ECLI:CZ:US:2003:2.US.238.02
sp. zn. II. ÚS 238/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr.Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti T. j. S. R., zastoupené L. Š., starostou a M. K., jednatelkou, právně zastoupené JUDr. H. M., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.ledna 2002, č.j. 20 Cdo 2296/2000-82, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7.března 2000, č.j. 28 Co 42/2000-45 a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 23.listopadu 1996, č.j. 3 C 466/99-23, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatel všechna, v záhlaví usnesení označená rozhodnutí obecných soudů, a ke skutkové stránce věci uvádí, že pravomocným rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 19.2.1996, č.j. 33 Cm 94/92-55, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22.11.1996, č.j. 11 Cmo 176/96-72, bylo stěžovateli navráceno majetkové právo, spočívající v trvalém bezplatném užívání budovy čp. 733 - sokolovny se stavební parcelou č. 1136, zapsané nyní na listu vlastnictví č. 1001, vedeném u Katastrálního úřadu v Rakovníku pro obec a katastrální území Rakovník.
Navrácené majetkové právo bylo stěžovateli přiznáno v rozsahu dle smlouvy ze dne 26.3.1913, č.j. 7482 n.r., sepsané notářem F. R. v R. a zapsaném ve vložce č. 620 pozemkové knihy, bodu B6, pro katastrální území R.
Vzhledem k tomu, že stěžovateli bylo údajně bráněno ve výkonu jeho práva, podal k místně a věcně příslušnému soudu žalobu na vyklizení předmětných nemovitostí, která však byla soudem prvního stupně zamítnuta. Zamítavý výrok soudu prvního stupně byl potvrzen soudem odvolacím, který rovněž zamítl návrh stěžovatele na připuštění dovolání.
Rozhodnutím soudů I. a II. stupně stěžovatel vytýká údajné porušení práva na spravedlivý proces (podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), které spatřuje v tom, že mu nezajistili "spravedlivý výsledek" ve sporu, a odvolací soud mu "neumožnil využít mimořádného opravného prostředku".
K napadeným rozhodnutím obecných soudů (včetně soudu dovolacího) stěžovatel dále uvádí, že "umožňují vlastníkovi nemovitostí, T. j. L.R., (dále jen "t. j.") zneužívat jejího vlastnického práva na újmu práv stěžovatele", což považuje za porušení čl. 11 odst. 3 Listiny.
Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.1.2002, č.j. 20 Cdo 2296/2000-82, se zjišťuje, dovolací soud posuzoval dovolání stěžovatele podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů ( tj. ve znění účinném do 1.1.2001, dále jen "o.s.ř.").
Dovolací soud konstatoval, že stěžovatel napadl dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. (tj. odvoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci).
V takovém případě je však dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacímu soudu přípustné jen za předpokladu, že to zákon připouští (§237 až §239 o.s.ř.). Dovolání bylo shledáno Nejvyšším soudem jako nepřípustné, protože nebyly dány podmínky §237 až §239 o.s.ř. Ve vztahu k ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. pak dovolací soud konstatoval, že dovolání postrádá odůvodnění, z něhož by ylo možno dovodit, v jaké právní otázce má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud proto zdůraznil, že pouhá polemika s právním názorem odvolacího soudu o výklad smlouvy ze dne 26.3.1913 neznamená, že právě právní názor odvolacího soudu je nesprávný, v rozporu s platnou judikaturou. Stěžovatel rovněž nedoložil, v čem by měl výklad předmětné smlouvy, je-li jedinečný, mít význam naopak všeobecný, využitelný pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů.
Ze všech shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu odmítl, podle §243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda ústavní stížnost splňuje podmínky §72 odst. 2 ve vztahu k ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.").
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti napadá jak usnesení dovolacího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti, tak i rozhodnutí soudů nižších stupňů.
Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.1.2002, č.j. 20 Cdo 2296/2000-82, je třeba zdůraznit, že se jedná o rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativním způsobem konstatuje neexistence práva - v daném případě práva podat dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu (např. viz nález Ústavního soudu ze dne 3.2.1994, sp. zn. III. ÚS 40/93, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavného soudu ČR, sv. 1, C.H.BECK, nález č. 6, str. 47-49). Jak dále vyplývá ze shora citovaném nálezu, předmětem ústavní stížnosti směřující proti usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání, je však denegatio iustitie, a ne samotné hmotné subjektivní právo stěžovatele.
Jinak řečeno, stěžovatel se může v ústavní stížnosti domáhat pouze zrušení usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání, pokud se předmětným usnesením cítí být dotčen na svém právu domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatel sice napadl ústavní stížností rovněž usnesení dovolacího soudu, aniž však vyložil, z jakých procesních hledisek považuje napadené usnesení o odmítnutí dovolání za způsobilé zásahu do jeho práva ve smyslu čl. 36 odst.1 Listiny, když pouhé tvrzení stěžovatele, že mu obecné soudy nezajistili "spravedlivý výsledek ve sporu", nelze chápat jako porušení konkrétních práv a svobod stěžovatele.
Ústavnímu soudu proto za této situace nezbylo, než se ztotožnit se závěrem dovolacího soudu, pokud ten dospěl v napadeném usnesení k závěru, že dovolání není přípustné ani z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., neboť pouhá polemika s odvolacím soudem o výklad smlouvy ze dne 26.3.1913 sama o sobě nevede ke splnění podmínky, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, a nelze z ní rovněž dovodit, což je v takovém případě rozhodující, proč by výklad této smlouvy měl být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů.
K výše řečenému je třeba ještě poznamenat, že Ústavní soud nemůže zasahovat do rozhodování dovolacího soudu ohledně přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. (ve znění zákona č. 30/2000 Sb., účinného do 31.12.2000), neboť posouzení otázky, zda je či není napadené rozhodnutí rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, přísluší v oblasti sjednocování rozhodovací činnosti obecných soudů výhradně Nejvyššímu soudu.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.1.2002, č.j. 20 Cdo 2296/2000-45, o odmítnutí dovolání stěžovatele proto nemohlo způsobit zásah do práv stěžovatele ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 3 Listiny, a z tohoto důvodu senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost v této části odmítl, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Předmětnou ústavní stížností se však nelze úspěšně domáhat ani zrušení rozsudků soudů nižších soudů, neboť v případech, kdy zákon dovolání nepřipouští, případně kdy přípustnost dovolání nebyla založena ani rozhodnutím soudu ( §239 o.s.ř.), není dovolání posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva stěžovatele poskytuje (§75 odst. 1). V takovém případě se odvíjí zákonná 60 denní lhůta k podání ústavní stížnosti ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu.
S tímto závěrem koresponduje i ustálená judikatura Ústavního soudu, který v situaci, kdy stěžovatel podal dovolání, a to bylo usnesením Nejvyššího soudu pro nepřípustnost odmítnuto, považuje ústavní stížnost za přípustnou pouze v případě, že směřuje proti usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání. Rozsudky soudů nižších stupňů ( v daném případě rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7.3.2000, č.j. 28 Co 42/2000-45 a rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 23.11.1996, č.j. 3 C 466/99-23, již přímo napadnout nelze, neboť již uplynula lhůta podle §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. k jejímu podání.
Z výše uvedeného důvodu senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost v části, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7.3.2000, č.j. 28 Co 42/2000-45 a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 23.11.1996, č.j. 3 C 466/99-23, odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., neboť jde o návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu
V Brně dne 7. ledna 2003