ECLI:CZ:US:2003:2.US.207.02
sp. zn. II. ÚS 207/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci stěžovatele K. F., zastoupeného advokátem Mgr. J. S., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 1. 2002, čj. 10 Ca 328/2001-29, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a 1) Ministerstva zemědělství, pozemkového úřadu České Budějovice, 2) ČR - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, územní pracoviště České Budějovice, a 3) K. E., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích uvedený v záhlaví. Domnívá se, že jím došlo k porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost splňovala i ostatní podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 328/2001, i příslušný spisový materiál Okresního úřadu České Budějovice, okresního pozemkového úřadu, z nichž zjistil následující:
Okresní úřad České Budějovice, okresní pozemkový úřad, vydal dne 3. 10. 2001 rozhodnutí, čj. OPÚ/R-216/01/842/92, jímž určil, že stěžovatel není vlastníkem ideální 1/2 nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí pro obec D., kat. úz. J., dle LV č. 124 domu čp. 15, zastavěná plocha, objekt bydlení J., neboť jeho restituční nárok nelze podřadit pod žádný z restitučních titulů uvedených v ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"). Vlastnické právo k uvedeným nemovitostem původně svědčilo podle výpisu z pozemkových knih K. K. F. (rodiče stěžovatele a vedlejší účastnice). Jejich ideální polovina přešla na stát rozsudkem lidového soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 3. 1953, čj. 1 T 5/93-30, jímž byl K. F. st. odsouzen podle příslušných ustanovení tehdy platného trestního zákona k propadnutí celého jmění a k zákazu činnosti hostinské navždy a práv občanských na dobu tří let.
K. F. st. požádal dne 3. 3. 1969 Ministerstvo spravedlnosti o odškodnění za část zrušeného vedlejšího trestu propadnutí majetku podle zákona č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci (dále jen "zákon o soudní rehabilitaci"). Ministerstvo spravedlnosti jeho žádosti vyhovělo a rozhodnutím ze dne 17. 7. 1969, č. odšk. 662/69-Ta-če, vrátilo K. F. st. ideální polovinu obytné části usedlosti čp. 15 v J. se stavební parcelou č. 10 a zahradou p.č. 34. Na základě dalších opatření správních orgánů došlo ke znovunabytí vlastnického práva poškozeného k uvedeným nemovitostem. Vlastnické právo k druhé ideální polovině předmětných nemovitostí nadále svědčilo K. F. (nikdy je nepozbyla). V dědickém řízení po K. F. st., vedeném u Státního notářství v Českých Budějovicích, pod sp. zn. 2 C 659/78, nabyla pozůstalá manželka paní K. F. na základě schválené dohody o vypořádání dědictví mimo jiné i jednu ideální polovinu stavební parcely č. 10 s domem čp. 15.
Po smrti K. F. schválilo Státní notářství v Českých Budějovicích v rámci dědického řízení vedeného pod sp. zn. 1 D 691/86 rozhodnutím ze dne 17. 10. 1986, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 11. 8. 1992, dohodu dědiců o vypořádání dědictví. Pozůstalá dcera K. E. (vedlejší účastnice) jí nabyla vlastnické právo k obytné části domu čp. 15 se stavební parcelou p.č. 10/1, zastavěná plocha, a k části parcely č. 34/2, zahrada.
Pozemkový úřad po provedeném dokazování dospěl k závěru, že obytná i hostinská část obytného domu čp. 15 v k. ú. J. vždy tvořily jeden celek a jako celek je podle stanoviska Magistrátu města Českých Budějovic - stavebního a dopravního úřadu ze dne 17. 8. 2001, zn. SÚ 8014/01-So, nemovitost vedena jako objekt bydlení. Rovněž v katastru nemovitostí, LV č. 124 pro k. ú. J., figuruje stavební parcela p.č. 10/1 spolu s domem čp. 15 jako jediný objekt bydlení.
Vzhledem k tomu, že výlučnou vlastnicí celého domu čp. 15 v katastrálním území J., spolu se stavební parcelou, je vedlejší účastnice, pozemkový úřad rozhodnutím ze dne 3. 10. 2001, čj. OPÚ/R-216/01/842/92, nevydal 1/2 uvedených nemovitostí stěžovateli. Týž den (3. 10. 2001) vydal Okresní úřad České Budějovice, okresní pozemkový úřad, rozhodnutí, čj. OPÚ/R-217/01/842/92, jímž nevyhověl žádosti vedlejší účastnice o vydání nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí LV č. 124 pro obec Dubné, k. ú. J.. Odůvodnění rozhodnutí pozemkového úřadu je takřka totožné s odůvodněním výše uvedeného rozhodnutí. Uvádí se v něm, že celý dům čp. 15 v Jaronicích se stavební parcelou p.č. 10/1 je ve výlučném vlastnictví vedlejší účastnice. Pozemkový úřad tak dospěl k závěru, že vlastnické právo již bylo platně obnoveno, proto jej nelze obnovit znovu.
K opravnému prostředku stěžovatele směřujícímu proti oběma výše uvedeným rozhodnutím Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 23. 1. 2002, čj. 10 Ca 328/2001-29, potvrdil rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu v Českých Budějovicích ze dne 3. 10. 2001, čj. OPÚ/R-216/01/842/92, týkající se nároku stěžovatele, a zrušil a vrátil k dalšímu řízení rozhodnutí téhož orgánu ze dne 3. 10. 2001, čj. OPÚ/R-217/01/842/92, týkající se vedlejší účastnice, neboť ve výroku nejsou nemovitosti jasně vymezeny.
Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu projednávanou ústavní stížností s tím, že jím obecný soud porušil jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivé řízení (čl. 36 Listiny), v důsledku čehož byla údajně dotčena i jeho majetková práva (čl. 11 Listiny).
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti z roku 1969 o vrácení části zabaveného majetku se nemohlo vztahovat na dům čp. 15 jako na celek. Tvrdí, že dům byl rozčleněn na část obytnou a část, v níž byla dříve provozována hospoda, a že navrácení majetků se mohlo týkat pouze části "obytné". Dovozuje, že navrácení celého domu by bylo v rozporu s tehdejší úpravou rozsahu nemovitého majetku, který může být v tzv. osobním vlastnictví. Odkazuje na ustanovení §128 občanského zákoníku, v tehdy platném znění, podle něhož v osobním vlastnictví může být obytná část zemědělské usedlosti, pokud alespoň dvě třetiny podlahové plochy všech místností připadají na byty. Z toho stěžovatel vyvozuje, že rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti by mělo být považováno za neplatné. Částečně neplatná jsou podle jeho názoru rovněž schválená "dědická rozhodnutí".
Stěžovatel má za to, že pozemkový úřad o restitučním nároku stěžovatele rozhodoval několika samostatnými rozhodnutími, přičemž účastníky řízení o svém postupu neuvědomil. Namítl, že tímto postupem mu pozemkový úřad znemožnil vyjádřit se k podkladům správního rozhodnutí. Nesouhlasí se závěrem krajského soudu, který v postupu pozemkového úřadu neshledal pochybení a neposkytl mu dostatečnou ochranu jeho práv.
Stěžovatel dále tvrdí, že při posouzení skutkového stavu si soud osvojil nepodložené tvrzení vedlejší účastnice, aniž by své závěry náležitě zdůvodnil. Soud měl jako předběžnou otázku vyřešit platnost rozhodnutí ministerstva spravedlnosti z roku 1969. Po provedeném dokazování nezhodnotil správně rozhodné skutečnosti, čímž došlo k dotčení stěžovatelových ústavně zaručených práv.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu účastníka řízení, Krajský soud v Českých Budějovicích, i vedlejší účastníky řízení, Ministerstvo zemědělství, pozemkový úřad České Budějovice, ČR - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, územní pracoviště České Budějovice, K. E. a Pozemkový fond ČR, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Českých Budějovicích považuje ústavní stížnost za neopodstatněnou a navrhuje odmítnout ji. Ve věci samé odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí. K výtce proti procesnímu postupu pozemkového úřadu uvádí, že úřad účastníky řízení před vydáním rozhodnutí se shromážděnými podklady řádně seznámil. Připomíná, že ze správního řádu ani ze zákona o půdě nevyplývá povinnost účastníky informovat o tom, jakým způsobem zamýšlí ve věci rozhodnout. Postup pozemkového úřadu podle jeho názoru nijak neovlivnil zákonnost jeho rozhodnutí ve smyslu ustanovení §250i odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Stran tvrzení, že se soud nevypořádal s námitkou stěžovatele zpochybňující platnost rozhodnutí ministerstva z roku 1969, soud uvádí, že vycházel ze zjištění, že otci stěžovatele byla vydána celá ideální polovina obytné části usedlosti, tedy i část, která byla původně užívána jako pohostinství. Pokud by pozemkový úřad vyhověl návrhu stěžovatele, jednalo by se o zásah do vlastnických práv jeho sestry, na niž celá obytná část nemovitosti přešla.
Ministerstvo zemědělství, pozemkový úřad České Budějovice, ve svém vyjádření odkazuje zcela na odůvodnění správního rozhodnutí.
ČR - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, územní pracoviště České Budějovice, ve svém vyjádření uvádí, že v posuzovaném případě k porušení práva na spravedlivý proces nedošlo. Ztotožňuje se s právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, a to, že vlastnické právo bylo v posuzovaném případě již obnoveno rehabilitačním zákonem z roku 1968, a nelze jej proto znovu obnovit.
K. E. se k projednávané ústavní stížnosti ve lhůtě k tomu stanovené nevyjádřila.
Pozemkový fond ČR se přípisem ze dne 2. 3. 2003 svého postavení vedlejšího účastníka vzdal. Ústavní soud jej proto dále za vedlejšího účastníka nepovažoval.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí obecného soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost zjevně není důvodná.
Stěžovatel namítá, že se cítí být dotčen na svým majetkových právech garantovaných čl. 11 Listiny. Ústavní soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu, podle níž se právo vlastnit majetek vztahuje pouze na vlastnictví už nabyté, existující, a nikoli pouze na tvrzený nárok na ně (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 115/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C.H. Beck, Praha, 1995, str. 295, I. ÚS 107/96 či nález Pl. ÚS 41/97). Posledně jmenovaný nález uvádí, že "pouhý spor o vlastnictví, ve kterém má být existence vlastnictví teprve zjištěna nebo dokonce konstituována, ústavně chráněn není a ani být nemůže... Porušit právo na ochranu neexistujícího práva (byť neexistujícího jen prozatím) je pojmově vyloučeno." Stěžovatelově námitce, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jeho majetkových práv garantovaných čl. 11 Listiny, nelze proto přisvědčit.
Ústavní soud se tedy dále zaměřil na zjištění, zda napadeným rozhodnutím nedošlo k udávanému porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe proto atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.); jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky zakotvené v tomto ustanovení o.s.ř., nepřísluší Ústavnímu soudu hodnocení důkazů obecnými soudy znovu "hodnotit". K porušení této zásady a k následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze tehdy, pokud by právní závěry soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Taková zjištění Ústavní soud v projednávaném případě neučinil.
Ústavní soud předesílá, že stěžovatel v podstatě polemizuje se skutkovými závěry pozemkového úřadu a krajského soudu, a to zejména, pokud jde o otázku v jakém rozsahu došlo k navrácení zabaveného majetku poškozenému panu K. F. st., otci stěžovatele, a vedlejší účastnici, resp. v jakém rozsahu původní majetek rodiny F. spadá do režimu nyní platných restitučních zákonů. Domnívá se, že soud nesprávně vyhodnotil provedené důkazy. Takto pojatá ústavní stížnost ovšem staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší.
Stěžovatel zpochybňuje okruh nemovitostí, na něž se vztahovalo navrácení podle zákona o soudní rehabilitaci, resp. vztahovat mělo. Ačkoli obecné soudy ani správní orgány nejsou jinak oprávněny k přímým zásahům do pravomocných rozhodnutí z minulého období, ve věcech restitučních vyslovil Ústavní soud názor, že pokud byly správní akty vydány v tzv. rozhodném období podle restitučních zákonů, jsou příslušné orgány, v posuzovaném případě pozemkový úřad a krajský soud, výjimečně oprávněny posoudit jejich dopad z hlediska v úvahu připadajících restitučních titulů (srov. nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 225/96, usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. 437/01). Tento závěr vyplývá ze specifického kontextu restitučního zákonodárství, které má zmírnit následky některých majetkových křivd způsobených jednotlivcům totalitním, nedemokratickým režimem v období let 1948-1989.
Obecný soud i pozemkový úřad v dané věci tedy postupovaly v souladu s názorem Ústavního soudu, když prováděly v rámci řízení rozsáhlé dokazování směřující ke zjištění, zda a v jakém rozsahu byl nemovitý majetek, zabavený v roce 1953 na základě rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ze dne 17. 7. 1969, poškozenému K. F. st. navrácen. Uvedeným rozhodnutím vydaným ve smyslu ustanovení §26 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci vznikl nárok na náhradu škody podle ustanovení §27 citovaného zákona. Toto rozhodnutí se stalo podkladem pro další opatření státních orgánů. Krajský soud osvědčil, že výsledkem těchto kroků bylo znovunabytí vlastnického práva K. F. st. k ideální polovině obytné části usedlosti čp. 15, stavební parcely č. 10 a zahrady p.č. 34/2.
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem, že dům čp. 15 byl na základě uvedeného rozhodnutí vrácen jako celek. Pozemkový úřad i krajský soud provedly řadu důkazů, aby spolehlivě zjistily smysl obratu "obytná část usedlosti čp. 15 v J." v tomto rozhodnutí. Usedlost rodiny F. se skládala z hospodářských budov, náležejících k zemědělské části usedlosti, a obytné části, v níž byla dříve po určitou dobu provozována činnost hostinská. O dalším členění části obytné objektu čp. 15 na stavební parcele č. 10 se nezmiňuje žádný z doložených dokumentů. Rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti výslovně uvádí, že "vrácení dalšího majetku, zejména hospodářských budov, živého či mrtvého inventáře, nepřichází v úvahu, neboť tento jako součást zemědělského podniku nebyl v osobním vlastnictví ani v osobním užívání". Přímé propojení části, v níž rodina bydlela, s částí, v níž provozovala hostinskou činnost, potvrzují rovněž výpovědi svědků V. V. a V. D. Stavební úřad Magistrátu města České Budějovice ve vyžádaném stanovisku navíc uvádí, že existence pohostinství v objektu zemědělské usedlosti není v žádném z jemu dostupných podkladů doložena a dům čp. 15 je veden nerozčleněně jako objekt bydlení. Totéž vyplývá i z údajů v katastru nemovitostí.
Pozemkový úřad i krajský soud dospěly rozborem uvedeného rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti a opatření na něj navazujících spolu s vyhodnocením dalších provedených důkazů k závěru, že dům čp. 15 spolu se stavební parcelou nabyla vedlejší účastnice jako celek na základě schválené dědické dohody uzavřené mezi ní a stěžovatelem. Tyto nemovitosti proto nemohly být, na rozdíl od hospodářských částí původní usedlosti, v nichž byla provozována zemědělská výroba, předmětem restitučního řízení podle zákona o půdě, neboť se na ně nevztahuje žádný z restitučních titulů uvedených v ustanovení §6 odst. 1 uvedeného zákona.
Stěžovatelovy námitky stran dělitelnosti objektu na část obytnou a hostinskou, velikosti jednotlivých těchto částí a jejich stavu v době, kdy probíhala částečná rehabilitace jeho otce, nemají oporu v provedeném dokazování a nelze jim proto přiznat další právní relevanci. Stěžovatel ve svých obecných tvrzeních nezohledňuje, že v rámci soudní rehabilitace byla K. F. st. vrácena pouze ideální polovina předmětných nemovitostí. Druhou ideální polovinu nepřerušeně vlastnila jeho manželka K. F. (matka stěžovatele). Důkazní břemeno k prokázání svých tvrzení spočívá na osobě uplatňující restituční nárok (§120 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., o.s.ř.; analogicky např. nález sp. zn. I. ÚS 332/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, C.H. Beck 1997, str. 243 a násl.). Stěžovatel se je snaží neoprávněně přenést na obecný soud, ale i na Ústavní soud. Ten ovšem není povinen se nepodloženými tvrzeními zabývat a ve svém rozhodnutí je vyvracet. Stěžovatel měl možnost své hypotézy doložit příslušnými důkazy již v řízení před obecným soudem a prokázat je v jeho rámci. Svého práva však nevyužil. Rovněž tak jeho námitka, že napadený rozsudek přisvědčil tvrzení vedlejší účastnice, aniž by své hodnocení provedených důkazů řádně zdůvodnil, není opodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že krajský soud své rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem, v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, odůvodnil tak, jak vyžadují příslušná ustanovení občanského soudního řádu (zejména §2, §132, §157). Srozumitelně a logicky přitom uvedl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jaká ustanovení právních předpisů použil pro posouzení zjištěného skutkového stavu. Současně se vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, jež se nyní opakují v ústavní stížnosti.
Ústavní soud nepovažuje za relevantní ani tvrzení stěžovatele, že o předmětných nemovitostech probíhalo u pozemkového úřadu samostatné řízení a bylo o nich vydáno samostatné rozhodnutí, aniž byl o tom stěžovatel informován a mohl se vyjádřit k podkladům pro jeho vydání. Tímto postupem podle jeho názoru došlo k porušení jeho práv již v řízení před správním orgánem. Ústavní soud ČR (usnesení sp. zn. II. ÚS 3/95, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 5, C.H. Beck, 1996, str. 565 a násl.) zaujal k této otázce stanovisko, že "je postačující, když rozhodnutí správního orgánu, který sám o sobě podmínkám čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nevyhovuje, podléhá následné kontrole justičního orgánu, který může tomuto správnímu orgánu vnutit svůj názor". Jinak řečeno, i kdyby snad Ústavní soud dospěl k závěru, že právo na spravedlivý proces bylo porušeno v řízení před pozemkovým úřadem, nejedná se o důvod způsobilý sám o sobě ke zrušení rozhodnutí soudu v rámci správního soudnictví za předpokladu, že stěžovatel mohl svá práva realizovat v řízení před tímto soudem.
Ústavní soud nedospěl ovšem k závěru, že by ke tvrzenému porušení práv stěžovatele došlo v řízení před správním soudem. Námitky směřující proti postupu pozemkového úřadu i proti jeho závěrům mohl stěžovatel uplatnit při ústním jednání konaném dne 23. 1. 2002, jehož se účastnil osobně, spolu se svým právním zástupcem. Měl při něm rovněž dostatečný procesní prostor vyjádřit se k podkladům rozhodnutí pozemkového úřadu. Krajský soud se s jeho námitkami v odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vypořádal a dospěl k závěru, že rozhodnutí pozemkového úřadu bylo vydáno v souladu se zákonem. Jeho postupu nelze z ústavně právního hlediska nic vytknout.
Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že uvedený případ nespadá do režimu zákona o půdě, neboť nelze obnovit vlastnictví tam, kde již bylo obnoveno. Smyslem restitučního zákonodárství je zmírnění některých majetkových křivd způsobených totalitním režimem. V posuzovaném případě však k nápravě části majetkových křivd způsobených K. F. st. skutečně došlo již v době nesvobody, a to způsobem, který je ve svém výsledku v dané věci plně slučitelný se smyslem současného restitučního zákonodárství. Předmětné nemovitosti nyní tedy nejsou v držení povinných osob ve smyslu ustanovení §5 zákona o půdě, nýbrž přešly na základě dědického řízení do vlastnictví vedlejší účastnice, dcery poškozeného.
Ústavní soud nad rámec uvedeného právního posouzení připomíná, že vystupuje jako ochránce ústavnosti v demokratickém právním státě. V takovém státě má každý právo vlastnit majetek a vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a požívá stejné ochrany (čl. 11 odst. 1 Listiny). Krajský soud interpretoval rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti z r. 1969 i následná s ním spojená opatření příslušných orgánů způsobem, jež Ústavní soud považuje za jedině ústavně konformní. Rozhodnutí ministerstva i následná opatření určují, že se vrací ideální polovina "obytné části usedlosti", aniž by jakkoli konkretizovaně vymiňovala, že tato ideální polovina nesplňuje zčásti nebo zcela podmínky stanovené §128 zák. č. 40/1964 Sb. pro osobní vlastnictví, a proto režimu vrácení majetku nepodléhá. Od obecného soudu v demokratickém právním státě zajisté nelze očekávat, že bude orgánu tehdejší státní moci imputovat s využitím nedoložených tvrzení a hypotéz stěžovatele vůli nevrátit rehabilitované osobě obytnou část jako celek, nýbrž - s odkazem na citované ustanovení §128, jež otevřeně diskriminuje vlastníky, jejichž vlastnictví nelze kvalifikovat jako "vlastnictví osobní" - vrácení konfiskovaného majetku částečně nebo zcela zabránit. Takový výklad by Ústavní soud považoval zajisté za extrémní a nemohl by mu poskytnout svou ochranu. Tuto úvahu činí Ústavní soud jen jako obiter dictum vzhledem k tomu, že obecný soud konstatoval, že stěžovatel důkazní břemeno k prokázání svých výše předestřených tvrzení neunesl.
Okolnost, že se stěžovatel se závěry napadeného rozhodnutí neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud tak po přezkoumání řízení před krajským soudem z hlediska stěžovatelova Listinou zaručeného práva na spravedlivý proces konstatuje, že napadeným rozhodnutím nedošlo k jeho porušení. Právní závěry soudu jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Nelze dospět ani k závěru, že by byla skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal důvod pro to, aby mohl zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů.
Vzhledem ke všemu výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2003 Vojtěch Cepl
předseda senátu
: