihlédly ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, popřípadě k tomu, co uvedli účastníci. Tímto postupem byla dle stěžovatelky porušena její práva, garantovaná čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka současně podala návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí a uvádí, že stížností napadá i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2002, č.j. 33 Odo 584/2002-178.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 9 ve věci sp. zn. 9 C 113/2002, z jehož obsahu zjistil následující:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 15. 10. 1997, č. j. 9 C 191/97-19, uložil stěžovatelce povinnost zaplatit společnosti Z. I., s. r. o. (dále jen "vedlejší účastník") částku 23.942,60 Kč s příslušenstvím. K uložení této povinnosti došlo na základě kupní smlouvy s tím, že její účastníci mimo jiné ujednali: "V případě zrušení kupní smlouvy ze strany kupujícího je tento povinen zaplatit smluvní pokutu podle §544 OZ ve výši 25 % smluvní ceny zboží". Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí konstatoval, že za daných skutkových okolností stěžovatelka nemohla od smlouvy odstoupit "ani z důvodu, že je smlouva neplatná podle §145 odst. 1 o. z., neboť v dané věci se jednalo o získání věci do bezpodílového spoluvlastnictví manželů".
Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 4. 1998, č. j. 14 Co 34/98-53, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil s názorem, že jde-li o právní úkon, jímž má být věc teprve do bezpodílového spoluvlastnictví manželů získána, nejde o společnou věc manželů, a nelze se tudíž dovolávat neplatnosti smlouvy podle §145 odst. 1 občanského zákoníku. Poněvadž v odvolání namítala stěžovatelka neplatnost uzavřené smlouvy i z jiných důvodů, uložil odvolací soud obvodnímu soudu, aby se těmito námitkami zabýval, neboť vypořádání se s těmito námitkami by vyžadovalo rozsáhlejšího dokazování.
Obvodní soud pro Prahu 9 znovu ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 14. 4. 1999, č. j. 9 C 191/97-84, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 7. 1999, č. j. 9 C 171/97-90, tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobci 23.942,60 Kč s příslušenstvím oproti povinnosti vedlejšího účastníka vydat stěžovatelce předmět koupě po zaplacení kupní ceny ve lhůtě a místě, jak bylo dohodnuto ve smlouvě. Prvostupňový soud přitom doplnil dokazování výslechem stěžovatelky, svědků a listinnými důkazy a dospěl ke stejnému závěru jako ve svém dřívějším rozsudku, tedy že kupní smlouva mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem je platným právním úkonem, uzavřeným ve smyslu §588 a §613 občanského zákoníku, neboť je určitá a srozumitelná, není v rozporu s dobrými mravy, ani se zákonem o cenách a se zákonem na ochranu spotřebitele.
K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 11. 1999, č. j. 39 Co 506/99-109, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, přičemž převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem o platnosti uzavřené kupní smlouvy. Na rozdíl od obvodního soudu však - s odkazem na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu - dovodil, že možnost odstoupení od smlouvy ve prospěch kupujícího ve smlouvě dohodnuta byla, a to výše uvedeným ujednáním o zrušení kupní smlouvy a s tím souvisící smluvní pokutě. Skutkovou situaci zhodnotil odvolací soud tak, že stěžovatelka vykonala své právo odstoupit od smlouvy. Jednostranným právním úkonem stěžovatelky došlo ke zrušení smlouvy od počátku, a proto její povinnost zaplatit žalobci kupní cenu zanikla.
