ECLI:CZ:US:2003:2.US.216.03
sp. zn. II. ÚS 216/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M. d. L. R. R., právně zastoupené advokátkou Z. N., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2002, č.j. 13 Co 601/2002-149, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 14. 4. 2003 doručena ústavní stížnost stěžovatelky, ve které napadá rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2002 [13 Co 601/2002-149], jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 6. 2002 [15 C 139/2001-36], kterým byla zamítnuta žaloba právního předchůdce stěžovatelky, jíž se domáhal, aby B. p. P., s. p. v likvidaci, byla uložena povinnost vydat v návrhu určené nemovitosti. Stěžovatelka tvrdila, že tímto rozhodnutím došlo k porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 4, odst. 4, Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 36 odst. 1 Listiny. Z textu ústavní stížnosti bylo zjištěno, že proti napadenému rozhodnutí podala stěžovatelka dovolání a tato skutečnost byla potvrzena i sdělením Obvodního soudu pro Prahu 1. Věc nebyla do dnešního dne Nejvyšším soudem rozhodnuta.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž se za takový prostředek nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení [§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon")]. Podle občanského soudního řádu lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští [§236 odst. 1 zákona č. 99/1961 Sb., v účinném znění, dále jen "o.s.ř."]. Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.] .
Rozhodnutím svého pléna ze dne 21. 1. 2003, vyhlášeným pod číslem 32/2003 Sbírky zákonů ČR, Ústavní soud upustil od většinové praxe soudců Ústavního soudu, předpokládající ve výše popsané procesní situaci souběžné podání mimořádného opravného prostředku a ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí obecných soudů, a to s ohledem na názor Evropského soudu pro lidská práva.
Napříště budou soudci a senáty Ústavního soudu vykládány přípustnost a lhůta k podávání ústavní stížnosti, o které Ústavní soud rozhoduje podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, v případě jejího souběhu s mimořádnými opravnými prostředky s výjimkou obnovy řízení, takto:
1. V případě podání mimořádného opravného prostředku bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení.
2. Šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti počne běžet dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku s výjimkou obnovy řízení bez ohledu na způsob rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí.
S ohledem na výše uvedené stanovisko bylo nutno za rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, považovat rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání. Ústavní stížnost, která nenapadala poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje [§75 odst. 1 zákona], nemohla být věcně přezkoumána. Z uvedených důvodů soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl, jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné [§43 odst. 3 zákona].
V Brně dne 26. května 2003
Vojtěch Cepl
soudce zpravodaj