ECLI:CZ:US:2003:2.US.275.01
sp. zn. II. ÚS 275/01
Nález
Nález Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 28. ledna 2003 sp. zn. II. ÚS 275/01 ve věci ústavní stížnosti akciové společnosti D. p. hl. m. P. proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově z 15. 7. 1999 sp. zn. 6 C 377/99 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 22. 1. 2001 sp. zn. 44 Co 832/99 ohledně zaplacení přirážky k jízdnému.
Výrok
Rozsudky Okresního soudu ve Vyškově ze dne 15. 7. 1999 sp. zn. 6 C 377/99 a Krajského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2001 sp. zn. 44 Co 832/99 se zrušují.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí Okresního soudu ve Vyškově a Krajského soudu v Brně. Domnívá se, že jimi došlo k porušení jejích práv garantovaných čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu ve Vyškově sp. zn. 6 C 377/99, z něhož zjistil následující:
V řízení před obecnými soudy se stěžovatelka vůči žalovanému J. J., vedlejšímu účastníkovi řízení před Ústavním soudem, domáhala, aby soud vydal platební rozkaz, jímž vedlejšímu účastníkovi uloží povinnost zaplatit částku 200 Kč a náhradu nákladů. Okresní soud ve Vyškově návrhu stěžovatelky platebním rozkazem ze dne 14. 8. 1998 č. j. Ro 615/98-7 vyhověl. Platební rozkaz se vedlejšímu účastníkovi nepodařilo doručit, a proto byl usnesením téhož soudu ze dne 3. 3. 1999 č. j. Ro 615/98-18 zrušen.
Rozsudkem ze dne 15. 7. 1999 č. j. 6 C 377/99-24 Okresní soud ve Vyškově návrh stěžovatelky zamítl. Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Podle odůvodnění svého rozsudku dospěl k závěru, že v době, kdy vedlejší účastník cestoval bez platné jízdenky (dne 12. 12. 1997), neexistoval žádný zákon, který by mu ukládal povinnost platit pro takový případ přirážku k jízdnému, ani žádné zákonné ustanovení, které by zmocňovalo k vydání podzákonného předpisu, jenž by takovou povinnost upravil. Je pravda, že vyhláška č. 127/1964 Sb., o městském přepravním řádu, ve znění pozdějších předpisů, v ustanovení §18 odst. 2 umožňovala vyžadovat zaplacení částky 200 Kč. Byla vydána podle §4 odst. 2 a §29 zákona č. 51/1964 Sb., o dráhách, a podle §7 nařízení vlády č. 36/1951 Sb., jímž se provádí zákon o úpravě podnikání v silniční dopravě, a dále k provedení příslušných ustanovení občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. a hospodářského zákoníku č. 109/1964 Sb. Zákon č. 51/1964 Sb. byl účinný od 1. 4. 1964 do 1. 1. 1995 (k tomuto datu byl zrušen zákonem č. 266/1994 Sb., o dráhách). Nařízení vlády č. 36/1951 Sb., jež bylo účinné od 1. 6. 1951, bylo ke dni 1. 1. 1980 zrušeno zákonem č. 68/1979 Sb., o silniční dopravě a vnitrostátním zasílatelství. Ten byl zrušen ke dni 1. 8. 1994 zákonem č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě. Zákon č. 111/1994 Sb. ani zákon č. 266/1994 Sb. (účinný ode dne 1. 1. 1995) neobsahovaly ustanovení, jež by stěžovatelce umožňovala žádat přirážku k jízdnému. Teprve novelou zákona č. 111/1994 Sb., provedenou zákonem č. 304/1997 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění zákona č. 38/1995 Sb., byla s účinností ode dne 1. 4. 1998 v §18a odst. 1 písm. c) a 18a odst. 3 založena možnost požadovat přepravní přirážku v návaznosti na přepravní podmínky, a to až do výše 1 000 Kč. Obecný soud poznamenal, že se tato úprava vztahuje toliko na silniční dopravu, přičemž v zákone č. 266/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dosud obsažena není. V rámci přepravy na dráze povinnost platit přirážku k jízdnému stále není dána.
Obecný soud na základě uvedených okolností dospěl k závěru, že v předmětnou dobu neexistovala platná právní úprava, která by ukládala povinnost stanovit pro případ tzv. černé jízdy přirážku. Dle přesvědčení soudu není pro stanovení přirážky k jízdnému možno použít ani ustanovení §772 občanského zákoníku, neboť to výslovně umožňuje provést pouze podrobnější úpravu takových práv a povinností, které, byť v obecnější rovině, již občanský zákoník upravuje. Občanský zákoník v předmětné době takovou úpravu nicméně neobsahoval. Přestože je právo na přirážku k jízdnému považováno veřejností, a to i právnickou, za samozřejmou občanskoprávní sankci za nesplnění povinnosti, neznamená to podle názoru soudu, že existenci takové sankce lze dovodit bez zákonného podkladu. Argument ve prospěch svého závěru spatřuje soud i v okolnosti, že pokud by ke stanovení přirážky postačovala existence prováděcích předpisů k §772 občanského zákoníku, jevila by se novela silničního zákona provedená zákonem č. 304/1997 Sb. nadbytečnou.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 1. 2001 č. j. 44 Co 832/99-38 rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku i ve výroku o náhradě nákladů potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že soud prvního stupně vyvodil správné skutkové i právní závěry, na něž odkázal s tím, že se vyslovují i k námitkám vysloveným stěžovatelkou. Zdůraznil zvláště skutečnost, že právo na přirážku k jízdnému není totožné s právem na jízdné a odkazy na zákony upravující právo na jízdné nejsou relevantní.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zejména namítla, že v předmětné době, tj. dne 12. 12. 1997, byla vyhláška č. 127/1964 Sb. platnou součástí českého právního řádu. Vyšla z toho, že ve zrušovacích ustanoveních zákona č. 266/1994 Sb. není uvedena, ačkoli v §67 tohoto zákona bylo zrušeno několik prováděcích předpisů, vydaných na základě zmocnění, uvedených původně v zákoně č. 51/1964 Sb., o dráhách, a v zákoně č. 68/1979 Sb., o silniční dopravě a vnitrostátním zasílatelství. Svůj závěr považuje stěžovatelka za opodstatněný i navzdory tomu, že zákon o dráhách již neobsahuje ustanovení, jež by zmocňovalo orgány státní správy k vydání vyhlášky, jež upraví práva a povinnosti cestujících, resp. smluvní podmínky přepravy pro oblast městské hromadné dopravy. Činí tak i s ohledem na ustanovení §70 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, jež v souvislosti se zrušením určitého zákona, resp. jeho jednotlivého ustanovení vyžaduje i výslovnou derogaci podzákonných předpisů vydaných k jeho provedení. Zánik platnosti i podzákonného právního předpisu je dle přesvědčení stěžovatelky nutně spjat s výslovným projevem vůle normotvůrce, čili s výslovnou derogací. Ve prospěch závěru, dle něhož nedošlo "implicitně k zániku účinnosti vyhlášky č. 127/1964 Sb.", argumentuje stěžovatelka i doslovným zněním nově přijaté vyhlášky č. 71/1999 Sb., o přepravním řádu pro silniční dopravu osob, jež se stala účinnou dnem 1. 10. 1999 a jež v §30 odst. 1 výslovně počítá nadále s účinností vyhlášky č. 127/1964 Sb., s tou změnou, že od 1. 10. 1999 se ustanovení této vyhlášky již nepoužijí pro městskou autobusovou dopravu. Z uvedeného ustanovení stěžovatelka dovodila, že po 1. 10. 1999 lze ustanovení vyhlášky č. 127/1964 Sb. použít na ostatní druhy přepravy osob, vyjma městské autobusové dopravy.
Stěžovatelka mimo to zastává názor, že vyhlášku č. 127/1964 Sb. lze s ohledem na ustanovení §772 občanského zákoníku považovat za podzákonný právní předpis, který provádí příslušná ustanovení občanského zákoníku, konkrétně pak ustanovení §760 a násl. o smlouvě o přepravě. Stěžovatelka poukazuje rovněž na ustanovení §879a občanského zákoníku, jímž byla pravomoc k vydání příslušného právního předpisu s odkazem na ustanovení §17 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České socialistické republiky ve znění pozdějších předpisů, delegována na ministerstvo dopravy a spojů.
V ústavní stížnosti se odkazuje i na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 33/2000 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 21, nález č. 5; vyhlášen pod č. 78/2001 Sb.], podle něhož vzniká daný právní vztah konkludentním jednáním a v němž se institut přirážky k jízdnému s ohledem na soukromoprávní povahu předmětného právního vztahu kvalifikuje jako smluvní pokuta.
Stěžovatelka spatřuje zákonný prostor pro aplikaci předmětné vyhlášky na posuzovaný případ v §37 odst. 1 zákona č. 266/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v souladu s nímž podmínky, za nichž se přepravují osoby ve veřejné drážní osobní dopravě, stanoví přepravní řády. Tím je podle §772 občanského zákoníku č. 127/1964 Sb. V ústavní stížnosti se poukazuje i na obsahově shodný právní názor, jenž v obdobných případech zaujaly Krajský soud v Ostravě (ve věci vedené pod sp. zn. 13 Co 302/2000) a Městský soud v Praze (ve věci vedené pod sp. zn. 53 Co 483/99).
Stěžovatelka považuje provozování veřejné dopravy za formu realizace svého vlastnického práva, přičemž vybírání jízdného je součástí jeho realizace. Vybírání přirážky k jízdnému je formou ochrany proti těm, kteří by její majetek chtěli užívat bezplatně. V rovině ústavněprávní namítá stěžovatelka zejména tu skutečnost, že obecné soudy neuznaly existenci právního předpisu, o který v řízení před nimi opírala svůj nárok, čímž jí znemožnily ochranu výkonu vlastnického práva.
Podle ustanovení §32 zákona č. 182/1993 Sb. vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Okresní soud ve Vyškově a Krajský soud v Brně, a vedlejšího účastníka řízení, J. J., t. č. neznámého pobytu, zastoupeného na základě usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2003 sp. zn. II. ÚS 275/01 opatrovnicí E. H., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Okresní soud ve Vyškově ve svém vyjádření odkázal na napadená rozhodnutí s tím, že Ústavní soud již obdobné věci rozhodoval a s jeho argumentací lze plně souhlasit. Z tohoto pohledu lze považovat ústavní stížnost za důvodnou. Současně uvedl, že se ústního jednání nezúčastní.
Krajský soud ani vedlejší účastník, zastoupený opatrovnicí, se k ústavní stížnosti, ač doloženě vyzváni, nevyjádřili.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a že není vrcholem jejich soustavy [srov. čl. 81 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy). Na druhé straně opakovaně připustil, že aplikace a interpretace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Ústavní soud shledal, že právě k takovému zásahu do ústavně garantovaného práva v projednávaném případě došlo.
Ústavní soud předesílá, že v minulosti stěžovatelce opakovaně v případech obdobného charakteru vyhověl a příslušná napadená rozhodnutí zrušil (nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 274/01, sp. zn. III. ÚS 275/01, sp. zn. IV. ÚS 274/01, Sbírka rozhodnutí, svazek 24, nálezy č. 168 a č. 196; svazek 25, nález č. 18). Vzhledem k tomu, že v citovaných případech vystupoval pouze jiný vedlejší účastník, kdežto ostatní podstatné okolnosti případu jsou totožné s nyní projednávaným případem, odkazuje Ústavní soud v podrobnostech na odůvodnění shora uvedených rozhodnutí.
Vyhláška č. 127/1964 Sb. byla podle své úvodní věty vydána na základě §4 odst. 2 a §29 zákona č. 51/1964 Sb., o dráhách, §7 nařízení vlády č. 36/1951 Sb., jímž se provádí zákon o úpravě podnikání v silniční dopravě, a k provedení příslušných ustanovení občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. a hospodářského zákoníku č. 109/1964 Sb., a to s účinností od 1. 7. 1964. Ustanovením §50 vyhlášky č. 175/2000 Sb., o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní dopravu, byla vyhláška č. 127/1964 Sb. s účinností ode dne 1. 7. 2000 zrušena.
Podle §4 odst. 2 a §29 zákona č. 51/1964 Sb., o dráhách, bylo ministerstvo dopravy v dohodě se zúčastněnými ústředními orgány zmocněno k vydání přepravních řádů. Ve smyslu §2 odst. 1 a 2 jsou dráhami podle tohoto zákona železnice, tramvajové, trolejbusové a lanové dráhy s výjimkou těch, které slouží jen provozní potřebě uvnitř podniku (závodu) a nejsou zaústěny do jiných drah, dále drah přenosných a lanových vleků, přičemž dráhy se podle povahy a účelu člení na dráhy celostátní, vlečky, dráhy městské a dráhy zvláštního určení.
Zákon č. 51/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byl s účinností od 1. 1. 1995 zrušen ustanovením §67 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách. Podle ustanovení §37 odst. 1 písm. c) zákona č. 266/1994 Sb., ve znění platném ke dni 12. 12. 1997, dopravce přepraví za sjednanou cenu osobu, která o přepravu požádá, jestliže jsou splněny smluvní přepravní podmínky a podmínky stanovené zvláštním předpisem.
Ve shodě s §7 odst. 1 a 4 nařízení vlády č. 36/1951 Sb. podrobnější podmínky, za kterých dopravní podniky přepravují osoby a věci, stanoví přepravní řády, které vydá Ministerstvo dopravy. Tyto řády mohou stanovit, že uživatel dopravy, který porušil některé z jejich ustanovení, poškodil nebo znečistil vozidlo nebo způsobil poruchu v provozu, je povinen zaplatit ve prospěch dopravního podniku určitou peněžní částku. Nařízení vlády č. 36/1951 Sb., jež bylo účinné od 1. 7. 1951, bylo ke dni 1. 1. 1980 zrušeno ustanovením §58 zákona č. 68/1979 Sb. Podle §57 odst. 1 ve spojení s §14 odst. 1 tohoto zákona bylo Federální ministerstvo dopravy v dohodě se zúčastněnými ústředními orgány zmocněno upravit obecně závazným předpisem přepravní řád, jenž podle §14 odst. 2 mohl stanovit, ve kterých případech jsou cestující, odesílatel nebo příjemce povinni zaplatit provozovateli dopravy za porušení ustanovení přepravního řádu nebo tarifu, poškození nebo znečištění vozidla nebo jiného zařízení provozovatele dopravy nebo způsobení poruchy v dopravě peněžitou částku, jejíž výši stanoví přepravní řád až do 500 Kč. Zákon č. 68/1979 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byl ke dni 1. 8. 1994 zrušen ustanovením §42 zákona č. 111/1994 Sb.
