ECLI:CZ:US:2003:2.US.211.03
sp. zn. II. ÚS 211/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelky J. G., zastoupené advokátkou JUDr. I. H., o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 10. 2. 2003, čj. 1119/150/2003, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se s odvoláním na dotčení svých ústavně zaručených práv, zejména čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích uvedeného v záhlaví.
Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisového materiálu následující:
Stěžovatelka podala dne 29. 1. 2002 námitky proti exekučnímu příkazu, čj. 97561/00/077940/5484, který vydal dne 21. 4. 2000 Finanční úřad v Českých Budějovicích. Exekuční příkaz zněl na přikázání pohledávky na peněžní prostředky daňového dlužníka J. Š. na účtu č. 462222/3400, reg. č. 260/00/0036, vedeném Union bankou, a.s., pobočka České Budějovice. Stěžovatelka v námitkách tvrdila, že peněžní prostředky, které byly při daňové exekuci z účtu odepsány, patřily jí. Požádala totiž v roce 2000 svou dceru N. Š., aby jí, tj. stěžovatelkou, našetřenou částku 100.000,- Kč uložila do banky, neboť vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nebyla schopna opustit dům. N. Š. zřídila účet na své jméno, na nějž peníze uložila. Stěžovatelka uvedla, že až v lednu roku 2002 zjistila, že na tomto účtu nejsou žádné peníze. Banka jí údajně předložila fotokopii exekučního příkazu, na jehož základě byly finanční prostředky poukázány na účet správce daně k úhradě dluhu J. Š., manžela její dcery. Stěžovatelka zdůraznila, že uvedený exekuční příkaz jí nebyl nikdy doručen a že jej neobdrželi ani její dcera ani zeť. Tvrdila, že prostředky na označeném účtu nespadaly do společného jmění manželů Š. Upozornila dále finanční úřad, že v exekučním příkazu, proti němuž podává námitky, je uvedeno nesprávné číslo účtu. Stěžovatelčinou dcerou zřízený účet má číslo 462222/3400, reg. č. 260/00/0037, zatímco na exekučním příkazu figuruje číslo účtu 462222/3400, reg. č. 260/00/0036.
Finanční úřad v Českých Budějovicích rozhodnutím ze dne 15. 2. 2002, čj. 36646/02/077940/5484, stěžovatelkou zahájené řízení o námitkách zastavil, neboť její podání shledal ve smyslu ustanovení §27 odst. 1 písm. h) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "daňový řád") nepřípustným. Úřad uvedl, že námitky proti exekučnímu příkazu může podle ustanovení §52 daňového řádu podat pouze daňový subjekt, jímž však stěžovatelka není.
Proti rozhodnutí finančního úřadu podala stěžovatelka odvolání, v němž opakuje výše uvedené námitky.
Finanční ředitelství v Českých Budějovicích rozhodnutím ze dne 10. 2. 2003, čj. 1119/150/2003, odvolání podle ustanovení §50 odst. 6 daňového řádu zamítlo, neboť neshledalo porušení platných právních předpisů.
Stěžovatelka napadla rozhodnutí finančního ředitelství projednávanou ústavní stížností. Uvádí, že vzhledem ke svému věku nemá již dostatek energie, aby žádala o přezkum postupu správních orgánů cestou správního soudnictví a že jí to neumožňuje ani její finanční situace. Tvrdí, že napadeným rozhodnutím došlo k dotčení jejích práv garantovaných Listinou, konkrétně práva vlastnického. Zdůraznila, že jí nebyl exekuční příkaz doručen a že na účtu byly její peníze, které jí byly odebrány neprávem. Připomíná, že číslo účtu na exekučním příkazu nebylo přesně uvedeno a že banka nepostupovala správně, když exekuci na nesprávně označený účet provedla. Poukázala na to, že ve svých dřívějších podáních navrhovala provedení důkazů svým výslechem a výslechem dalších svědků, jejím návrhům však nebylo vyhověno. Popsané údaje považuje za nové skutečnosti, které mohly mít podstatný vliv na rozhodnutí a nemohly být v řízení uplatněny bez zavinění účastníka řízení. Domnívá se, že měla mít možnost vystupovat v celém řízení jako účastník, a namítá, že postup správního orgánu v dané věci nebyl správný.
K projednávané ústavní stížnosti se vyjádřilo Finanční ředitelství v Českých Budějovicích. Stěžovatelka nebyla podle něj v daném řízení aktivně legitimována k podání námitek, neboť v něm nevystupovala jako daňový subjekt a exekuční příkaz jí ani nebyl doručován. V řízení o odvolání neprobíhalo dokazování stěžovatelčiných tvrzení stran původu peněžních prostředků. Ohledně stěžovatelčiny námitky týkající se nesprávného označení čísla účtu, na nějž byla provedena exekuce, finanční orgán připomíná, že podle zákonné úpravy účinné v době, kdy exekuce probíhala, postačovalo, když údaje v exekučním příkazu umožňovaly spolehlivou identifikaci účtu povinného, který má být postižen. Tato podmínka byla podle jeho názoru splněna. Finanční orgán navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Ústavní soud se nejdříve zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, dospěl k závěru, že podaný návrh není z formálních důvodů přípustný.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
V daném případě bylo rozhodnutí správního orgánu vydáno po dni účinnosti zákona č. 150/2002 Sb., o soudním řádu správním (1. 1. 2003). Dle jeho ustanovení §65 lze proti rozhodnutí správního orgánu podat k příslušnému soudu žalobu, jíž se ten, kdo tvrdí, že byl postupem správního orgánu zkrácen na svých právech takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí, domáhá jeho zrušení. Jak stěžovatelka sama přiznává, nenapadla v dané věci rozhodnutí finančního ředitelství žalobou u příslušného soudu. Argumentace, že žalobu nepodala proto, že jí finanční situace neumožňuje "podstoupit riziko soudního řízení", neobstojí, neboť příslušný procesní předpis umožňuje účastníka na návrh osvobodit od soudních poplatků a součastně ustanovit právního zástupce, jehož hotové výdaje a odměnu za zastupování platí stát (§35 odst. 7 a §36 odst. 3 soudního řádu správního). Rozhodnutí finančního ředitelství však stěžovatelka napadla přímo ústavní stížností. Nevyčerpala tak všechny prostředky k ochraně práva ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud se zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle odst. 1 §75 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma. Ústavní soud ovšem naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil a stěžovatelka jejich existenci v ústavní stížnosti ostatně ani netvrdila.
S ohledem na výše uvedené okolnosti byl Ústavní soud nucen projednávaný návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2003 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj