ECLI:CZ:US:2003:2.US.365.01
sp. zn. II. ÚS 365/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci stěžovatele Města Studénky, se sídlem v Studénce, Sjednocení 762, zastoupeného advokátkou Mgr. K. N., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 3. 2001, čj. 22 Ca 108/2000-22, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Finančního ředitelství v Ostravě, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě. Domnívá se, že jím došlo k porušení čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 108/2000, z něhož zjistil následující:
Finanční úřad v Novém Jičíně při kontrole čerpání a finančního vypořádání dotace ze státního rozpočtu na tepelnou energii dodávanou k vytápění domovních objektů, konané ve dnech 3. 6. 1999 a 16. 6. 1999, zjistil, že v roce 1997 stěžovatel čerpal dotaci neoprávněně. Na základě svého zjištění finanční úřad vydal dne 9. 8. 1999 rozhodnutí, čj. 52093/99/364960/3557, jímž uložil stěžovateli povinnost odvést neoprávněně použité prostředky státního rozpočtu ve výši 227.973,- Kč na účet úřadu. Za období, kdy stěžovatel prostředky státního rozpočtu neoprávněně zadržoval, mu finanční úřad stanovil povinnost platit penále ve výši 1 promile denně. Stěžovatel se proti uvedenému rozhodnutí finančního úřadu odvolal.
Finanční ředitelství v Ostravě rozhodnutím ze dne 20. 12. 1999, čj. FŘ/7301/140/99, zamítlo odvolání stěžovatele, neboť dospělo k závěru, že finanční orgán prvního stupně postupoval v souladu s příslušnými právními předpisy. Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího orgánu žalobou na přezkoumání jeho zákonnosti.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 3. 2001, čj. 22 Ca 108/2000-22, žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem.
Stěžovatel napadl rozhodnutí krajského soudu projednávanou ústavní stížností s tím, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny). Tvrdí, že k dotčení jeho práv došlo předně nesprávnou interpretací aplikovaných právních předpisů, zejména nařízení vlády č. 251/1994 Sb., kterým se stanoví podmínky pro poskytování a finanční vypořádání dotace ze státního rozpočtu na tepelnou energii dodávanou k vytápění domovních objektů, ve znění účinném do 31. 12. 1997 (dále jen "nařízení vlády").
Stěžovatel uvedl, že během roku 1997 cena tepelné energie kolísala. Podal žádost o dotaci na tepelnou energii ze státního rozpočtu v průběhu uvedeného roku celkem čtyřikrát. Při finančním vypořádání dotace zjistil, že skutečné množství spotřebované tepelné energie i cena dodavatele byly nižší než údaje, které uvedl ve své poslední žádosti. Aby nedošlo k neoprávněnému zadržování prostředků ze státního rozpočtu ve smyslu ustanovení §5 nařízení vlády, byla věcně usměrňovaná cena tepelné energie přepočítávána v průběhu roku dle aktuálních údajů o prodaném množství tepelné energie. Podle názoru stěžovatele se výše nároku na dotaci za kalendářní rok ve smyslu ustanovení §2 odst. 4 nařízení vlády určuje podle poslední žádosti podané v daném roce a nikoli jako souhrn nároků vyčíslených v jednotlivých žádostech, jak uvádí soud. Stěžovatel připomíná, že údaje uváděné v žádosti se vždy vztahují k období celého kalendářního roku a ne k jeho části. Povinnost provést vypořádání dotace dle jednotlivých žádostí podle něj nařízení vlády neukládá. Zdůraznil, že v průběhu roku není možné v žádostech závazně stanovit údaje o cenách a množství odebrané tepelné energie.
Stěžovatel nesouhlasí s názorem finančních orgánů, že při výpočtu nároku na dotaci v jednotlivých obdobích nebyla dodržena podmínka, podle níž skutečně věcně usměrňovaná cena nesmí přesáhnout cenu kalkulační uvedenou v jednotlivých žádostech o dotaci. Stěžovatel se domnívá, že je nutné srovnávat skutečnou věcně usměrňovanou cenu s cenou uvedenou v poslední žádosti, vztahující se na celé období kalendářního roku.
Stěžovatel tvrdí, že v posuzovaném případě nedošlo k neoprávněnému zadržení dotace. Podmínky pro aplikaci ustanovení §5 nařízení vlády proto nebyly splněny. Domnívá se, že jím podaná ústavní stížnost podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy, neboť mnoho dalších subjektů oprávněných čerpat dotaci mohlo interpretovat příslušné právní předpisy stejným způsobem.
Podle ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Krajský soud v Ostravě, i vedlejšího účastníka řízení, Finanční ředitelství v Ostravě, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se s argumenty v ní uvedenými vypořádal již v odůvodnění napadeného rozsudku. Domnívá se, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele v posuzované věci nedošlo. Navrhuje proto, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Finanční ředitelství v Ostravě se ztotožnilo s odůvodněním napadeného rozsudku a odkázalo na své vyjádření k žalobě stěžovatele ze dne 16. 3. 2000 zaslané Krajskému soudu v Ostravě, pod čj. 1429/140/2000, již přiložilo. Popisuje v něm postup finančního orgánu při provedené kontrole a polemizuje s námitkami stěžovatele, které uplatnil v žalobě směřující k přezkoumání rozhodnutí ředitelství v dané věci stran výkladu jednotlivých ustanovení aplikovaných právních předpisů. Podle jeho názoru byl postup finančních orgánů plně v souladu s právními předpisy, které jej upravují.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost postrádá ústavní rozměr. Stěžovatel v ní polemizuje s právními závěry krajského soudu stran interpretace jednotlivých ustanovení nařízení vlády. V podstatě se tak domáhá přezkoumání rozhodnutí obecného soudu, k čemuž ovšem Ústavní soud není oprávněn, neboť není dalším stupněm v hierarchii těchto soudů a do jejich nezávislého rozhodování nemůže zasahovat. Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Postup v soudním řízení i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí pouze za předpokladu, že jimi je porušeno ústavně zaručené právo. Po prostudování spisu Ústavní soud k takovému závěru nedospěl.
Stěžovatel coby odběratel tepelné energie oprávněný ve smyslu nařízení vlády čerpat dotaci ze státního rozpočtu požádal příslušný finanční úřad o její poskytování. Vzhledem k tomu, že v průběhu roku 1997 několikrát došlo ke změně údajů rozhodných pro výpočet dotace, podal finančnímu úřadu žádost v daném roce čtyřikrát. Při finančním vypořádání dotace za celý rok 1997 stěžovatel vycházel z údajů, které uvedl v poslední žádosti o dotaci (ze dne 4. 9. 1997), a vztáhl je na celé období uplynulého roku. Finanční úřad dospěl při kontrole k závěru, že tento postup není v souladu s úpravou nařízení vlády a že v důsledku toho došlo k neoprávněnému zadržení dotace. Rozhodnutím stanovil povinnost odvést neoprávněně použité prostředky zpět do státního rozpočtu a určil stěžovateli povinnost platit penále. Stěžovatel s tímto závěrem nesouhlasí, neboť je přesvědčen o správnosti svého postupu. Interpretace jednotlivých ustanovení nařízení vlády upravujících způsob, jakým se provádí finanční vypořádání dotace, zůstává sporným bodem po celou dobu řízení.
Podle ustanovení §2 odst. 4 nařízení vlády, dojde-li v průběhu kalendářního roku ke změně údajů v žádosti o dotaci rozhodných pro výpočet dotace, podá odběratel finančnímu úřadu novou žádost, a v ní vypočte novou roční výši dotace. Nová žádost se předkládá do nejbližšího 15. dne kalendářního měsíce, nejpozději do 15. listopadu. Na základě nové žádosti poskytne finanční úřad dotaci v nové výši počínaje nejbližším termínem uvedeným v ustanovení §3 nařízení vlády. Z uvedeného vyplývá, že nárok na měsíční částku dotace v nové výši určené podle žádosti naposledy podané náleží odběrateli již za měsíc, v němž žádost podal, a trvá až do měsíce předcházejícího měsíci, v němž, pokud dojde k další změně údajů, podá novou žádost. Výše dotace se stanovuje podle údajů uvedených v žádosti. O tom svědčí rovněž předposlední věta citovaného ustanovení, podle nějž se rozdíly vyplývající ze zjištění, že údaje v podané žádosti jsou neúplné nebo nesprávné, zpětně do výše již poskytnuté dotace v průběhu roku nepromítají.
V žádosti, jejíž formulář je přílohou č. 1 nařízení vlády, je nutno uvést údaj o velikosti vytápěných ploch, cenu za 1 GJ tepelné energie od výrobce uvedenou ve smlouvě, která respektuje příslušný cenový výměr, maximální cenu tepelné energie pro domácnost rovněž stanovenou cenovým výměrem a dále předpokládané množství odebrané tepelné energie v GJ za celý rok. Z uvedených údajů se v žádosti vypočte požadavek na dotaci na celý příslušný rok a určí se výše měsíční dotace, která je následně v souladu s příslušnými ustanoveními nařízení vlády vyplácena. Připomínka stěžovatele, že v průběhu roku není při podávání žádosti možné závazně stanovit jednotlivé údaje, neboť některé z nich lze v tuto dobu pouze předpokládat, je na místě a právní úprava tuto skutečnost respektuje.
Podle ustanovení §4 odst. 3 nařízení vlády se při finančním vypořádání dotace vypočte jako souhrn nároků na dotaci vyčíslených v jednotlivých žádostech o dotaci předložených v průběhu uplynulého kalendářního roku. Z citovaného ustanovení je zřejmé, že názor stěžovatele, že nárok na dotaci na celý rok má být posuzován dle poslední žádosti, nemá oporu v příslušném ustanovení. Rovněž tak tvrzení, že povinnost provést vypořádání dotace dle jednotlivých žádostí není nařízením vlády stanovena, neodpovídá skutečnosti. Postup, kdy stěžovatel při vyúčtování vyšel z údajů, které uvedl v poslední žádosti (ze dne 4. 9. 1997), a vztáhl je zpětně i na předchozí období roku 1997, není tedy v souladu s úpravou nařízení vlády.
Ve finančním vypořádání, jehož formulář je přílohou č. 2 nařízení vlády, je nutno uvést mimo jiné data podání jednotlivých žádostí o dotaci, množství skutečně dodané tepelné energie, částku skutečně uhrazenou za dodanou energii, jejíž výše je však limitována částkou vyplývající z jednotlivých žádostí o dotaci - tedy původním předpokladem (vysvětlivka k bodu 3a formuláře). Přeplatek dotace vyplývající z finančního vypořádání za uplynulý kalendářní rok odběratel vrátí příslušnému finančnímu úřadu. Nedoplatek dotace finanční úřad odběrateli neuhrazuje (§4 odst. 3 nařízení vlády). V posuzovaném případě stěžovatel ve finančním vypořádání zpětně rozpočítal údaje uvedené v poslední žádosti i na předchozí období. V nich však nárokoval dotaci na základě žádostí s nižšími předpokládanými částkami, které jsou pro výši dotace limitující. Popsaným postupem došlo ke zpětnému čerpání prostředků státního rozpočtu, což však právní úprava nedovoluje.
Ústavní soud dospěl k závěru, že postup krajského soudu při aplikaci jednotlivých právních předpisů lze považovat za ústavně konformní a jeho interpretace jednotlivých ustanovení, včetně úpravy postupu při finančním vypořádání dotace za tepelnou energii, není v rozporu s elementárními požadavky spravedlnosti. Nevybočila tak z mezí ústavnosti.
Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, garantuje právo na soudní ochranu, nelze je však vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Skutečnost, že stěžovatel se závěry finančních orgánů, s nimiž se krajský soud v napadeném rozsudku ztotožnil, nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. V projednávané věci k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo. V důsledku toho považuje Ústavní soud rozhodnutí krajského soudu za projev nezávislého soudního rozhodování, do něhož není oprávněn zasahovat.
Pokud se jedná o tvrzené porušení článku 90 Ústavy ČR, je z jeho systematického řazení v Ústavě zřejmé, že garantuje zásadní principy soudní moci a neupravuje ústavně garantované základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. V tomto smyslu nepodléhá uvedené ustanovení kontrole Ústavního soudu v rámci řízení o ústavní stížnosti.
Vzhledem ke všemu výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. dubna 2003 Vojtěch Cepl
předseda senátu