ECLI:CZ:US:2003:2.US.301.03
sp. zn. II. ÚS 301/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele Dr. Ing. M. D., zastoupeného advokátem JUDr. J. O., o návrhu, aby Ústavní soud jeho ústavní stížnosti zcela vyhověl a vyslovil, že "v řízení před Okresním soudem v Benešově pod čj. 4 C 207/92 i v odvolacím řízení před Krajským soudem v Praze pod čj. 25 Co 346/2002, bylo porušeno ústavně garantované právo stěžovatele na spravedlivý proces a na ochranu majetku ve smyslu Listiny a Úmluvy", za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížnost stěžovatele ze dne 29. 5. 2003, doručená Ústavnímu soudu dne 30. 5. 2003, byla podána proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 7. 9. 2001, sp. zn. 4 C 207/92, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2003, sp. zn. 25 Co 346/2002. Prvním z uvedených rozhodnutí bylo žalovanému - H., s.p. - uloženo uzavřít se stěžovatelem dohodu o vydání věci ve znění uvedeném ve výroku rozhodnutí (výrok sub I.). Výrokem sub II. tohoto rozsudku byl zamítnut návrh, aby témuž žalovanému byla uložena povinnost uzavřít dohodu o vydání věci ve znění uvedeném ve výroku s žalobkyní ing. J. C. Soud dále rozhodl o náhradě nákladů. Jeho rozsudek byl doplněn usnesením téhož soudu ze dne 23. 7. 2002, čj. 4 C 207/92-735, kterým byla určena náhrada nákladů řízení státu. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2003, sp. zn. 25 Co 346/2002, bylo uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, vyjma výroků sub III. a IV., týkajících se nákladů řízení, které odvolací soud změnil. Krajský soud rozhodoval i o odvolání proti usnesení soudu prvého stupně ze dne 20. 8. 2002, což však není předmětem ústavní stížnosti.
Stěžovatel tvrdí, že uvedenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též "Úmluva") a právo na ochranu majetku podle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. K porušení práva na spravedlivý proces mělo dojít zejména v řízení před soudem prvního stupně. O žalobě podané v roce 1992 rozhodl tento soud se značnými průtahy po více než devíti letech. K porušení práva na ochranu majetku došlo rovněž neodůvodněnými průtahy v řízení. Předmětem řízení byla restituce majetku otce stěžovatele, který přešel na stát bez právního důvodu. Došlo sice k uzavření dohody o vydání věci se státním podnikem H., ten (resp. jeho nově jmenovaný statutární zástupce) však restituční dohodu napadl žalobou na určení neplatnosti. Tím měly vzniknout zmíněné průtahy v řízení.
Pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Benešově byl státní podnik H. uznán povinným uzavřít se stěžovatelem dohodu o vydání nemovitého majetku jen s nepatrným rozdílem oproti původní dohodě. Stěžovatel tak na základě dohody, neplatné jen částečně, mohl již více než deset let užívat svůj majetek, resp. majetek svého otce. Domnívá se, že přestože jeho žalobě na vydání nemovitostí, resp. na uložení povinnosti žalovanému státnímu podniku H., bylo po průtazích v řízení vyhověno, jeho ústavní stížnost je opodstatněná. Návrhovým žádáním se proto domáhá, aby Ústavní soud jeho ústavní stížnosti zcela vyhověl, a vyslovil, že v řízení před Okresním soudem v Benešově pod čj. (správně sp. zn.) 4 C 207/92 i v odvolacím řízení před Krajským soudem v Praze pod čj. (správně sp. zn.) 25 Co 346/2002, bylo porušeno ústavně garantované právo stěžovatele na spravedlivý proces a na ochranu majetku ve smyslu Listiny a Úmluvy.
Z návrhu nebylo zcela zřejmé, čeho se stěžovatel domáhá, a to zejména s ohledem na znění ustanovení §82 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu [zvláště pak odst. 3, podle něhož, bylo-li vyhověno ústavní stížnosti fyzické nebo právnické osoby podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci, nebo, jestliže porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, zakáže příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením]. Ústavní soud proto stěžovatele vyzval, aby své návrhové žádání s ohledem na citované ustanovení doplnil.
Přípisem ze dne 9. 10. 2003 stěžovatel sděluje, že si je vědom neúplnosti svého návrhového žádání. Uvádí, že vzhledem k výsledku řízení před obecnými soudy postup předvídaný citovaným ustanovením nelze aplikovat. Ústavní stížnost byla podána v době, kdy podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva bylo nezbytné využít před podáním stížnosti k tomuto soudu i ústavní stížnost. Neexistoval totiž průlomový rozsudek uvedeného soudu ve věci bratři H. proti České republice.
Podle ustanovení §32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili. Oba soudy shodně uvedly, že se nedomnívají, že by v projednávané věci došlo k porušení práv stěžovatele.
Ústavní soud primárně posoudil, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Je nucen konstatovat, že k rozhodnutí o návrhovém žádání, tak, jak jej stěžovatel formuloval, není příslušný. Stěžovatel se totiž i po výzvě Ústavního soudu k doplnění návrhového žádání domáhá pouze konstatování, že jeho ústavně zaručená práva byla porušena. Stěžovatel tak mylně směšuje možnosti rozhodování Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu ČR.
Výrok, který stěžovatel navrhuje, může být vysloven jen v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva, který jako mezinárodní orgán rozhoduje pouze na základě mezinárodního práva, jehož porušení může také konstatovat (nemůže však rušit rozhodnutí vnitrostátních orgánů, která součástí mezinárodního práva přirozeně nejsou). V důsledku toho mají jeho reparační pravomoci nutně toliko satisfakční povahu (spravedlivé zadostiučinění). Naproti tomu Ústavní soud ČR se jako vnitrostátní orgán při svém rozhodování řídí právem vnitrostátním, resp. mezinárodním jen v části, jež byla do českého právního řádu inkorporována. Má účinné právní nástroje k tomu, aby mohl dosáhnout restituce vnitrostátních právních poměrů, které existovaly před porušením ústavně garantovaných práv a svobod stěžovatelů. Ve smyslu §82 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může zrušit napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci nebo příslušnému státnímu orgánu zakázat, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a, je-li to možné, může mu i přikázat, aby obnovil stav před porušením. Ústavní soud však nemá oprávnění pouze konstatovat porušení ústavně garantovaného práva či svobody. Takové rozhodnutí samo o sobě by bez dalšího nebylo ani efektivní, což si zjevně uvědomoval i zákonodárce, když právě proti průtahům v řízení připouští nyní specifickou obranu cestou zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů.
Ústavní soud přitom připouští, že Evropský soud pro lidská práva mohl ve výše uvedené věci Hartman proti České republice označit v kontextu celého českého právního řádu institut ústavní stížnosti ve věcech nepřiměřené délky řízení z hlediska Úmluvy, tedy mezinárodního práva, za neúčinný prostředek nápravy. Ústavní soud ovšem na druhé straně připomíná, že citovaný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva byl vydán 10. 7. 2003. Stěžovatel však namítá ve své ústavní stížnosti průtahy v řízení, k nimž podle něj došlo především před soudem prvního stupně, tedy mnohem dříve. Je zjevné, že v době, kdy jím udávané průtahy byly aktuální, si ústavní stížnost proti "jinému zásahu orgánu veřejné moci" k Ústavnímu soudu nepodal.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon.
S ohledem na výše uvedené tedy nelze dovodit oprávnění Ústavního soudu výrokem svého rozhodnutí pouze deklarovat porušení ústavně garantovaného práva či svobody, aniž by současně nepostupoval podle ustanovení §82 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že k projednání tohoto návrhu není příslušný [§43 odst. 1 písm. d] zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu], neboť jeho projednáním by vybočil z mezí, vyplývajících pro něj z citovaných čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 23. října 2003 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj