ECLI:CZ:US:2003:2.US.395.01
sp. zn. II. ÚS 395/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelů A) ing. J. O., a B) ing. E. O., zastoupených advokátkou JUDr. E. H., o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 5. 2001, sp. zn. 7 A 157/99, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ministerstva životního prostředí České republiky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadli stěžovatelé v záhlaví uvedená rozhodnutí. Domnívají se, že jimi došlo k porušení jejich práv, garantovaných čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 7 A 157/99, a spisový materiál Ministerstva životního prostředí (dále též "ministerstvo") v projednávané věci, z nichž zjistil následující:
Ministerstvo životního prostředí zamítlo rozhodnutím ze dne 3. 8. 1999, čj. 870/3/1469/99 Rů, odvolání stěžovatelů a napadené rozhodnutí Okresního úřadu Šumperk, referátu životního prostředí, ze dne 14. 5. 1999, čj. Eko 523/R-12/99-Kr-246, potvrdilo.
Stěžovatelé napadli uvedené rozhodnutí žalobou k Vrchnímu soudu v Praze. Vrchní soud stěžovatele usnesením ze dne 6. 12. 1999, čj. 7 A 157/99-13, vyzval, aby uvedli, kdy jim bylo napadené rozhodnutí doručeno, a aby uhradili příslušný soudní poplatek. Usnesením ze dne 6. 1. 2000, čj. 7 A 157/99-17, pak řízení zastavil s tím, že stěžovatelé nezaplatili soudní poplatek ani po výzvě v dodatečné lhůtě. Ústavní soud zrušil toto rozhodnutí nálezem ze dne 20. 6. 2000, sp. zn. IV. ÚS 103/2000, neboť bylo zjištěno, že stěžovatelé soudní poplatek ve stanovené lhůtě, ve stanovené výši a způsobem stanoveným zákonem zaplatili. Obecný soud si poté vyžádal spisový materiál ministerstva a řízení usnesením ze dne 9. 5. 2001, čj. 7 A 157/99-49, opětovně zastavil. V odůvodnění uvedl, že napadené rozhodnutí bylo podle obsahu spisového materiálu ministerstva doručeno stěžovatelce B) dne 18. 8. 1999. Lhůta k podání žaloby stanovená ustanovením §250b odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř."), uplynula dnem 18. 10. 1999. Stěžovatel A) zásilku obsahující předmětné rozhodnutí, která byla doručována do jeho vlastních rukou, nepřevzal. Soud zjistil, že byly učiněny pokusy o doručení této zásilky dne 18. 9. 1999 (správně zřejmě 18. 8. 1999) a dne 19. 8. 1999. Poté byla zásilka uložena na poště. Další neúspěšné pokusy o doručení byly učiněny v září 1999 (dne 20. 9. 1999 a 21. 9. 1999). Zásilka byla také uložena na poště. Při uvedených pokusech o doručení zásilky byl adresát o uložení zásilky vyrozuměn. Soud postupoval podle ustanovení §24 odst. 2 zák. č. 71/1967 Sb., správní řád (dále jen "správní řád"), ve znění před novelou zák. č. 27/2000 Sb., jež připouští náhradní doručení. Soud měl za to, že stěžovateli A) bylo rozhodnutí doručeno uplynutím tří dnů ode dne, kdy došlo k uložení zásilky, tedy ode dne 19. 8. 1999. Tím byl den 22. 8. 1999, jenž však připadl na neděli. K doručení tedy došlo až v pondělí 23. 8. 1999. Dvouměsíční lhůta k podání žaloby (§250b odst. 1 o. s.ř.) uplynula dnem 25. 10. 1999 (den 23. 10. 1999 připadl na sobotu). Soud dále ze spisu správního orgánu zjistil, že ani při pokusu o doručení v září 1999 stěžovatel A) zásilku nevyzvedl. V tomto případě by se za den doručení považoval den 24. 9. 1999. Lhůta pro podání žaloby by pak uplynula dne 24. 11. 1999. Podle názoru soudu však platila fikce doručení dnem 23. 8. 1999. Žaloba byla podána k přepravě dne 2. 12. 1999, a je tedy ve vztahu k oběma stěžovatelům podána po uplynutí lhůty stanovené v ustanovení §250b odst. 1 o.s.ř.
Stěžovatelé napadají závěry obecného soudu v projednávané ústavní stížnosti. Vrchní soud dle jejich názoru nezhodnotil dostatečně skutečnost, že náhradní doručení podle ustanovení §24 odst. 2 správního řádu je podmíněno tím, že se adresát zásilky v místě bydliště zdržuje. Z důkazů přiložených k ústavní stížnosti má být patrno, že ani v jednom případě doručení nebyl adresát v místě doručení delší čas přítomen. Problematické je i splnění podmínky upozornění pošty vhodným způsobem, neboť nebylo doloženo a posouzeno, jakým vhodným způsobem byl adresát uvědoměn. Rozhodnutí tedy nebylo řádně doručeno všem účastníkům řízení a nemohlo tudíž nabýt právní moci. Vzhledem k tomu, že správní orgán, který doručoval rozhodnutí, odmítl provést doručení v souladu s právními předpisy, byli stěžovatelé nuceni podat žalobu proti jeho rozhodnutí, i když mají za to, že není dosud pravomocné s tím, že po přezkoumání podmínek řízení bude správnímu orgánu II. stupně vrchním soudem uloženo, aby provedl řádné doručení rozhodnutí. Poté, kdy by nabylo právní moci, by se pokračovalo v řízení. Stěžovatelé tvrdí, že v daném případě nebylo možné užít fikci doručení. Účastník řízení se v době, kdy byla zásilka odesílána na jeho adresu, v místě bydliště nezdržoval. Neměl proto možnost rozhodnutí převzít. Rozhodnutí tedy nemohlo být doručeno na základě fikce doručení a nenabylo právní moci.
Podle ustanovení §32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Vrchní soud v Praze, a vedlejšího účastníka řízení, Ministerstvo životního prostředí, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření navrhl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout. Stěžovatelé v žalobě výslovně uvedli, že žalobou napadená rozhodnutí (rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 3. 8. 1999, čj. 870/3/1469/99 Rů, a rozhodnutí Okresního úřadu v Šumperku ze dne 14. 5. 1999, čj. Eko/R-1299-Kr-246) nabyla právní moci a opravný prostředek proti nim není možný. Obrana jejich práv je tedy realizována uvedenou žalobou. K výzvě soudu ze dne 6. 12. 1999 stěžovatelé rozšířili své žalobní námitky a nově namítli, že existují pochybnosti o tom, zda bylo žalobou napadené rozhodnutí stěžovateli A) řádně doručeno. Dále navrhovali, aby soud uložil správnímu orgánu provést nové doručení žalobou napadeného rozhodnutí stěžovateli A) a po právní moci pokračoval v zahájeném řízení podle ustanovení §247 odst. 2 o.s.ř. a analogií podle ustanovení §250b odst. 2 o.s.ř. Soud dodává, že stěžovatelé žalobu ve smyslu ustanovení §250b odst. 2 o.s.ř. nepodali. Za takovou žalobu nelze považovat podání žalobců, kterým reagovali na výzvu soudu k odstranění nedostatků žaloby. Za dané situace, kdy stěžovatelé v žalobě výslovně uvedli, že žalobu podávají proti pravomocnému správnímu rozhodnutí a nové tvrzení o nepřítomnosti stěžovatele A) v místě doručení v obou případech doručení ničím nedoložili, soud vycházel při zjišťování zachování lhůty dle ustanovení §250b odst. 1 o.s.ř. z doručenek založených ve správních spisech. Z nich zjistil, že žaloba byla podána opožděně. Stěžovatelé vznášejí v ústavní stížnosti námitky, které se vztahují k postupu soudu, pokud by byla podána žaloba podle ustanovení §250b odst. 2 o.s.ř. Takovou žalobu však stěžovatel A) nepodal. Stěžovatelé se domáhali zrušení pravomocného rozhodnutí ministerstva, uvedené rozhodnutí bylo podle obsahu správního spisu řádně doručeno a nabylo právní moci, což ostatně tvrdili i sami stěžovatelé v podané žalobě. Z obsahu podané žaloby nelze ani dovodit, že je podávána z opatrnosti z důvodu zachování lhůty, jak tvrdili stěžovatelé ve své reakci na výzvu soudu ze dne 6. 12. 1999.
Ministerstvo životního prostředí ve svém vyjádření poukazuje na skutečnost, že stěžovatel A) o obsahu rozhodnutí přinejmenším věděl od své manželky. V korespondenci s manželským párem stěžovatelů často dochází k převzetí úředních zásilek pouze jedním z manželů.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Ústavní soud z obsahu spisu ověřil, že stěžovatelé skutečně podali žalobu k vrchnímu soudu s tím, že napadaná rozhodnutí Ministerstva životního prostředí a Okresního úřadu Šumperk nabyla právní moci a není proti nim přípustný žádný opravný prostředek. Teprve k výzvě soudu ze dne 6. 12. 1999 (usnesení čj. 7 A 157/99-13) své tvrzení zcela změnili. Stěžovatelka B) podle nich sice napadené rozhodnutí osobně převzala dne 10. 8. 1999, stěžovatel A) byl však v této době na dovolené (dále v textu však uvádí, že na dovolené byl v druhé dekádě září 1999 - od 18. 9. 1999). V místě doručení se tedy nezdržoval a k doručení nedošlo. Proto navrhli, aby soud analogicky podle ustanovení §250b odst. 2 o.s.ř. uložil ministerstvu provést nové doručení a po nabytí právní moci pokračoval v zahájeném řízení.
Podle ustanovení §250b odst. 2 o.s.ř. platí, že, je-li podána žaloba někým, kdo tvrdí, že mu rozhodnutí správního orgánu nebylo doručeno, ač s ním jako s účastníkem řízení mělo být jednáno, soud ověří správnost tohoto tvrzení, uloží správnímu orgánu doručit tomuto účastníku správní rozhodnutí a podle okolností odloží jeho vykonatelnost. Tímto stanoviskem soudu je správní orgán vázán. Po uskutečněném doručení předloží správní orgán spisy soudu k rozhodnutí o žalobě.
V projednávané věci je však zřejmé, že stěžovatel A) (resp. oba stěžovatelé) byl v době podání žaloby přesvědčen, že mu napadané rozhodnutí ministerstva bylo (řádně) doručeno, neboť tvrdil, že rozhodnutí je pravomocné. Ústavní soud se domnívá, že změnil-li stěžovatel po výzvě soudu, dotazující se jej na datum doručení napadaného rozhodnutí, zcela svůj názor a začal-li náhle tvrdit, že mu rozhodnutí doučeno nebylo, bylo jeho povinností toto své tvrzení dostatečně podložit. V reakci na výzvu soudu ze dne 6. 12. 1999 však stěžovatel pouze tvrdí, že byl v době doručení na dovolené.
Údajné důkazy o tom, že v dané době na dovolené skutečně byl (žádost o dovolenou, evidence docházky za předmětné měsíce), předkládá stěžovatel až spolu s ústavní stížností. Ústavní soud je však v dané fázi již nepovažuje za relevantní. Dle §48 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud provádí důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, přičemž rozhoduje, které z navrhovaných důkazů je třeba provést, a může provést i jiné důkazy, než jsou navrhovány. Uvedené zákonné ustanovení nutno interpretovat z pohledu čl. 83 Ústavy, dle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti, jakož i z pohledu dosavadní judikatury, v níž je zvýrazněna rozdílná funkce Ústavního soudu ve vztahu k soudům obecným. Ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud pouze z hlediska dotčení ústavními zákony garantovaných základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním věci samé pohledem jednoduchého práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést dokazování ke skutečnostem ověřujícím stěžovatelova tvrzení o dotčení na základních právech a svobodách, nikoli však dokazování ve věci samé, tj. dokazování na úrovni jednoduchého práva, vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci. V projednávané věci je zřejmé, že uvedené důkazy mohl a měl předložit stěžovatel A) již soudu obecnému, který by se jimi zabýval. Ústavní soud proto důkazní řízení neprováděl. Nicméně, nad rámec svého posouzení shledává předložené formuláře prima facie za neprůkazné.
Za daného stavu věcí Ústavní soud nepokládá za pochybení soudu, pokud vycházel z tvrzení uvedeného v žalobě, dle něhož je napadené rozhodnutí pravomocné, čemuž odpovídaly i příslušné doručenky. Soud může postupovat podle ustanovení §250b odst. 2 o.s.ř. jen, pokud ověří, že k takovému pochybení došlo a že účastníkovi nebylo rozhodnutí doručeno. Ústavní soud se domnívá, že bylo na stěžovatelích, nadto zastoupených právní zástupkyní, aby v souvislosti s uplatněnou žalobou tvrdili, že rozhodnutí nebylo doručeno, a aby především předložili soudu dostatečné důkazy o tom, že se stěžovatel A), jako adresát, v místě doručování nezdržoval.
Soud tedy správně vycházel z toho, že k doručení písemnosti došlo u stěžovatelky B) převzetím dne 18. 8. 1999 a u stěžovatele A) náhradním doručením, tedy uplynutím lhůty 3 dnů určené k uložení písemnosti, tj. dne 23. 8. 1999. Byla-li žaloba podána k poštovní přepravě až dne 2. 12. 1999, stalo se tak nepochybně až po lhůtě stanovené ustanovením §250b odst. 1 o.s.ř.
Ústavní soud neshledal důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí, neboť nedospěl k závěru, že by právní závěry soudu byly výsledkem aplikace či interpretace právních předpisů, jež by vybočily z mezí ústavnosti. Evidentně též nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěním. Namítané porušení čl. 90 Ústavy ČR neobstojí především proto, že uvedené ustanovení je pouhou institucionální zárukou práva na soudní ochranu, zakotveného v hlavě páté Listiny.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2003 Vojtěch Cepl
předseda senátu