Proti tomuto rozsudku podal vedlejší účastník dovolání, v němž mimo jiné namítal, že dopis stěžovatelky ze dne 27. 9. 1993, z jehož obsahu odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel, a z něhož dovodil, že stěžovatelka od předmětné smlouvy odstoupila, neobdržel a že mu jeho doručení stěžovatelka v řízení neprokázala. I za situace, že by tomu tak bylo, nelze jeho obsah vyložit jako projev vůle jednostranně od smlouvy odstoupit, neboť jím stěžovatelka o zrušení smlouvy pouze požádala; jde tedy o návrh na zrušení smlouvy dohodou. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je dovolání důvodné a rozhodnutí odvolacího soudu svým rozsudkem ze dne 19. 2. 2002, č. j. 25 Cdo 1349/2000-128, zrušil s odůvodněním, že odvolací soud provedl nesprávné právní posouzení věci, neboť z obsahu dopisu stěžovatelky ze dne 27. 9. 1993 nelze usoudit jinak, než že jím projevila vůli dosáhnout zrušení uzavřené kupní smlouvy na základě dvoustranného právního úkonu.
Městský soud v Praze následně ústavní stížností napadaným rozsudkem ze dne 14. 5. 2002, č. j. 16 Co 104/2002-160, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. 5. 1999. č. j. 9 C 191/97-84, opravený a doplněný usnesením ze dne 16. 7. 1999, č. j. 9 C 191/97-90, ve výroku o povinnosti stěžovatelky zaplatit kupní cenu a ve výroku, v němž byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost vydat předmět kupní smlouvy po zaplacení kupní ceny a ve výrocích akcesorických jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 30. 10. 2002, č. j. 33 Odo 584/2002-178, jako o dovolání nepřípustném.
Stěžovatelka za pomoci rozsáhlé argumentace napadá závěry obecných soudů, podle nichž jí učiněný právní úkon, nazvaný "Žádost o odstoupení od smlouvy" a obsahující text: "S přihlédnutím ke všemu výše uvedenému Vás prosím o zrušení uzavřené kupní smlouvy dohodou..." nebyl v řízení posouzen jako jednostranný právní úkon vedoucí k zániku zmíněné smlouvy. Má za to, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2002, č. j. 16 Co 104/2002-160, spočívá na nesprávném právním posouzení věci, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
V souladu s ustanovením §32 zákona o Ústavním soudu vyzval soud účastníka řízení, Městský soud v Praze, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil.
Městský soud ve svém vyjádření ze dne 24. 4. 2003 nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou a odkazuje v podrobnostech na své závěry, obsažené ve svém rozsudku ze dne 14. 5. 2002, č. j. Co 104/2002-160, dále konstatuje, že ústavní stížnost neuvádí žádné skutečnosti, jež by naznačovaly, že by stěžovatelce byl odepřen přístup k soudu, že by její věc nebyla projednána veřejně, v její přítomnosti, nezávislým a nestranným soudem, nebo že by nebyla respektována rovnost účastníků řízení.
Ústavní stížnost zjevně není důvodná.
Neopodstatněnost ústavní stížnosti je dána již tím, že podle svého odůvodnění usiluje o věcný přezkum rozhodnutí obecných soudů, ačkoliv takový postup je vyloučen, neboť posuzování otázek jednoduchého práva do pravomoci Ústavního soudu nespadá, to ovšem platí za předpokladu, že soudy postupují v souladu s principy, vyplývajícími z hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů a s hodnoceními důkazů jimi provedenými. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní pouze tehdy, pokud by právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Ústavní soud neshledal porušení těchto principů ze strany obecných soudů.
Stěžovatelka s odkazem na závěry učiněné Ústavním soudem v nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 182/01 poukazuje na to, že smlouva uzavřená mezi ní a vedlejším účastníkem zakotvuje právo odstoupit od smlouvy (§48 odst. 1 občanského zákoníku), které vyplývá z již zmíněného textu: "V případě zrušení kupní smlouvy ze strany kupujícího je tento povinen zaplatit smluvní pokutu podle §544 OZ ve výši 25 % smluvní ceny zboží". Spatřuje rozpor s tímto závěrem Ústavního soudu v tom, že Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 19. 2. 2002, č. j. 25 Cdo 1349/2000-128, konstatoval, že stěžovatelka i přes existenci citovaného smluvního ustanovení od smlouvy na základě svého dopisu ze dne 27. 9. 1993 neodstoupila.
