ECLI:CZ:US:2003:2.US.238.03
sp. zn. II. ÚS 238/03
Usnesení
II. ÚS 238/03
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R. K., zastoupené JUDr. V. P., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 6 A 112/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou včas (§72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) a co do ostatních náležitostí v souladu se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavnímu soudu, ve znění pozdějších předpisů [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a)] napadla stěžovatelka v záhlaví označené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze.
Vrchní soud v Praze tímto rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky proti Českému úřadu zeměměřičskému a katastrálnímu ve věci rozhodnutí ze dne 8. 8. 2000, č. j. 3003/2000-21/R, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu o zamítnutí návrhu stěžovatelky na povolení obnovy řízení.
Z obsahu ústavní stížnosti a z odůvodnění napadeného rozhodnutí Ústavní soud vyrozuměl, že stěžovatelka podala dne 2. 6. 1999 návrh na opravu chyby v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem v Jindřichově Hradci, a to poté, co zjistila, že v katastru nemovitostí je veden zápis vlastnického práva údajně nabytého na základě trhové smlouvy, jíž měli dne 17. 8. 1950 uzavřít rodiče stěžovatelky zastoupení Národním pozemkovým fondem při ministerstvu zemědělství a o níž se stěžovatelka domnívá, že je neplatnou.
Katastrální úřad v Jindřichově Hradci v rozhodnutí ze dne 14. 12. 1999, č. j. OR 72/99, kterým nevyhověl návrhu stěžovatelky, mimo jiné uvedl, že katastrálnímu úřadu nepřísluší rozhodovat o existenci či neexistenci smlouvy. Zeměměřičský a katastrální inspektorát v Českých Budějovicích následně zamítl odvolání stěžovatelky, když dospěl k závěru, že postupem podle §8 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí ČR (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, lze opravovat pouze údaje katastrálního operátu. Chybným údajem katastrálního operátu je takový údaj, který je v rozporu s listinami předloženými k záznamu, nikoliv v rozporu se skutečností.
Návrhem na obnovu řízení se stěžovatelka domáhala povolení obnovy výše uvedeného řízení s poukazem na to, že rozhodnutí záviselo na posouzení předběžné otázky, zda je trhová smlouva listinou opravňující k jakémukoliv zápisu v katastru nemovitostí a že se opíralo o nepravdivé důkazy. Rozhodnutím Zeměměřičský a katastrální inspektorát v Českých Budějovicích ze dne 11. 5. 2000 byl návrh stěžovatelky zamítnut, přičemž toto rozhodnutí potvrdil také Český úřad zeměměřičský a katastrální, když v odůvodnění odkázal na rozsudek Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 7 A 85/95, podle něhož pokud někdo tvrdí, že právní vztahy zapsané neodpovídají současnému právnímu vztahu, že k zápisu došlo bez platného právního důvodu nebo na základě neplatného právního úkonu, je na něm, aby podal kladnou nebo zápornou určovací žalobu a domáhal se určení práva nebo právního vztahu k nemovitosti.
O žalobě stěžovatelky proti rozhodnutí Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Českých Budějovicích rozhodl Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že žalobu zamítl, neboť v rozhodnutí správních orgánů neshledal nezákonnost.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že napadeným rozsudkem bylo porušeno právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Vrchní soud se měl zásahu do těchto práv dopustit tím, že se vůbec nezabýval nulitou trhové smlouvy, která od počátku nebyla platnou smlouvou, neboť nebyla podepsána jednou ze smluvních stran. Dále rozhodnutí soudu podle stěžovatelky nerespektuje čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, který zaručuje právní ochranu nabytého majetku. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní stížnost je současně založena na principu subsidiarity, tj. představuje takový prostředek k ochraně práv, který lze využít až poté, kdy stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje. Nepřípustnost ústavní stížnosti je dána tím, že stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona), přičemž z hlediska zákona o Ústavním soudu nutno procesními prostředky k ochraně práva rozumět nejen prostředky opravné, ale také (všechny) ty, které jsou způsobilé ochranu práva v příslušných řízeních přivodit (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 119/2000, sp. zn. III. ÚS 252/01).
Pokud se stěžovatelka domnívá, že zápis obsažený v současnosti na příslušném listu vlastnictví katastru nemovitostí je v rozporu s právními vztahy k předmětným nemovitostem, převedeným stěžovatelčinými rodiči trhovou smlouvou, která je podle názoru stěžovatelky neplatnou, je nutné uplatnit takový prostředek k příslušnému orgánu veřejné moci, který rozhodne nikoliv o chybě zápisu, ale o hmotných subjektivních právech stěžovatelky, vyplývajících ze vztahu k předmětným nemovitostem. Jinými slovy, právními prostředky, které stěžovatelka prozatím v předchozích řízeních uplatňovala, zamýšlela primárně ochranu vlastnického práva, jehož nerespektování a porušení ostatně namítá v ústavní stížnosti (čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě). Z výše uvedeného vyplývá, že takovým prostředkem je pouze žaloba uplatněná v civilním řízení, neboť pouze nezávislý soud je v daném případě oprávněn autoritativně rozhodnout o subjektivních právech a povinnostech zainteresovaných právních subjektů.
S ohledem na to Ústavní soud, ačkoliv si je vědom skutečnosti, že stěžovatelka již v minulosti takový procesní prostředek uplatnila, nicméně vůči subjektu, který v dané věci nebyl pasivně legitimován (usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 336/99), posoudil podanou ústavní stížnost jako nepřípustnou. I kdyby totiž Ústavní soud posuzovanou ústavní stížnost připustil a meritorně projednal, byl by jeho výrok toliko akademické povahy vzhledem k tomu, co stěžovatelka v konečném důsledku sleduje, tj. ochranu dosud sporného vlastnického práva k předmětným nemovitostem.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2003
JUDr. Eliška Wagnerová soudce zpravodaj