Zákon č. 111/1994 Sb. v předmětné době (tj. dne 12. 12. 1997) neobsahoval ustanovení, jež by stěžovatelce umožňovalo žádat přirážku k jízdnému.
Novelou zákona č. 111/1994 Sb. provedenou zákonem č. 304/1997 Sb., byla s účinností ode dne 1. 4. 1998 v §18a odst. 1 písm. c) a §18a odst. 3 založena možnost požadovat přepravní přirážku v návaznosti na dopravní podmínky, a to až do výše 1 000 Kč.
Hospodářský zákoník č. 109/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byl ke dni 1. 1. 1992 zrušen ustanovením §772 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník.
Ve znění platném v předmětné době, tj. ke dni 12. 12. 1997, měly podle §772 občanského zákoníku podrobnější úpravu osobní a nákladní přepravy stanovit zvláštní předpisy, zejména přepravní řády a tarify. Podle §879a občanského zákoníku vydají podrobnější předpisy k provedení občanského zákoníku příslušná ministerstva a ostatní ústřední orgány státní správy. Vláda České republiky může vydat podrobnější předpisy k provedení občanského zákoníku.
Z výše uvedených okolností vyplývá, že ke dni 12. 12. 1997 lze za zákonná ustanovení zmocňující k vydání vyhlášky č. 127/1964 Sb. považovat ustanovení §772 občanského zákoníku. Za normu, jež na vyhlášku č. 127/1964 Sb. v předmětné době odkazovala, lze pak považovat §37 odst. 1 písm. c) zákona č. 266/1994 Sb., ve znění platném ke dni 12. 12. 1997, podle něhož dopravce přepraví za sjednanou cenu osobu, která o přepravu požádá, jestliže jsou splněny smluvní přepravní podmínky a podmínky stanovené zvláštním předpisem.
Ústavní soud se tedy nemůže ztotožnit se závěrem obecných soudů, že ke dni 12. 12. 1997 neexistovalo žádné zákonné ustanovení, které by zmocňovalo k vydání podzákonného právního předpisu, jímž byla vyhláška č. 127/1964 Sb., neboť k výše uvedenému datu byla tato vyhláška platná a účinná, a to až do dne 1. 7. 2000, kdy byla výslovně zrušena vyhláškou č. 175/2000 Sb. Dopravce byl na základě jejího ustanovení v §18 odst. 2 oprávněn od cestujícího, který se nemůže na vyzvání prokázat platnou jízdenkou, vyžadovat zaplacení jízdného i příslušné přirážky k jízdnému.
Podle čl. 95 odst. 1 Ústavy účinného v době rozhodování obecných soudů byl soudce při rozhodování vázán zákonem a byl oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem. Vázanost soudce zákonem podle uvedeného ustanovení znamená oprávnění soudu neaplikovat "jiný právní předpis", je-li soudem považován za rozporný se zákonem. A contrario z uvedených ústavních ustanovení ale také vyplývá, že nekonstatuje-li obecný soud nesoulad "jiného právního předpisu se zákonem", je jím též vázán.
Dle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy nedostály v projednávaném případě všem ústavním kautelám, jež je podle čl. 95 odst. 1 Ústavy opravňovaly a opravňují neaplikovat "jiný právní předpis". Pokud za dané situace neaplikovaly "jiný právní předpis", jenž aplikován měl být, jak Ústavní soud výše dovodil, ocitly se v rozporu s požadavkem vázanosti soustavou právních pramenů, plynoucím z čl. 1 Ústavy, což z pohledu rozhodované věci zakládá dotčení principů řádného procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Vzhledem k výše uvedeným okolnostem Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy porušily ústavně zaručená základní práva stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Vzhledem k tomu se již Ústavní soud dále nezabýval otázkou porušení dalších ústavně zaručených práv, neboť by to bylo nadbytečné.
Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud napadená rozhodnutí Okresního soudu ve Vyškově ze dne 15. 7. 1999 sp. zn. 6 C 377/99 a Krajského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2001 sp. zn. 44 Co 832/99 zrušil [§82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.].