Ústavní soud konstatuje, že tento rozpor je toliko tvrzený. Zmíněný výrok Nejvyššího soudu nic nezměnil na závěrech, jež Nejvyšší soud učinil dříve, ohledně možnosti odstoupení od smlouvy, v rozsudku ve věci vedené pod sp. zn. 3 Cdon 1398/96, o něž se opírá ve svých vyjádřeních v odvolacích řízeních i stěžovatelka, ani na závěrech, které učinil Ústavní soud ve věcech sp. zn. IV. ÚS 279/99 a IV. ÚS 182/01, na něž stěžovatelka rovněž odkazuje. Ústavní soud má za to, že předmětná smlouva konstituovala právo odstoupit od smlouvy; v tomto ohledu se ztotožňuje tedy i se závěry obecných soudů. Obsah formulářů smluv, používaných vedlejším účastníkem, je nejasný a při jejich interpretaci je třeba dodržet zásadu výkladu v neprospěch toho účastníka smlouvy, který dané ustanovení do smlouvy zakotvil (nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 182/01), což je rovněž princip v současné době výslovně zakotvený pro výklad spotřebitelských smluv (§55 odst. 3 občanského zákoníku).
Avšak za skutkových okolností případu, který je předmětem této ústavní stížnosti, nelze dovodit, že by k využití práva odstoupit od smlouvy došlo. Ústavní stížnost nerozlišuje dvě roviny problému, možnost od smlouvy odstoupit na straně jedné a schopnost stěžovatelky konkrétně uskutečněným právním jednáním účinky odstoupení od smlouvy přivodit na straně druhé. Ani za pomoci výkladového pravidla obsaženého v §35 odst. 2 občanského zákoníku nelze dovodit, že text: "...prosím o zrušení uzavřené kupní smlouvy dohodou..." je jednostranným právním úkonem.
Ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku stanoví pravidlo priority výkladu právního úkonu podle vůle toho, kdo jej učinil, avšak za předpokladu, že tato vůle není v rozporu s jazykovým projevem. Jestliže stěžovatelka použila obratu, že "prosí" o zrušení smlouvy "dohodou", je podle gramatického významu přinejmenším těchto dvou slov zřejmé, že jazykové vyjádření popírá eventuální vůli jednostranně od smlouvy odstoupit (zrušit ji, stornovat), tudíž je výkladové pravidlo o prioritě vůle za daných skutkových okolností neaplikovatelné. Tento závěr potvrzuje i skutečnost, že ani následné chování stran nenasvědčuje možnosti stěžovatelčino jednání charakterizovat jako vůli jednostranným právním úkonem přivodit zánik závazku.
Z obsahu soudního spisu je zřejmé, že obecné soudy v řízeních provedly důkazy stěžovatelkou navržené, z odůvodnění napadaných rozhodnutí vyplývá, že se vypořádaly s námitkami, jež v řízení uplatnila. Nelze proto ani přisvědčit názoru, že výrok rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2002, č. j. Co 104/2002-160, nemá v podstatné části oporu v dokazování.
Ústavní soud konstatuje, že právní názor obecných soudů nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Nedospěl ani k závěru, že by šlo v posuzovaném případě o porušení práva na spravedlivé řízení ve smyslu ustanovení čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jak tvrdí stěžovatelka. Tato ustanovení garantují právo na soudní ochranu, přirozeně je však nelze vykládat jako garanci práva na úspěch ve sporu. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry vyslovenými v napadeném rozhodnutí neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní závěry, které obecné soudy v napadených rozhodnutích učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti. V projednávaném případě Ústavní soud neshledal ani žádný jiný důvod, pro nějž by napadená rozhodnutí zrušil.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do stěžovatelčiných základních práv, a proto návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.
Návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a sleduje osud ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu Ústavní soud odmítl také návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2003
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu