ECLI:CZ:US:2003:2.US.307.03
sp. zn. II. ÚS 307/03
Usnesení
II. ÚS 307/03
Ústavní soud České republiky rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti V. S., zastoupeného Mgr. V. E., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2003, č. j. 8 Co 11/2003-106, a Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 9. 2002, č. j. 81 C 374/99-82, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou včas (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) a co do ostatních náležitostí v souladu se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavnímu soudu, ve znění pozdějších předpisů [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a)] napadl stěžovatel v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě, kterým nalézací soud rozhodl v meritu o povinnosti stěžovatele zaplatit žalobci (nyní vedlejšímu účastníkovi), P. O., částku 17.000 Kč s příslušenstvím do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že nalézací soud dospěl ke skutkovému a právnímu závěru, že žalobce se domáhal zaplacení výše uvedené částky z titulu smlouvy o půjčce, kterou uzavřel žalobce se stěžovatelem v ústní formě. Právně tak soud vztah mezi žalobcem a stěžovatelem podřadil pod ustanovení §657 Občanského zákoníku. S tímto názorem stěžovatel nesouhlasil a proti rozsudku nalézacího soudu podal odvolání, v němž argumentoval tak, že podle skutkových tvrzení žalobce nelze dospět k právnímu závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o půjčce.
Podle stěžovatele je nezbytným znakem smlouvy o půjčce závazek vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Odvolací soud však tento argument neakceptoval, když dospěl k závěru o správnosti zjištění nalézacího soudu, že došlo k uzavření ústní smlouvy o půjčce, byť nebyla stanovena doba vrácení peněz. Závěr odvolacího soudu o tom, že ústní smlouva obsahovala závazek peníze vrátit, je nepřezkoumatelný, neboť z odůvodnění jeho rozsudku neplyne, na základě jakých konkrétních skutečností k tomuto závěru dospěl.
Rozhodnutími obou obecných soudů tak bylo podle stěžovatele zasaženo do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina).
K výzvě Ústavního soudu reagoval na podanou ústavní stížnost svým vyjádřením ze dne 7. 7. 2003 Okresní soud v Ostravě. Podle něj vytýká stěžovatel napadeným rozhodnutím nesprávně zjištěný skutkový stav. Tato otázka již byla řešena v rámci řízení před obecnými soudy a posuzování této otázky Ústavnímu soudu nepřísluší. Pokud jde o námitku stěžovatele, že žalobce v řízení dostatečně netvrdil, a tedy že neprokázal závazek stěžovatele žalovanou částku vrátit, uvedl okresní soud, že žalobce v průběhu celého řízení tvrdil, že žalovanou částku "půjčil", z čehož lze dovodit, že trval na vrácení peněz. Obecné soudy po provedeném dokazování dospěly k závěru, že mezi žalobcem a stěžovatelem byla ve smyslu ust. §657 Občanského zákoníku uzavřena smlouva o půjčce bez stanovení konkrétní lhůty k vrácení předmětu půjčky, a jelikož žalovaný půjčenou částku i přes výzvu k vrácení nevrátil, byl žalovaný pravomocně zavázán půjčenou částku vrátit. V dalším pak okresní soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že v daném případě nedošlo k porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. S ohledem na to tento účastník řízení navrhl, aby Ústavní soud stížnost odmítl, resp. zamítl.
Krajský soud v Ostravě se k ústavní stížnosti vyjádřil dne 3. 7. 2003 tak, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. V řízení byly podle tohoto účastníka řízení zkoumány především otázky skutkové a s ohledem na ustanovení §211 o. s. ř. a §157 odst. 2 o. s. ř. není odvolací soud povinen dopodrobna uvádět důvody, pro které přejímá skutková zjištění soudu prvního stupně jako správná. Pokud jde o další námitky stěžovatele, odkázal krajský soud na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně.
Po provedeném řízení a posouzení námitek, jež stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především musí konstatovat, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a v tomto smyslu není součástí soustavy obecných soudů, kterým není ani instančně nadřízen. Ústavní soud tedy není ani další přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů.
Ústavní soud není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak již Ústavní soud opakovaně judikoval, základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, teprve zakládá porušení základního práva a svobody.
Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, která je vyjádřena v §132 o. s. ř. Obecný soud je povinen a současně také oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je potřeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit; provedené důkazy potom soud hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti.
Jedním ze základních postulátů, jež naplňují právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny, je vyloučení libovůle v rozhodování orgánů veřejné moci. Ústavní soud proto může přikročit k posuzování a přehodnocení důkazního řízení před obecným soudem pouze za předpokladu, že lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu. Jinými slovy, jestliže obecné soudy respektují kautely dané ustanoveními o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu hodnotit hodnocení důkazů, resp. posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se Ústavní soud sám s takovým hodnocením zcela neztotožnil.
Ústavní soud však v daném případě nezaznamenal v postupu soudů extrémní vybočení z pravidel daných ustanovením §132 o. s. ř., které by eventuelně zakládalo libovůli v rozhodování obecných soudů. Libovůle v rozhodování spočívá zpravidla v nesouladu mezi skutkovými zjištěními, která vyplývají z provedených důkazů, hodnocením provedených důkazů a učiněným právním závěrem. Libovůli však nelze shledávat pouze v samotném hodnocení důkazů, které je ovládáno zásadou volnosti a jehož prostřednictvím obecný soud poznává a "rekonstruuje" skutkový stav, za předpokladu, že jsou závěry soudu v tomto směru náležitě a srozumitelně odůvodněny v jeho rozhodnutí.
Z toho důvodu také Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, podle něhož odvolací soud nedostatečným odůvodněním toho, na základě jakých skutečností dospěl k závěru, že mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem došlo k uzavření ústní smlouvy o půjčce, založil nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Ústavní soud má zato, že odůvodnění obou rozsudků obecných soudů nikterak nevybočují z kritérií stanovených ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř.; oba soudy se také podle názoru Ústavního soudu dostatečně přesvědčivě vypořádaly s námitkami stěžovatele, jež opakovaně uplatnil také v ústavní stížnosti.
K posouzení těchto námitek si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 81 C 374/99. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně byly provedeny důkazy, které nalézací soud v napadeném rozhodnutí jasně označil, a rovněž tak jednoznačně vyjádřil, které skutečnosti, z nichž pak při právním posouzení případu vycházel, má za prokázány a z jakých důkazů vyplynuly. Odvolací soud v rámci odvolacího řízení pak zejména zkoumal, zda soud prvního stupně nepochybil v hodnocení důkazů ve smyslu ust. §132 o. s. ř., přičemž také argumentace traktovaná odvolacím soudem nikterak nevybočuje podle Ústavního soudu z mezí volného hodnocení důkazů a nesvědčí o extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a právním závěrem, jenž by zakládal porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Oba soudy se naopak vypořádaly v mezích ust. §132 o. s. ř. s námitkami, které stěžovatel zopakoval také v ústavní stížnosti, pokud jde o nedostatek skutkových tvrzení vedlejšího účastníka, jež by svědčila o závazku peněžité plnění vrátit. Pokud vedlejší účastník již v žalobě a také v průběhu jednání před obecnými soudy hovořil o půjčce a půjčení finančních prostředků, implikuje to také povinnost poskytnuté prostředky vrátit, přičemž nezbytnou náležitostí smlouvy o půjčce není výslovné stanovení doby vrácení, jak také dovodily v obou napadených rozhodnutích obecné soudy.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2003
JUDr. Jiří Malenovský, v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu