ECLI:CZ:US:2003:2.US.359.01
sp. zn. II. ÚS 359/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele P. D., zastoupeného advokátem JUDr. N. T., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 7. 2000, čj. 1 T 69/99-445, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 4. 2001, čj. 3 To 194/2000-473, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 13. 6. 2001 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem a Vrchního soudu v Praze. Tvrdí, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva dle článku 4 odst. 2 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a do té doby odložil jejich vykonatelnost.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 1 T 69/99, z něhož zjistil následující:
Krajský soud v Ústí nad Labem uznal rozsudkem ze dne 27. 7. 2000, čj. 1 T 69/99-445, stěžovatele vinným pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §8 odst. 1 trestního zákona k §148 odst. 1, 3 trestního zákona. Uložil mu trest odnětí svobody v trvání 5 roků, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s dozorem. Podle skutkového zjištění soudu se stěžovatel dopustil trestného jednání tím, že dne 25. 4. a 5. 5. 1997 v postavení daňového subjektu P., předložil Finančnímu úřadu v Teplicích daňová přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období březen 1997. Neoprávněně v nich uplatnil nadměrný odpočet této daně na vstupu ve výši 4.620.000,- Kč na základě kupní smlouvy uzavřené dne 25. 3. 1997 se společností K., s.r.o., a faktury této firmy č. 97/201/Ho z téhož dne, vystavené na částku 25.620.000,- Kč. Učinil tak přesto, že k datu podání daňových přiznání zaplatil z této kupní ceny pouze 5 milionů Kč a věděl, že fakturované zboží a služby mu nebyly přinejmenším zčásti dodány. Proto mu finanční úřad uplatněnou částku nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty nepřiznal. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že soud neuvěřil obhajobě stěžovatele, že jeho úmyslem nebylo dopustit se krácení daně, neboť jeho jednání údajně vycházelo pouze ze snahy uskutečnit smluvní obchod. Soud vzal za prokázané, že stěžovatel vytvořil na základě nepravdivých skutečností situaci, jíž předstíral, že došlo ke zdanitelnému plnění, na jehož základě může požadovat odpočet daně. Pro takový postup ovšem nesplnil zákonné podmínky. Jednání nedokonal, neboť pracovníci finančního úřadu nesrovnalosti v dokladech předložených stěžovatelem zjistili včas.
Stěžovatel se proti rozsudku soudu prvního stupně odvolal. Uvedl, že jeho úmyslem nebylo dopustit se daňového krácení. Jeho jednání vycházelo ze snahy uskutečnit obchodní jednání s firmami K. a H. Za významné považoval to, že po podpisu obchodní smlouvy a dodavatelské faktury zaplatil Ing. S. 5 milionů korun a později další 3 miliony a podepsal dvě směnky, takže fakturu dostatečně zajistil. Zdůraznil, že zpochybnění investorské úlohy firmy H. není podloženo žádnými důkazy. Měl za to, že z jeho strany se jednalo o zdanitelné plnění a o případném podvodném jednání Ing. S. mu nebylo nic známo. Odvolací soud by měl dle jeho názoru jeho jednání případně posoudit jako pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §148 odst. 1 trestního zákona a uložit mu s přihlédnutím k jeho osobním poměrům podstatně mírnější trest s podmíněným odkladem. Eventuálně by měl vrátit věc soudu prvního stupně k novému projednání s ohledem na nutnost osvětlit úlohu a postavení Ing. S., který byl již za souvislou trestnou činnost odsouzen.
Vrchní soud v Praze zamítl odvolání stěžovatele usnesením ze dne 17. 4. 2001, čj. 3 To 194/01-473. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že nalézací soud provedl dokazování v nezbytném rozsahu a učinil z něho správné skutkové i právní závěry. Námitky stěžovatele k subjektivní stránce trestného činu neshledal důvodnými. Odkázal na odůvodnění rozsudku, v němž se s nimi nalézací soud dostatečně vypořádal. Poukázal na jednotlivá ujednání ve smlouvě o obchodní spolupráci uzavřené mezi stěžovatelem a firmou H., jejíž podmínky nebyly splněny. Upozornil na záznam učiněný na této smlouvě, z něhož je zřejmé, že firma H. dne 30. 7. 1997 smlouvu jednostranně zrušila z důvodu jejího neustálého porušování a žádala o vrácení kauce 250.000,- DM. Odvolací soud tak nemohl přijmout námitku stěžovatele, že se mohl spoléhat na finanční zdroje v souvislosti se spoluprací s firmou H., která by podpořila investiční záměr výstavby aquacentra v P. Z obsahu smlouvy ani nevyplývá, že by tato firma měla vystupovat jako přímý investor zamýšleného investičního záměru. To je v souladu s obsahem telefonátu s E. H., jehož se obhajoba domáhala coby důkazu. Soud prvního stupně dle názoru odvolacího soudu nepochybil, pokud k uvedenému telefonátu jako k důkazu nepřihlédl. Odvolací soud se podrobně zabýval i kupní smlouvou mezi stěžovatelem a firmou K. a dodavatelskou fakturou, jež na ni navazuje. Poukázal na to, že předmětem smlouvy měla být podrobně zpracovaná studie projektu a projekt na výstavbu aquacentra a hotelu v P. Z příslušné dokumentace je patrné, že vlastní projekt, který byl rovněž obsažen v dodavatelské faktuře, i další nezbytné související dokumenty nebyly stěžovateli dodány, pozemky nebyly vykoupeny a projektová dokumentace nebyla nikdy vyhotovena. Další rozhodnutí a doklady včetně stavebního a územního rozhodnutí se netýkaly předmětu studie. Měly dle názoru odvolacího soudu spíše navodit dojem kompletnosti a ucelenosti a podpořit tak věrohodnost předkládaného daňového dokladu. Odvolací soud upozornil, že stěžovatel si toho byl dobře vědom, neboť uvedl, že dokumentaci převzal od Soukupa bez stavebního povolení. Věděl tudíž, že mu projektová dokumentace, za niž údajně částečně zaplatil, nebyla dodána. K námitce stěžovatele, že měl příslib stavebního povolení k výstavbě aquacentra i hotelu, odvolací soud uvedl, že žádný takový příslib z obsahu spisu ani z dokazování nevyplynul. Odvolací soud označil za podstatné, že pozemky v předpokládané lokalitě nebyly vůbec vykoupeny a vypořádány nebyly ani vlastnické vztahy k nim, čehož si stěžovatel musel být rovněž vědom, neboť v předložené dokumentaci příslušné doklady nebyly. I z těchto důvodů nemohl žádat o stavební povolení. Stěžovatel byl kromě toho insolventní a věděl, že smluvní částku nebude schopen zaplatit, když ani od německého partnera žádné prostředky nemohl očekávat. K tvrzení stěžovatele, že vystavil dvě směnky na částku převyšující 20 milionů korun, odvolací soud upozornil, že směnky byly z formálních důvodů neplatné, nebyly kryté a svědek S. jejich převzetí popřel. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že obě uvedené smlouvy rozhodně netvořily seriózní základ obchodního ujednání stěžovatele a navazujícího daňového dokladu. Poukázal dále na jeho stavební vzdělání a podnikání v oboru stavebnictví. Odmítl tím obhajobu stěžovatele, jež spočívala v tom, že předpokládal, že architektonická studie a s ní související dokumentace má hodnotu 25 milionů korun, když svědek V. za její vyhotovení zaplatil 190.000,- Kč. Soud upozornil také na to, že stěžovatel měl k vyjasnění uvedených otázek během jednání, jež probíhalo téměř 3/4 roku, dostatek času. Pokud pak finančnímu úřadu uvedl, že investorem celé akce je německý partner, provedené dokazování jeho tvrzení vyloučilo.
Stěžovatel napadl obě rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Uvedl, že si je vědom toho, že v daném případě neměl nárok na odpočet daně z přidané hodnoty, neboť nenastaly předpoklady zdanitelného plnění. Tuto skutečnost však zaznamenal až při jednání s finančním úřadem. Při uplatňování svého domnělého nároku postupoval s neznalostí věci. Jeho jednání tak nenaplnilo subjektivní ani objektivní stránku trestného činu dle §148 odst. 1, 3 trestního zákona. Má za to, že daň z přidané hodnoty jako nepřímá daň podléhá zúčtovacímu systému, v němž plátce za každé zdaňovací období porovnává zdanitelná plnění na vstupu a výstupu a zúčtovává rozdíl mezi nimi jako závazek či pohledávku za státním rozpočtem. Přijaté zdanitelné plnění na vstupu jednoho plátce tak logicky představuje uskutečnitelné zdanitelné plnění na výstupu jiného plátce. Z tohoto hlediska je otázkou, jakou škodu mohl plátce způsobit uplatněním nároku na odpočet ve svém daňovém přiznání, když v daňovém přiznání dodavatele byla či měla být uvedena analogická daňová povinnost, jež měla být též uhrazena.
Ústavní soud vyzval dle ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení Krajský soud v Ústí nad Labem a Vrchní soud v Praze, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Ústí nad Labem uvedl, že svůj názor, na němž nelze nic změnit, vyjádřil v napadeném rozsudku.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření poukázal na to, že stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti stejné námitky jako v odvolání. Soud se jimi zabýval, včetně posouzení objektivní a subjektivní stránky trestné činnosti stěžovatele. Ústavní stížnost odpovídá svým obsahem a zaměřením spíše stížnosti pro porušení zákona. Stěžovatel odkazuje na ustanovení čl. 4 odst. 2 Listiny, neuvádí však, jaký je vztah vznesených námitek k tomuto článku. Odvolává se dále na čl. 36 odst. 1 Listiny, i když má patrně na mysli ochranu práv uvedených v celé hlavě páté Listiny. Její porušení však vrchní soud neshledal. Navrhl proto, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů svědčících o naplnění skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §148 odst. 1, 3 trestního zákona. Poukazuje především na to, že obecné soudy se nezabývaly dostatečně subjektivní a objektivní stránkou tohoto trestného činu.
Ze zásady vyjádřené v článku 39 Listiny vyplývá, že jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem. Trestní zákon ve svých ustanoveních vymezuje jednotlivé skutkové podstaty, které představují právní způsob vyjádření příslušného trestného činu uvedením jeho formálních znaků. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, učiní orgán činný v trestním řízení nejprve potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Poté zhodnotí, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu a materiální podmínku trestnosti (srov. Rt 20/98). Ústavní soud má za to, že obecné soudy se v projednávaném případě těmito obecnými zásadami řídily. V přípravném řízení bylo shromážděno dostatečné množství důkazů potřebných pro zjištění skutkového stavu, jež soud prvního stupně předepsaným způsobem provedl (§2 odst. 5 trestního řádu). Provedené důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu vyhodnotil a dovodil z nich závěr o vině stěžovatele. V odůvodnění svého rozsudku vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení (§125 trestního řádu). Odvolací soud potvrdil správnost a úplnost skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem a odkázal na jeho správné právní závěry.
Ústavní soud se nemůže ztotožnit s názorem stěžovatele, že se obecné soudy dostatečně nezabývaly subjektivní stránkou trestného činu. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že soud vyšel při posuzování otázky zavinění z řady důkazů, jež tvrzení stěžovatele o jeho záměru zajistit a obstarat podmínky pro realizaci investičního komplexu na základě předmětné architektonické studie vyvracejí a věrohodnost jeho výpovědi z přípravného řízení snižují. Soud nabyl přesvědčení, že provedené důkazy naopak svědčí o tom, že stěžovatel jednal s cílem vylákat od státu nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty. I odvolací soud se znovu podrobně zabýval obhajobou stěžovatele stran záměru realizace obchodního záměru. Odkázal přitom na zjištěné skutečnosti, jež svědčí o neserióznosti uzavřeného obchodu. Poukázal na ověřenou insolvenci stěžovatele a na jeho nedostatečné materiálně technické vybavení. Za rozhodující považoval skutečnost, že předmětná studie nesplňovala ani základní podmínky investičního záměru. Nebyla podložena příslušnými stavebními povoleními, pozemky nebyly nikdy vykoupeny a nebyla vyhotovena projektová dokumentace. Její skutečná hodnota tudíž nedosáhla ani zlomku ceny ujednané ve smlouvě. S poukazem na tyto skutečnosti i na odborné vzdělání a odbornou praxi stěžovatele odvolací soud odmítl obhajobu stěžovatele. Dospěl naopak k závěru, že si stěžovatel musel být dobře vědom svého neoprávněného postupu i toho, že pokud jej při jednání s finančním úřadem neobhájí, hrozí mu trestní oznámení. Obecné soudy se zabývaly i objektivní stránkou trestného jednání stěžovatele. Jak konstatoval odvolací soud, nalézací soud vyvodil z provedených důkazů k této stránce jednání odpovídající závěry. Poukázal na ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 199/98 o dani z přidané hodnoty, podle něhož se zdanitelné plnění považuje za uskutečněné dnem poskytnutí služby nebo dnem jejího zaplacení. Z dokazování však vyplynulo, že služba, která byla předmětem smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem a společností K. nebyla řádně poskytnuta ani zaplacena. Stěžovatel ji proto nemohl využít k dosažení obratu za svá zdanitelná plnění (§19 odst.1 zákona o dani z přidané hodnoty). Nebyl tudíž oprávněn požadovat nadměrný odpočet daně. Pokud by došlo k dokonání trestného činu, státu by vyplacením požadované částky vznikla škoda ve výši 4.620.000,- Kč. Učiněný závěr soudů je podložen adekvátními judikáty (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tz 90/99).
Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu přehodnocovat jimi prováděné dokazování. Zasáhnout může pouze v případě, že při hodnocení důkazů došlo k porušení ústavnosti. Opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů (srov. např. IV. ÚS 575/2000). Tento princip Ústavní soud respektoval a zabýval se toliko posouzením otázky, zda způsobem prováděného dokazování a jeho následným hodnocením nebyly porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Na takto položenou otázku odpověděl záporně. Závěr obecných soudů o tom, že stěžovatel vytvořil na základě nepravdivých skutečností situaci, na jejímž základě neoprávněně uplatnil nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty, má oporu v provedeném dokazování a je akceptovatelný i z ústavního hlediska.
Ústavní soud má za to, že i podřazení trestného jednání stěžovatele pod skutkovou podstatu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §148 odst. 1, odst. 3 trestního zákona účinného do 31. 12. 1997 není v rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními. V tomto směru odkazuje Ústavní soud na odůvodnění napadených rozhodnutí, v nichž se obecné soudy s otázkou kvalifikace ústavně konformním způsobem vypořádaly.
Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí nevybočují z mezí zákona. Jimi učiněný závěr o vině stěžovatele je z ústavního hlediska akceptovatelný a není v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními. Článek 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, je ustanovením, které garantuje právo na soudní ochranu, nelze je však vykládat jako právo na úspěch ve věci. Ústavní soud proto nedospěl k závěru, že by v projednávané věci došlo k porušení práva na spravedlivý proces nebo k porušení jiných ústavně zaručených práv stěžovatele. Za dané situace považuje rozhodnutí obecných soudů za projev nezávislého rozhodování, do něhož není oprávněn zasahovat.
Pokud stěžovatel namítá porušení článku 4 odst. 2 Listiny, Ústavní soud poukazuje na to, že uvedené ustanovení stanoví, že meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou upraveny pouze zákonem. K aplikovatelnosti tohoto ustanovení Listiny ovšem postrádá v ústavní stížnosti jakoukoli relevantní argumentaci, již by mohl jakkoli posoudit.
Vzhledem ke všemu uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 21. ledna 2003 Vojtěch Cepl
předseda senátu