ECLI:CZ:US:2003:2.US.253.03
sp. zn. II. ÚS 253/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele I. Á., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2001, čj. 6 T 127/2001-472, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2002, sp. zn. 7 To 9/2002, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 9. 2002, sp.zn. 7 Tdo 712/2002, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se na Ústavní soud obrátil podáním prostřednictvím advokáta Mgr. P. R., k němuž bylo připojeno sdělení České advokátní komory ze dne 17. 2. 2003, čj. 04-0859/03, o určení advokátem k žádosti navrhovatele. Návrhem, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 5. 5. 2003, se domáhal vydání nálezu, kterým by Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí. Tvrdí, že obecné soudy v jeho trestní věci při posouzení skutkového stavu přihlížely pouze k důkazům svědčícím v jeho neprospěch. Domnívá se, že postupem soudů došlo k dotčení jeho ústavně zaručených práv dle čl. 8 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud zjistil, že navrhovatel podal ve shodné trestní věci již dříve návrh k Ústavnímu soudu. Řízení o něm bylo vedeno pod sp.zn. II. ÚS 93/03 a dne 6. 5. 2003 Ústavní soud vydal rozhodnutí, jímž jej, jednak pro neodstranění vad ve lhůtě k tomu stanovené, jednak jako návrh podaný opožděně, podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odmítl.
Z uvedeného rozhodnutí a z dalších podkladů přiložených k návrhu vyplývá, že navrhovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2001, čj. 6 T 127/2001-472, uznán vinným trestným činem vraždy podle ustanovení §219 odst. 1 trestního zákona a trestným činem ublížení na zdraví podle ustanovení §221 odst. 1 trestního zákona ve stadiu pokusu podle ustanovení §8 odst. 1 trestního zákona. Podle ustanovení §219 odst. 1 trestního zákona za použití §35 odst. 1 trestního zákona byl navrhovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání třinácti let. Pro jeho výkon byl navrhovatel zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Odvolání proti uvedenému rozsudku Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. 3. 2002, sp. zn. 7 To 9/2002, jako nedůvodné zamítl. Nejvyšší soud ČR dovolání navrhovatele usnesením ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 712/2002, odmítl, neboť bylo podáno pro jiné než zákonem vymezené důvody dovolacího přezkumu. Ze spisového materiálu vedeného u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 93/03 vyplývá, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR bylo navrhovateli doručeno dne 14. 10. 2002.
Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona Ústavnímu soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Ve smyslu sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb., publikovaného dne 3. 2. 2003, pokud je mimořádný opravný prostředek, s výjimkou obnovy řízení, podán, počne šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti běžet dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Lhůta k podání ústavní stížnosti proto v uvedeném případě počala běžet dnem 14. 10. 2002, kdy bylo navrhovateli doručeno rozhodnutí o dovolání, a dne 12. 12. 2002 uplynula. Pokud navrhovatel podal nyní projednávaný návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti k poštovní přepravě dne 2. 5. 2003, učinil tak evidentně po uplynutí zákonem stanovené 60denní lhůty.
Za dané situace Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem.
Vzhledem k uvedenému závěru Ústavní soud nevyzýval k doložení plné moci osvědčující právní zastoupení navrhovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 16. května 2003 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj