ECLI:CZ:US:2003:2.US.236.01
sp. zn. II. ÚS 236/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci stěžovatele V. R., zastoupeného advokátem Mgr. L. M., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 12. 2000, čj. 9 Co 698/2000-76, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a J. K., zastoupeného advokátem JUDr. J. H., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem. Domnívá se, že jím došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s §122 odst. 1 a s paragrafy násl., zejména §132 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen "o.s.ř.").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Litoměřicích, sp. zn. 9 C 155/96, z něhož zjistil následující:
Stěžovatel (v původním řízení žalobce) se žalobou domáhal proti vedlejšímu účastníkovi (v původním řízení žalovaný) zaplacení částky 392.363,- Kč. Vedlejší účastník od stěžovatele dne 26. 3. 1996 převzal vozidlo C. aby se s ním za účelem pozdější koupě blíže seznámil. Vozidlo však bylo dne 4. 4. 1996 odcizeno, čímž stěžovateli, který byl vlastníkem vozidla, vznikla výše vyčíslená škoda. Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 19. 5. 1997, čj. 9 C 155/96-17, žalobu stěžovatele zamítl, neboť dospěl k závěru, že vedlejší účastník svým jednáním neporušil žádnou právní povinnost, a nelze se proto proti němu domáhat náhrady vzniklé škody.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 12. 5. 1998, čj. 9 Co 740/97-34, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění svého usnesení uvedl, že nebylo dostatečně prokázáno, kdy měl vedlejší účastník vypůjčené vozidlo stěžovateli vrátit, a zda se stěžovatel a vedlejší účastník dohodli na podmínkách specifické ochrany vypůjčené věci.
Okresní soud v Litoměřicích, vázán právním názorem odvolacího soudu, doplnil dokazování ve věci a po jeho zhodnocení vydal dne 26. 1. 2000 rozsudek, čj. 9 C 155/96-42, jímž žalobu stěžovatele znovu zamítl.
Stěžovatel se proti uvedenému rozhodnutí opět odvolal. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 15. 12. 2000, čj. 9 Co 698/2000-76, napadené rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil.
Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností s tím, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny). Uvádí, že vedlejší účastník před soudem neprokázal, že předmětné vozidlo zabezpečil proti odcizení. Stěžovatel se domnívá, že k odcizení předmětného vozidla došlo právě pro nedbalé jednání vedlejšího účastníka. Tvrdí dále, že soud prvního stupně dostatečně nezohlednil skutečnost, že podle ústní dohody o výpůjčce měl vedlejší účastník předmětné vozidlo vrátit "mnohem dříve", vozidlo však nevrátil a následně došlo k jeho odcizení. Podle jeho názoru jsou splněny podmínky pro uplatnění náhrady škody vůči vedlejšímu účastníku podle ustanovení §420 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "OZ").
Stěžovatel dále namítá, že soud prvního stupně nesprávně zhodnotil výpovědi svědků V. K., P. Ř., J. L. a P. V. Podle názoru stěžovatele by soud správným posouzením jejich výpovědí musel dospět k závěru, že jsou nevěrohodné. Stěžovatel se domnívá, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí patřičně nezdůvodnil, proč nevzal za prokázaná tvrzení stěžovatele a výpovědi svědků, které vyznívají v jeho prospěch. Při provádění a hodnocení důkazů soudy podle názoru stěžovatele nepostupovaly v souladu s ustanoveními §122 odst. 1 a násl. paragrafy, zejména §132 o.s.ř.
Podle ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Krajský soud v Ústí nad Labem, i vedlejšího účastníka řízení, J. K., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Ústí nad Labem se k projednávané ústavní stížnosti ve lhůtě k tomu stanovené nevyjádřil.
J. K., vedlejší účastník, zastoupený advokátem JUDr. J. H., považuje ústavní stížnost za zcela bezdůvodnou a navrhuje, aby jí nebylo vyhověno. Obecné soudy v daném řízení podle jeho názoru nijak nepochybily. Všechny důkazní návrhy stěžovatele a jeho právního zástupce byly v řízení řádně provedeny. Vedlejší účastník se domnívá, že stěžovatelovy námitky ohledně nesprávného zhodnocení důkazů obecnými soudy lze takřka považovat za pohrdání soudem. Podle jeho názoru nebyla navíc dodržena zákonná lhůta k podání ústavní stížnosti.
Ústavní soud nejprve posoudil, zda jsou splněny náležitosti podání ve smyslu ustanovení §72 zákona o Ústavním soudu. Napadené rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje, bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno dne 15. 2. 2001. Ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 13. 4. 2001, tedy v 60denní zákonné lhůtě (§72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost splňuje i ostatní formální náležitosti podání stanovené uvedeným zákonem, přistoupil Ústavní soud k přezkumu napadeného rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Porušení hlavy páté Listiny Ústavní soud v dané věci neshledal.
Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost postrádá ústavní rozměr. Stěžovatel v ní polemizuje s právními závěry obecných soudů v otázce, zda vedlejší účastník splnil povinnosti plynoucí pro něj ze smlouvy o výpůjčce a zda lze proti němu uplatňovat náhradu vzniklé škody. V podstatě se tak domáhá přezkoumání rozhodnutí obecných soudů, k čemuž ovšem Ústavní soud není oprávněn. Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní pouze tehdy, pokud by právní závěry tohoto soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí pouze za předpokladu, že jimi je porušeno ústavně zaručené právo. Po prostudování spisu Ústavní soud k takovému závěru nedospěl.
Stěžovatel a vedlejší účastník se dohodli na tom, že vedlejší účastník převezme od stěžovatele předmětné vozidlo, aby je dočasně bezplatně užíval, čímž byly naplněny podstatné náležitosti smlouvy o výpůjčce. Obecné soudy proto na jejich ujednání aplikovaly ustanovení §§659 až 662 OZ obsahující úpravu smlouvy o výpůjčce, což stěžovatel ani vedlejší účastník nezpochybnili. Sporným mezi nimi zůstává naopak rozsah povinností, které z jejich smluvního ujednání plynuly pro vedlejšího účastníka jako vypůjčitele, z hlediska ochrany vypůjčené věci před odcizením.
Podle ustanovení §661 odst. 1 OZ, věta za středníkem, je vypůjčitel povinen chránit vypůjčenou věc před poškozením, ztrátou nebo zničením. Povinnost vypůjčitele chránit věc však nezakládá samostatnou skutkovou podstatu odpovědnosti za škodu. V případě zničení, ztráty či poškození věci se odpovědnost vypůjčitele posuzuje podle obecných ustanovení o náhradě škody (§420 OZ) (srov. Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 7. vydání. Praha: C.H. Beck, 2002, s. 838).
Stěžovatel namítá, že vedlejší účastník v řízení neprokázal, že předmětné vozidlo zabezpečil proti odcizení, a svým nedbalým jednáním tak zapříčinil vznik škody. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že obecné soudy provedly ke zjištění, zda vedlejší účastník jednal protiprávně, velmi rozsáhlé dokazování (zejména výslechem řady svědků). Dospěly k závěru, že tento předpoklad vzniku odpovědnosti za škodu není splněn. Vedlejší účastník prokázal své tvrzení, že vozidlo uzamkl a zabezpečil proti odcizení bezpečnostní tyčí, čímž splnil svou právní povinnost plynoucí ex lege z citovaného ustanovení §661 odst. 1 OZ, věta za středníkem. Ve vztahu k závazkům vedlejšího účastníka ze smlouvy, jejichž porušením by se rovněž dopustil protiprávního jednání, se stěžovateli nepodařilo prokázat, že by se ústně dohodli na tom, že bude chránit věc specifickým způsobem (garážováním vozidla v uzavřeném prostoru). Polemika stěžovatele se závěry obecných soudů tak postrádá ústavní rozměr.
Námitka stěžovatele, že se soudy dostatečně nezabývaly otázkou, kdy měl vedlejší účastník předmětné vozidlo vrátit, nemá oporu ve spisovém materiálu. Tato otázka byla jedním z důvodů, proč odvolací soud usnesením ze dne 12. 5. 1998, čj. 9 Co 740/97-37, vrátil věc k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Ten, jsa vázán jeho právním názorem, vyslechl znovu účastníky řízení i řadu svědků, nicméně tvrzení stěžovatele, že se s vedlejším účastníkem dohodli na termínu vrácení vozidla, se neprokázalo. Vedlejší účastník se tedy nedostal do prodlení s vrácením věci (§517 OZ), když ujednání termínu vrácení nebylo prokázáno a k vrácení věci nebyl stěžovatelem vyzván.
Námitku stěžovatele, že soudy řádně nepřezkoumaly výpovědi V. K., P. Ř., J. L. a P. V., které jsou podle jeho názoru nevěrohodné, Ústavní soud rovněž považuje za neopodstatněnou. Stěžovatel své tvrzení nijak nezdůvodnil. Ze spisového materiálu vyplývá, že V. K. ve svědecké výpovědi (zaznamenané na č.l. 15 spisu) osvědčil, že vedlejší účastník předmětné vozidlo zabezpečil tyčí fixující volant a spojku. Tuto skutečnost potvrdil i svědek J. Š. (č.l. 14 spisu), a soudy ji proto považovaly za prokázanou. Svědek P. Ř. (č.l. 14 spisu) před soudem uvedl, že věděl o úmyslu vedlejšího účastníka koupit předmětné vozidlo, ústní dohodě o vypůjčení vozidla však přítomen nebyl. Výpovědi svědků P. V. a J. L., kteří údajně dříve pracovali pro stěžovatele, a jak uvádí, byli přítomni uzavírání smlouvy o výpůjčce vozidla, nepovažovaly obecné soudy za věrohodné. Tento svůj závěr ve svých rozhodnutích uvedly a řádně zdůvodnily. Výpovědi jmenovaných svědků stran způsobu a obsahu ujednání mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem se navzájem lišily a v průběhu řízení svá předchozí tvrzení svědci měnili (srov. č.l. 14, 32, 37 spisu). Svědek L. při soudním jednání navíc (č.l. 32 spisu) namísto vedlejšího účastníka mylně označil jako vypůjčitele vozidla právního zástupce JUDr. H.
Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Odvolací soud své rozhodnutí řádným, a ústavně konformním způsobem odůvodnil, srozumitelně a logicky uvedl, jaká ustanovení právních předpisů použil pro posouzení zjištěného skutkového stavu. Práva a povinnosti obou stran, stěžovatele a vedlejšího účastníka, vyplývají ze smlouvy o výpůjčce. Jedná se o závazkový vztah, pro který obecně platí zásada vigilantibus iura scripta sunt, neboli, nechť každý si střeží svá práva daná právním řádem. Stěžovatel tedy měl dbát o to, aby obsah smluvního ujednání byl jasně vymezen a aby případné nesrovnalosti byly předem odstraněny. Stěžovatel však uzavřel smlouvu ústně a důkazní břemeno ohledně jím tvrzených smluvních ujednání neunesl.
Skutečnost, že se stěžovatel se závěry obecného soudu neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Za dané situace není Ústavní soud oprávněn zasáhnout do nezávislého soudního rozhodování.
Vzhledem ke všemu výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout návrh jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2003 Vojtěch Cepl
předseda senátu