ECLI:CZ:US:2003:2.US.292.02
sp. zn. II. ÚS 292/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr.Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti C. F. L., zastoupeného JUDr. K. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7.března 2002, č.j. 15 Ca 403/01-29, a rozhodnutí Okresního úřadu Teplice, okresního pozemkového úřadu ze dne 10.října 2001, č.j. PÚ /668/01/Ben., a o odložení vykonatelnosti těchto rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadá ústavní stížností rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7.3.2002, č.j. 15 Ca 403/01-29, který potvrdil rozhodnutí Okresního úřadu Teplice, okresního pozemkového úřadu ze dne 10.10.2001, č.j. PÚ/668/018/Ben., jímž bylo rozhodnuto, že stěžovatel není vlastníkem nemovitostí v katastrálním území S., v tomto rozhodnutí blíže označených.
Shora označená rozhodnutí, podle názoru stěžovatele, porušují základní práva a svobody, zejména právo na soudní ochranu (dle čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), právo na rovnost účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo na veřejné projednání věci bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, dále jen "Úmluva"). Podle názoru stěžovatele došlo předmětnými rozhodnutími rovněž k porušení čl. 1 Listiny, čl. 3 Ústavy a čl. 11 odst.1, odst. 4 Listiny.
Současně stěžovatel ve smyslu ustanovení §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost obou, ústavní stížností napadených rozhodnutí.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že Okresní úřad Teplice, okresní pozemkový úřad (dále jen "pozemkový úřad") rozhodl podle §11 písm. a), §12 písm. a) zákona č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění pozdějších předpisů, podle §5 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů a §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen "zákon o půdě"), jakž i zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem o půdě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 243/1992 Sb."), tak, že stěžovatel není vlastníkem nemovitostí v kat. území S., blíže označených ve výroku předmětného rozhodnutí.
Stěžovatel nesouhlasí se skutkovými zjištěními správního orgánu a tvrdí, že jeho strýc - G. L., byl "národnosti československé", když tuto nikdy nepozbyl ani pozbýt nemohl. Tuto národnost si ponechal a měl tedy, až do své smrti v roce 1968 občanství československé. Z této domněnky (v pravomocně skončeném restitučním řízení nijak neprokázané) stěžovatel dovozuje, že v restituci předmětných nemovitostí je bráněno údajně proto, že jeho strýc byl příslušníkem německé národnostní menšiny.
Ve vztahu k právním závěrům Ústavního soudu, vysloveným k předmětné problematice, zejména v nálezu tohoto soudu ze dne 8.3.1995, sp. zn. Pl. ÚS 14/94 (uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, ročník 1995 - I. díl, nález č. 14), stěžovatel poznamenává, že je považuje s ohledem na časový odstup od jeho vydání, za "překonané" a "nepřiměřené morálnímu a politickému vývoji ve společnosti", což prý mohlo vést Ústavní soud v současné době ke změně jeho právních názorů, jakož i politických, morálních i historických pohledů na konkrétní právní problematiku.
Z rozhodnutí Okresního úřadu Teplice, okresního pozemkového úřadu ze dne 10.10.2001, č.j. PÚ/668/01/Ben., se zjišťuje, že ve smyslu §9 odst. 4 zákona o půdě a zákona č. 243/1992 Sb. bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel není vlastníkem pozemků v kat. území S., dle pozemkové knihy parc. č. st.: 41/1 (dle EN část parc. č. 233/2), 233/1, 233/2 (dle EN část parc. č. 233/2, 233/5), 6/2 (dle EN část parc. č. 347/4), 233/4 (dle EN část parc. č. 234/10).
Stěžovatel uplatnil v zákonem stanovené lhůtě nárok na vydání nemovitostí v kat. území S. a v kat. území H.. O tomto nároku bylo již částečně rozhodnuto dne 17.5.1993, rozhodnutím č.j. PÚ/864/93/JUDr.Kř., které nabylo právní moci dne 31.12.1993. Pozemkový úřad zdůraznil, že předmětné správní řízení se proto týká pouze určení vlastnictví k nemovitostem v kat. území S. s tím, že určení vlastnictví k nemovitostem v kat. území H. bude předmětem dalšího samostatného rozhodnutí.
Pozemkový úřad z výpisu z pozemkové knihy Katastrálního úřadu Teplice, knihovní vložky č. 16 pro kat. území S. konstatoval, že nárokované nemovitosti byly strýci stěžovatele zkonfiskovány podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., proto je třeba oprávněnost restitučního nároku posuzovat podle zákona č. 243/1992 Sb. Pozemkový úřad nejprve zkoumal, zda G. L. splňoval podmínky oprávněné osoby, podle §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb.
K prokázání splnění zákonných podmínek výše citovaného ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. předložil stěžovatel pouze svůj rodný list, občanský průkaz, rodný a oddací list svého otce C. L.ho a rodný list svého strýce. Další listinné důkazy, jež by prokazovaly jeho tvrzení stěžovatel nepředložil.
V řízení před pozemkovým úřadem nebyl stěžovatelem předložen jak úmrtní list původního vlastníka, tak ani osvědčení o státním občanství G. L.. O svém strýci stěžovatel do protokolu uvedl, že G. L. byl po skončení II. světové války až do roku 1961 v zajetí v tehdejším SSSR, pak byl eskortován na území tehdejší NDR, z čehož pozemkový úřad dovodil, že G. L. nesplňuje podmínky stanovené v §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., a nelze proto přiznat postavení oprávněné osoby podle §2 odst. 3 písm. e) zákona č. 243/1992 Sb. ani stěžovateli.
Rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil Krajský soud v Ústí nad Labem a v odůvodnění svého rozsudku ze dne 7.3.2002, č.j. 15 Ca 403/01-29, konstatoval, že G. L. pozbyl československé státní občanství jako občan německé národnosti podle ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., když toto občanství nikdy zpět nenabyl; z tohoto důvodu nesplňuje jednu ze základních podmínek oprávněných osob dle zákona č. 243/1992 Sb
V další, poměrně obsáhlé části odůvodnění se krajský soud zabýval zejména tvrzeními stěžovatele, že ústavní dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. byl vydán na základě zásad, jež prý odporují zásadám demokratické společnosti, když předmětný dekret údajně nikdy nebyl platnou právní normou. Ve vztahu k těmto námitkám krajský soud zdůraznil, že otázkou legitimity shora citovaného dekretu se již zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 8.3.1995, publikovaném pod č. 55/1995 Sbírky zákonů České republiky, na jehož právní závěry odkazuje. Krajský soud se v odůvodnění napadeného rozsudku zabýval rovněž otázkou konkrétní odpovědnosti těch československých občanů německé národnosti, kteří se přímo zapojili do rozpoutání fašistické agrese proti vlastnímu demokratickému státu a podstatnou měrou se zasloužili o utrpení jeho občanů, kteří nebyli ochotni přijmout diktát tzv. Německé říše.
Závěrem krajský soud zdůraznil, že předmětné správní rozhodnutí je zcela v souladu se zákonem, a z tohoto důvodu proto rozhodnutí pozemkového úřadu v celém rozsahu potvrdil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá Ústavnímu soudu tvrzení o údajném porušení celé řady článků Listiny, Ústavy, včetně článku Úmluvy, aniž však tuto ústavněprávní argumentaci konkretizuje ve vztahu k napadeným rozhodnutím. Pouhé formální odkazy na údajné porušení jednotlivých článků Listiny a Ústavy, zakotvujících základní práva a svobody, nejsou a nemohou být předmětem přezkumné činnosti Ústavního soudu, pokud nejsou v tomto směru podloženy konkrétními důkazy stěžovatele (§34 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon č. 182/1993 Sb."). Je tomu tak proto, že Ústavní soud není další, superrevizní instancí v soustavě obecných soudů České republiky. Jinak řečeno, v ústavní stížnosti ve vztahu k napadeným rozhodnutím chybí skutková a na ni navazující ústavněprávní argumentace, jež by zakládala pravomoc Ústavního soudu zabývat se tvrzením stěžovatele o údajném dotčení jeho základních práv a svobod. Jak vyplývá z čl. 83 Ústavy, je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti, a právě z tohoto hlediska musí hodnotit opodstatněnost (či naopak neopodstatněnosti) předmětné ústavní stížnosti.
Při posuzování údajné protiústavnosti napadených rozhodnutí nelze vycházet, jak to činí stěžovatel, z pouhého zobecňujícího tvrzení, že jak Krajský soud v Ústí nad Labem, tak i příslušný pozemkový úřad porušují ústavnost, pokud rozhodují v souladu s platnými zákony České republiky. Rovněž v případě, že stěžovatel shledává v napadených rozhodnutích porušení svých procesních práv, je pouhé tvrzení o údajném porušení toho kterého ústavně chráněného práva (či svobody) zcela nedostatečné a bez přiměřeného rozboru a ústavněprávního zdůvodnění v čem a z jakého důvodu měla být tato práva a svobody porušena, i tvrzením pouze účelovým.
Nelze současně pominout skutečnost, že předmětem ústavní stížnosti není ani tak samotný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7.3.2002, č.j. 15 Ca 403/01-29, či předmětné rozhodnutí pozemkového úřadu, které bylo shora označeným rozsudkem potvrzeno, ale spíše otázka údajné neústavnosti dekretů prezidenta republiky: č. 5/1945 Sb., 12/1945 Sb., 16/1945 Sb., 33/1945 Sb. a 108/1945 Sb.
Shora označenou problematikou se Ústavní soud zabýval v celé řadě svých nálezů, jeho právní závěry ohledně této otázky jsou dostatečně známy jak v laické, tak i odborné veřejnosti, a jsou zcela konstantní. Ústavní soud nevidí i s časovým odstupem nejmenší důvod na těchto závěrech cokoli měnit již z toho důvodu, že ústavněprávní posouzení těchto právních norem Ústavním soudem nevycházelo z hledisek politické nebo společenské objednávky.
Ze všech shora uvedených důvodů senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Pokud se stěžovatel domáhá v ústavní stížnosti rovněž odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., je třeba uvést, že takový postup by byl možný pouze tehdy, pokud by Ústavní soud ústavní stížnost přijal. Ústavní soud však ústavní stížnost odmítl z důvodu její zjevně neopodstatněnosti, proto neshledal důvod k postupu podle výše citovaného ustanovení zákona č. 182/1993 Sb.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu
V Brně dne 14. ledna 2003