ECLI:CZ:US:2003:2.US.236.02
sp. zn. II. ÚS 236/02
Usnesení
II. ÚS 236/02
Č E S K Á R E P U B L I K A
U S N E S E N Í
Ú s t a v n í h o s o u d u
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného advokátem JUDr. S.Ř., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 8 To 8/2002, takto:
Řízení o ústavní stížnosti se přerušuje.
Odůvodnění:
Stěžovatel ústavní stížností ze dne 18. 4. 2002 napadá v záhlaví označené usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 2 T 5/2001, kterým byl stěžovatel shledán vinným trestným činem vraždy dle §219 odst. 1, 2 písm. h) trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 14 let a 6 měsíců.
Stěžovatel je názoru, že výše uvedenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho práva vyplývající z čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 39 Listiny základních práv a svobod, a proto navrhuje, aby Ústavní soud ČR nálezem zrušil pravomocné usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 8 To 8/2002.
Ústavní soud ČR konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Z ustanovení §72 odst. 1, 2, 4 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně práv, který je možno zásadně využít po vyčerpání všech procesních prostředků u ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost může být tedy před Ústavním soudem projednána a rozhodnuta až poté, co byly vyčerpány všechny ostatní zákonem stanovené prostředky k ochraně práv. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani jiných orgánů veřejné moci a nemůže do jejich činnosti zasahovat, pokud stěžovatel nevyužil všechny procesní prostředky k ochraně svých práv nebo svobod. Nemělo by také docházet k souběžnému řízení a rozhodování o podaných návrzích brojících proti stejným rozhodnutím jak před Ústavním soudem ČR, tak i před některým jiným orgánem veřejné moci.
Sám stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že zároveň podává ve stejné věci i dovolání k Nejvyššímu soudu ČR.
Za těchto okolností Ústavní soud dle ustanovení §63 zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s §109 odst. 2 písm. c) zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, konstatuje, že současně s řízením o ústavní stížnosti probíhá u Nejvyššího soudu ČR řízení o dovolání, v němž může být řešena otázka mající význam pro rozhodnutí Ústavního soudu ČR. Proto Ústavní soud ČR rozhodl o přerušení řízení o podané ústavní stížnosti a pokračovat ve věci bude poté, co Nejvyšší soud ČR rozhodne o dovolání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. května 2002
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu