ECLI:CZ:US:2003:2.US.421.03
sp. zn. II. ÚS 421/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského v právní věci navrhovatelů a) ing. J. J. a b) doc. ing. J. J., zastoupených advokátem JUDr. V. V., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 27. 3. 2002, čj. 35 Co 255/2001-143, a rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 19. 12. 2000, čj. 10 Co 468/99-109, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelé se obrátili na Ústavní soud s návrhem, doručeným Ústavnímu soudu faxem dne 17. 8. 03 a podaným k poštovní přepravě dne 18. 8. 03, v jehož úvodu tvrdí, že rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 27. 3. 2002, čj. 35 Co 255/2001-143, nebyl řádně doručen. Stěžovatelům nebyl doručován vůbec a jejich právní zástupce se v příslušné době ve svém bydlišti nezdržoval ze zdravotních důvodů, neboť byl dlouhodobě nemocen. V "kritické" době byl hospitalizován nebo byl v domácí péči - většinou u příbuzných, mimo své trvalé bydliště. Hospitalizován byl v době od 12. 5. 2002 do 27. 5. 2002 a v pracovní neschopnosti byl celkově od 13. 5. 2002 do 12. 8. 2002. Stěžovatelé z toho vyvozují, že není možno uplatňovat právní domněnku doručení podle zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád v platném znění (dále jen "o.s.ř."). Žalobci a) - v řízení před Ústavním soudem stěžovateli a) - bylo rozhodnutí odvolacího soudu následně osobně doručeno u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou dne 19. 6. 2003.
Stěžovatelé posléze uvádějí konkrétní námitky proti napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, a Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, jimiž mělo dojít k porušení jejich práv, garantovaných čl. 11 odst. 1 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci byly porušeny její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů, která počíná běžet dnem doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti tvrdí, že podmínky pro věcné přezkoumání jsou v jejich věci naplněny, včetně zachování lhůty k podání ústavní stížnosti. Tvrdí, že jim (resp. jejich právnímu zástupci) nebylo rozhodnutí řádně doručeno a že stěžovatel a) je převzal osobně až dne 19. 6. 2003. Z toho pak zjevně dovozují, že je možné počítat lhůtu k podání ústavní stížnosti teprve od tohoto data. Jejich přesvědčení však Ústavní soud nesdílí.
Z přiloženého spisu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, sp. zn. 10 C 468/99, Ústavní soud ověřil, že oba stěžovatelé byli v průběhu řízení před soudy obou stupňů právně zastoupeni advokátem JUDr. V. V. (plné moci založeny na č.l. 48 a 49 spisu okresního soudu). V plné moci se jako adresa sídla právního zástupce uvádí P., E. Rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, v projednávané věci, mu bylo doručováno na tuto adresu. Ze spisu je dále zřejmé, že adresát si zásilku v úložní době nevyzvedl (zásilka byla uložena dne 22. 5. 2002) a písemnost byla následně vrácena Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou.
Obsah ústavní stížnosti naznačuje, že stěžovatelé opírají své argumenty o ustanovení §46 odst. 4 o.s.ř., jež umožňuje uložení písemnosti, určené do vlastních rukou, pouze za předpokladu, že se adresát v místě doručení zdržuje. Z hlediska citovaného ustanovení by bylo namístě zkoumat jejich námitky stran hospitalizace právního zástupce v době doručování a jeho následného pobytu u příbuzných. Občanský soudní řád obsahuje nicméně speciální ustanovení §48b, jímž se řídí doručování advokátům. Podle odst. 1 uvedeného paragrafu se advokátům doručuje písemnost na adresu jejich sídla. Jestliže o to advokát požádá, doručuje se mu písemnost na adresu, kterou sdělil soudu. Podle §13 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, na nějž ustanovení §48b o.s.ř. odkazuje, je místem podnikání advokáta podle zvláštních předpisů jeho místo podnikání zapsané v seznamu advokátů (zákon dále používá termín "sídlo"). Soudu zjevně nebyla oznámena žádná jiná adresa, na niž měl právnímu zástupci stěžovatelů doručovat. Proto, v souladu s ustanovením §48b odst. 1 o.s.ř., doručoval rozhodnutí na adresu sídla právního zástupce uvedenou v plné moci. Podle odst. 3 téhož §48b dále platí, že nebyl-li na adrese uvedené v odstavci 1 zastižen advokát ani jiná osoba, která by mohla písemnost převzít (§48b odst. 2 o.s.ř.), písemnost se uloží a advokát se vhodným způsobem vyzve, aby si písemnost vyzvedl. Nevyzvedne-li si advokát nebo jiná oprávněná osoba zásilku do tří dnů nebo, jde-li o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Citované ustanovení nestanoví podmínku, aby se adresát v místě doručení zdržoval. Zákon zjevně vychází z předpokladu, že je věcí řádného výkonu advokacie, aby v místě sídla advokáta byla v době doručování zásadně přítomna osoba, oprávněná písemnost převzít (Bureš, J.; Drápal, L.; Mazanec, M.: Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání, 2001, str. 183). Advokát má mimo to možnost požádat soud o doručování na jinou adresu, kterou sám určí.
S ohledem na uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, že podmínky ustanovení §48b o.s.ř. byly v projednávané věci naplněny. Právní zástupce stěžovatelů nebyl zastižen na adrese, na niž bylo doručováno, přičemž evidentně nebylo možné písemnost předat ani jiné osobě, oprávněné zásilku převzít. Zásilka tak byla dne 22. 5. 2002 uložena. Za den doručení se považuje poslední den desetidenní lhůty, v níž byla zásilka uložena. Desátým dnem byl 1. červen 2002. Vzhledem k tomu, že tento den připadl na sobotu, je dnem doručení nejblíže následující pracovní den (§57 odst. 2 o.s.ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu bylo v souladu s tím doručeno právnímu zástupci stěžovatelů v pondělí 3. 6. 2002.
Na právě učiněném závěru nic nemění ani skutečnost, že stěžovatel a) převzal rozhodnutí odvolacího soudu osobně dne 19. 6. 2003, když nahlížel do spisu. Podle ustanovení §49 odst. 1 o.s.ř. platí, že má-li účastník zástupce s procesní plnou mocí (jako tomu bylo v projednávaném případě), doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci. Má-li však účastník osobně v řízení něco vykonat, doručuje se písemnost nejen zástupci, ale i jemu. Soud tedy správně doručoval pouze právnímu zástupci stěžovatelů, neboť s doručením rozhodnutí není spojen požadavek, aby účastníci v řízení něco osobně vykonali.
Datum doručení právnímu zástupci je tak dnem, který je třeba považovat za den, jenž je relevantní z hlediska začátku běhu lhůty k podání ústavní stížnosti, a datum převzetí rozhodnutí stěžovatelem je naopak z tohoto hlediska irelevantní. Argumentům stěžovatelů stran údajných nepravidelností při doručování napadeného rozhodnutí nemohl Ústavní soud proto přisvědčit. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána dne 17. 8. 2003, stalo se tak evidentně po lhůtě k tomu určené (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Dalšími námitkami stěžovatelů se proto Ústavní soud již nezabýval.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2003 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu