ECLI:CZ:US:2003:2.US.415.03
sp. zn. II. ÚS 415/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele T. L., zastoupeného advokátem JUDr. M. M., o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 25. 3. 2003, čj. 3 T 185/2002-96, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 6. 2003, čj. 11 To 211/2003-112, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se návrhem ze dne 8. 8. 2003, doručeným Ústavnímu soudu dne 12. 8. 2003, domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Náchodě a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové uvedených v záhlaví. Tvrdí, že postupem soudů bylo porušeno jeho ústavní právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na rovnost účastníků dle čl. 37 odst. 3 Listiny.
Z obsahu ústavní stížnosti i připojeného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 25. 3. 2003, čj. 3 T 185/2002-96, uznal Okresní soud v Náchodě stěžovatele vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) trestního zákona. Uložil mu trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu tří let. Rozhodl dále o náhradě škody. Stěžovatel se proti rozsudku odvolal. Krajský soud v Hradci Králové jeho odvolání zamítl usnesením ze dne 9. 6. 2003, čj. 11 To 211/2003-112.
K dotazu Ústavního soudu Okresní soud v Náchodě sdělil, že stěžovatel podal současně s ústavní stížností i dovolání. Příslušný spisový materiál byl dne 11. 9. 2003 postoupen Nejvyššímu soudu. Dle sdělení Nejvyššího soudu z 24. 9. 2003 nebylo o dovolání stěžovatele, vedeném pod sp. zn. 3 Tdo 1062/2003, doposud rozhodnuto.
Ústavní stížnost není přípustná.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
Ze sdělení Ústavního soudu publikovaného pod č. 32/2003 Sb. plyne, že v případě podání mimořádného opravného prostředku bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení. Také lhůta k podání ústavní stížnosti má být počítána od doručení takového rozhodnutí. Jinými slovy, Ústavní soud vyjádřil v uvedeném sdělení názor, že rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, je v případě souběhu ústavní stížnosti a dovolání až rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, a to bez ohledu na způsob vyřízení.
Posledním opravným prostředkem v projednávané věci tedy je dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, resp. rozhodnutí o něm. Projednávaná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Náchodě, jež rozhodnutími o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, v dané věci nejsou. V případě, kdyby snad Ústavní soud v dané fázi ústavní stížnost věcně projednal, rozhodnutí o posledním opravném prostředku, tedy o dovolání, by jeho rozhodnutím zůstalo nedotčeno. To by ovšem bylo v rozporu s principem právní jistoty.
Ústavní soud se dále zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 písm. zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [§75 odst. 2 písm. a)] nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle odst. 1 §75 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma [§75 odst. 2 písm. b)]. Ústavní soud naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil a stěžovatel jejich existenci ani netvrdil.
S ohledem na výše uvedené okolnosti byl Ústavní soud nucen projednávaný návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2003 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj