ECLI:CZ:US:2003:2.US.339.02
sp. zn. II. ÚS 339/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Františka Duchoně v právní věci stěžovatele R. Č., zastoupeného advokátem JUDr. V.Š., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 2. 2002, čj. 30 Ca 134/2001-28, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla 28. 5. 2002 a která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové uvedené v záhlaví. Domnívá se, že jím došlo k porušení jeho práv, garantovaných čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 30 Ca 134/2001, a spisový materiál Finančního úřadu v Náchodě, z nichž zjistil následující:
Dodatečným platebním výměrem Finančního úřadu v Náchodě ze dne 26. 3. 1996, č. 647/96, čj. 01278/911/96-01/07/Pr, byla stěžovateli podle ustanovení §46 odst. 7 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "zákon o správě daní a poplatků") doměřena daň z příjmů fyzických osob za kalendářní rok 1993 ve výši 367.132,- Kč. Po podání dodatečného daňového přiznání stěžovatelem byla daň výše uvedeným správcem daně dodatečným platebním výměrem ze dne 6. 12. 1996, č. 2951/96, čj. 4175/96/06363/911/96-01/07/Pr, stanovena ve výši 251.320,- Kč.
Stěžovatel byl spolu s dalšími třemi podnikateli členem sdružení fyzických osob P. Všichni členové sdružení uzavřeli dne 1. 1. 1993 dodatek k původní smlouvě o sdružení fyzických osob ze dne 1. 10. 1992, podle nějž v případě rozdělení společnosti během roku budou příjmy a výdaje rozděleny tak, že na stěžovatele připadne 78,67 %. Ke dni 31. 5. 1993 stěžovatel z tohoto sdružení vystoupil. Dne 10. 6. 1993 dohodou o rozdělení daňového základu sdružení za období leden až květen 1993 členové sdružení včetně stěžovatele odsouhlasili účetní závěrku ke dne 31. 5. 1993. Vzhledem k ukončení činnosti stěžovatele ve sdružení se dohodli, že budou stanovený daňový základ zdaňovat tak, že na stěžovatele připadne 78,67 %. Při daňové kontrole dospěl správce daně vzhledem k uvedeným dohodám k závěru, že daňová povinnost stěžovatele je vyšší, než jak ji vypočítal stěžovatel, a výše uvedeným dodatečným platebním výměrem daň doměřil. Stěžovatel však byl přesvědčen o tom, že příjmy, které byly správcem daně uvedeným postupem zdaněny, ve skutečnosti při vystoupení ze sdružení neobdržel. Podal proto k Okresnímu soudu v Náchodě žalobu na ostatní členy sdružení P. o zaplacení částky 370.217,50 Kč s příslušenstvím. Žalobu v průběhu řízení rozšířil o návrh na určení platnosti dohody členů sdružení o rozdělení daňového základu za období leden až květen roku 1993. Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 2. 11. 1999, čj. 11 C 198/96-182, žalobu v části týkající se povinnosti zaplatit uvedenou částku i v části domáhající se určení, že dohoda účastníků o rozdělení daňového základu sdružení je platná, zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Soud dospěl k závěru, že dohody účastníků nazvané Dodatek smlouvy o sdružení fyzických osob ze dne 1. 10. 1992, datovaný 1. 1. 1993, a Rozdělení daňového základu sdružení fyzických osob P. za období leden až květen 1993 jsou neplatné a že žalovaní členové sdružení stěžovateli nic nedluží.
Finanční ředitelství v Hradci Králové rozhodnutím ze dne 26. 1. 2000, čj. FŘ/244/110/2000/Ha, povolilo k návrhu stěžovatele obnovu řízení. V rozhodnutí uvedlo, že s ohledem na rozhodnutí okresního soudu, který prohlásil dohody, z nichž správce daně při doměření daně vycházel, za neplatné, vyšly najevo nové skutečnosti, které nemohly být bez zavinění daňového subjektu nebo správce daně uplatněny již dříve v řízení a mají podstatný vliv na výrok rozhodnutí. V rozhodnutí o povolení obnovy řízení vyslovilo finanční ředitelství závazný právní názor, že v dalším řízení bude správce daně respektovat rovnost účastníků sdružení, tedy podíl 25 % z příjmů a výdajů pro každého člena.
Finanční úřad v Náchodě rozhodnutím o obnově řízení ze dne 21. 3. 2000, čj. 30248/00/2439101/8191, snížil stěžovatelovu daňovou povinnost na částku 5.250,- Kč ze základu daně 60.994,49 Kč. Přeplatek na dani byl stěžovateli k jeho žádosti vrácen.
Stěžovatel požádal ve smyslu ustanovení §64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků úrok z přeplatku ve výši 280.836,50 Kč.
Finanční úřad v Náchodě rozhodnutím ze dne 10. 5. 2000, čj. 87972/00/2439101/8191, stěžovatelovu žádost zamítl. V odůvodnění uvedl, že přeplatek na dani byl stěžovateli vrácen do třiceti dnů od podání žádosti, tedy ve smyslu ustanovení §64 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků včas, a že nevznikl zaviněním správce daně.
V odvolání stěžovatel nesouhlasí se závěrem správce daně, že vyšly najevo nové skutečnosti, neboť podle jeho názoru byly pouze správně posouzeny doklady existující již při původním vyměřování daně. Stěžovatel namítl, že správce daně při doměření daně nepostupoval v souladu se zákonem, když považoval předmětné dohody členů sdružení za platné.
Finanční ředitelství v Hradci Králové rozhodnutím ze dne 25. 7. 2000, čj. FŘ/3031/110/2000-Sch, odvolání stěžovatele zamítlo. V odůvodnění uvedlo, že přeplatek nevznikl zaviněním správce daně. Otázku, jakým způsobem bylo mezi členy sdružení dohodnuto rozdělení základu daně, vyřešil správce daně ve smyslu ustanovení §28 zákona o správě daní a poplatků jako otázku předběžnou. Předmětné dohody považoval za platné a vzhledem k nim doměřil daň. Odvolací orgán nespařuje v uvedeném postupu správce daně porušení jeho zákonných povinností.
Stěžovatel podal k soudu žalobu na přezkum rozhodnutí finančního ředitelství. Uvedl, že správce daně neučinil opatření potřebná ke správnému a úplnému zjištění daňové povinnosti. Nevzal v úvahu vedle skutečného obsahu právního úkonu i skutečnosti rozhodné pro stanovení a vybrání daně, které jsou zastřeny stavem formálně právním. Správce daně měl podle názoru stěžovatele na základě svého úsudku dospět k závěru, že předmětné dohody jsou neplatné, a nepřihlížet k nim při stanovení daňové povinnosti.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 28. 2. 2002, čj. 30 Ca 134/2001-28, žalobu zamítl. Uvedl, že okolnosti případu nenasvědčovaly tomu, že by správce daně měl mít pochybnosti o platnosti dohody o rozdělení daňového základu. Správně použil tuto dohodu jako hodnověrný důkaz pro dodatečné vyměření daně. Na základě podnětu stěžovatele označil okresní soud smlouvu za neplatnou. Vypovídací schopnost použitých důkazů tak byla dodatečně zpochybněna. Předběžný úsudek správce daně tak byl nahrazen názorem soudu, který je orgánem kompetentním posoudit platnost smluv. Následným odlišným posouzením předběžné otázky se tak otevřela možnost zjednat nápravu použitím mimořádných opravných prostředků.
Uvedené rozhodnutí napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností, v níž užívá obdobné argumenty jako v předchozích podáních. Tvrdí, že předmětné dohody byly sepsány členy sdružení podle pokynů daňových poradců, které si členové sdružení přizvali, neboť daňové problematice nerozuměli. Částka skutečně vyplacená v souvislosti s vystoupením stěžovatele ze sdružení však těmto dohodám neodpovídala. Správní orgány i soud ustanovení §28 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků údajně nesprávně posoudily. Správce daně si měl podle názoru stěžovatele při daňové kontrole učinit úsudek o neplatnosti dohody o rozdělení daňového základu. Stěžovatel zdůrazňuje, že se okolnosti případu od doby původního daňového řízení do doby jejich posouzení okresním soudem nijak nezměnily. Nesouhlasí se závěrem krajského soudu, podle nějž nelze postup správce daně považovat za zaviněně chybný. Stěžovatel se domnívá, že krajský soud svým postupem porušil jeho právo na spravedlivé projednání věci garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy a 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu, účastníka řízení, Krajský soud v Hradci Králové, a vedlejšího účastníka řízení, Finanční ředitelství v Hradci Králové, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Hradci Králové odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Je přesvědčen, že v dané věci nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Finanční ředitelství nemohlo podle jeho názoru stěžovateli vyhovět, neboť mu to zákon o správě daní a poplatků neumožňuje.
Finanční ředitelství v Hradci Králové se přípisem ze dne 22. 7. 2003 postavení vedlejšího účastníka vzdalo. Ústavní soud s ním proto dále jako s účastníkem řízení nejednal.
Ústavní stížnost zjevně není opodstatněná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR).
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry správního soudu v návaznosti na výklad a aplikaci ustanovení §28 odst. 1 a §64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků. Stěžovatel využil oprávnění domáhat se ochrany svých práv, správní orgány i správní soud jeho námitky a argumenty odpovídajícím způsobem přezkoumaly a podrobně odůvodnily své závěry ve svých rozhodnutích. Z předloženého spisového materiálu, který Ústavní soud posoudil, vyplývá, že se správní soud v přezkumném řízení v mezích důvodů uplatněných v žalobě všemi relevantními souvislostmi patřičně zabýval, vypořádal se s žalobními námitkami a vyvodil závěry, jimž nelze z ústavně právního hlediska nic vytknout.
Ústavní soud především uvádí, že se ztotožnil se závěrem obecného soudu, podle nějž byl správce daně oprávněn učinit si úsudek o předběžné otázce ohledně platnosti dohody o rozdělení daňového základu sdružení. Podle ustanovení §28 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků si může správce daně o předběžné otázce učinit úsudek nebo dát příslušnému orgánu podnět k zahájení řízení. Pokud o předběžné otázce již pravomocně rozhodl příslušný orgán, je správce daně jeho rozhodnutím vázán. Vzhledem k okolnostem (dohoda byla předložena stěžovatelem při daňové kontrole, byla podepsána všemi členy sdružení včetně stěžovatele) správce daně neměl zřejmý důvod pochybovat o platnosti předložené listiny a vlastním úsudkem tedy vyřešil předběžnou otázku tak, že dohoda je platná, a při vyměření daně z ní vycházel. Námitkami stěžovatele vyjadřující jeho nesouhlas s tímto postupem, které nemají ústavní rozměr, se zabýval již krajský soud.
Stěžovatel staví svou ústavní stížnost na argumentaci, že správce daně si měl při daňové kontrole sám učinit úsudek o neplatnosti stěžovatelem předložené dohody o rozdělení daňového základu, zjistit, jaké byly skutečné příjmy stěžovatele ovlivňující základ daně a daňovou povinnost, porovnat ji se skutečně zaplacenou daní a případně daň doměřit. Skutečnost, že si správce daně učinil úsudek o předběžné otázce, jenž byl odlišný od následně vysloveného závěru obecného soudu, považuje stěžovatel za jeho zaviněně nesprávný postup, který zakládá ve smyslu ustanovení §64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků stěžovatelův nárok na úrok z přeplatku na dani.
Ze spisového materiálu vyplývá, že se obecný soud v rámci civilního řízení zahájeného na návrh stěžovatele zabýval platností uvedené dohody a po provedeném dokazování (výslechem řady svědků a znaleckým posudkem z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence) dospěl k závěru, že je neplatná. Stěžovatel se domnívá, že tato skutečnost prokazuje zaviněně nesprávný postup správce daně při vyměření daně.
Správce daně ovšem využil zákonné možnosti učinit si úsudek o předběžné otázce. Okolnost, že orgán k tomu příslušný posoudil tutéž předběžnou otázku dodatečně jinak (jakkoli se okolnosti v průběhu doby, jak tvrdí stěžovatel, neměnily), řadí zákon mezi důvody obnovy řízení. Podle ustanovení §54 odst. 1 písm. c) zákona o správě daní a poplatků lze řízení ukončené pravomocným rozhodnutím obnovit, jestliže rozhodnutí záviselo na posouzení předběžné otázky a rozhodl-li příslušný orgán o ní dodatečně v podstatných skutečnostech, ovlivňujících výši stanovené daně, jinak. Stěžovatel se tedy v rámci mimořádného opravného prostředku domohl nového vyměření daně a podle ustanovení §64 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků mu byl přeplatek a zaplacené penále vráceny.
Obecný soud se dále k návrhu stěžovatele zabýval otázkou splnění podmínek pro úhradu úroků z přeplatku ve smyslu ustanovení §64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků. Dospěl však k závěru, že v dané věci splněny nebyly, neboť nebyl prokázán zaviněně chybný postup správce daně. Z ústavněprávního hlediska těmto závěrům nelze nic vytknout. Správce daně disponoval procesním prostorem k tomu, aby si učinil úsudek o předběžné otázce sám. Stěžovatel uplatnil skutečnosti týkající se odlišného posouzení předběžné otázky jiným orgánem k tomu příslušným v rámci mimořádného opravného prostředku a ve věci bylo vydáno nové rozhodnutí, které odlišné posouzení zohlednilo. Pouze z této skutečnosti nelze dovozovat zavinění správce daně, nýbrž naopak jen důkaz řádného působení hierarchicky uspořádaného systému státních orgánů s vybudovanými mechanismy opravných prostředků, který je vlastní právnímu státu a který dovoluje nalézt spravedlnost i v podmínkách, kdy jednotlivé rozhodovací orgány nedospěly ke stejnému právnímu závěru.
Ústavní soud tudíž neshledal, že by napadeným rozhodnutím, jímž byla v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu posouzena zákonnost rozhodnutí o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o úhradu úroku z přeplatku na dani z příjmu, došlo k porušení namítaných článků Úmluvy a Listiny. V prostém zamítnutí žádosti stěžovatele o uhrazení úroků z přeplatku daně, coby výsledku rozhodnutí pro stěžovatele nepříznivého, nelze spatřovat porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. Právo na spravedlivý proces garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení, či, že zaručuje jednotlivci přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám o skutečných hmotněprávních poměrech. Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Dle názoru Ústavního soudu byly výklad a aplikace příslušných ustanovení zákona provedeny v mezích zákona, ústavně konformním způsobem a soud byl po provedeném řízení na základě zjištěného skutkového stavu oprávněn vydat rozhodnutí, které je v důsledku toho nutno považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2003 JUDr. Jiří Malenovský předseda senátu