ECLI:CZ:US:2003:2.US.332.02
sp. zn. II. ÚS 332/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelky A. L., zastoupené JUDr. J. P., advokátkou, směřujícím proti usnesení Krajského státního zastupitelství ze dne 8. dubna 2002, sp. zn. 1KZt 273/2002, kterým jí byla zamítnuta stížnost proti sdělení obvinění pro trestný čin zpronevěry dle ust. §248 odst. 1, 2 trestního zákona, mimo ústní jednání dne 6. května 2003 soudcem zpravodajem JUDr. Vojtěchem Ceplem, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka podala dne 23. května 2002 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 24. května 2002. Předmětný návrh směřoval proti usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 8. dubna 2002 (1KZt 273/2002), kterým byla stížnost podaná obhájkyni dne 27. února 2002 proti usnesení o zahájení trestního stíhání zamítnuta jako opožděná. Usnesením policejního orgánu PČR Okresního ředitelství SKPV v Prostějově ze dne 18. února 2002 (ORPV-219/KPV-OOK-2002) bylo zahájeno trestní stíhání navrhovatelky pro trestný čin zpronevěry dle ust. §248 odst. 1, 2 trestního zákona.
Navrhovatelka tvrdila, že napadené usnesení je v rozporu s ustanoveními zákona čís. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním i porušením ústavně zaručených práv. Tím, že její opravný prostředek byl zamítnut jako opožděný a nebyly přezkoumány věcné argumenty ve stížnosti uvedené, bylo také porušeno ustanovení hlavy druhé, článku 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož nikdo nesmí být stíhán jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, dále bylo porušeno právo na soudní a jinou ochranu (hlava pátá Listiny), dále čl. 40 odst. 3 Listiny, jímž bylo zmařeno právo stížnosti pro obhájkyni (právo na obhajobu, případně uplatnění opravných prostředků), proto navrhla, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. (dále jen zákona)]. Pokud tak včas neučinila, nevyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje, a proto je její stížnost nepřípustná dle §75 odst. 1 zákona. Z toho důvodu Ústavní soud podání navrhovatelky odmítl, když neshledal důvody pro postup dle ustanovení §75 odst. 2 lit. a) zákona.
Navrhovatelka napadla ústavní stížností rozhodnutí, jímž jí byla zamítnuta její opožděná stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, které jí bylo doručeno (dne 22. února 2002). V zákonem stanovené 3 denní lhůtě navrhovatelka proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost nepodala a tak toto usnesení nabylo právní moci (dne 25. února 2002). Obhájkyně navrhovatelky dne 26. února 2002 převzala její obhajobu a dne 27. února 2002 jí bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, proti kterému podala téhož dne stížnost u PČR Okresního ředitelství SKPV v Prostějově (dle otisku prezenčního razítka).
K námitkám navrhovatelky je třeba uvést, že je nutno především rozlišovat lhůtu 48 hod uvedenou v ust. §160 odst.2 tr.řádu, která je lhůtou pořádkovou, během níž je třeba obhájci doručit opis usnesení o zahájení trestního stíhání, a kterou nelze zaměňovat s lhůtou pro podání stížnosti. V době doručování usnesení o zahájení trestního stíhání navrhovatelka neměla obhájce a ve věci nebyl dán důvod nutné obhajoby. Předmětné usnesení bylo policejním orgánem zcela správně doručováno pouze obviněné. Tato své oprávnění podat stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání nevyužila a lhůta pro takové podání uplynula marně. Jestliže si teprve poté obviněná zvolila obhájkyni na plné moci, pak této byl ve smyslu ust. §160 odst. 2 tr. řádu doručován opis usnesení o zahájení trestního stíhání, avšak obhájkyni nemohla začít teprve nyní běžet nová samostatná lhůta k podání stížnosti. Obhájce na základě plné moci udělené obviněným může podávat opravné prostředky, nikoliv však vlastním jménem, nýbrž vždy za obviněného. Jestliže si tedy obviněná zvolila obhájce na základě plné moci teprve poté, co uplynula lhůta pro podání stížnosti a usnesení nabylo právní moci, nemůže se téhož práva domáhat prostřednictvím obhájkyně, neboť této nová lhůta neběží.
Vycházeje ze skutečnosti vpředu zjištěných posoudil Ústavní soud navrhovatelčinu ústavní stížnost jako nepřípustnou, neboť opožděným podáním procesního prostředku, který jinak zákon k ochraně práva poskytuje (v daném případě stížnost), navrhovatelka sama svým jednáním způsobila, že rozhodnutí orgánu nižšího stupně nebylo (nemohlo být) přezkoumáno orgánem instančně nadřízeným, což z hlediska zákonných podmínek zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona),
Protože ve věci ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal porušení jiného ústavně zaručeného práva, než na který poukazovala navrhovatelka, byla ústavní stížnost posouzena jako nepřípustná, když zjevnost její nepřípustnosti je dána již samotnou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o nepřípustné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. e) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 6. května 2003
Vojtěch Cepl
soudce zpravodaj