ECLI:CZ:US:2003:2.US.423.03
sp. zn. II. ÚS 423/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele M. S., zastoupeného advokátem JUDr. M. S., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2003, čj. 12 To 93/2003-526, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 9. 2002, čj. 33 T 79/2002-441, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 18. 8. 2003, domáhal zrušení rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 uvedených v záhlaví. Tvrdí, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 24, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z přiložených listin Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 25. 9. 2002, čj. 33 T 79/2002-441, uznal Obvodní soud pro Prahu 4 stěžovatele vinným trestným činem podvodu dle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona, dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 trestního zákona, spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona, trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona a trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona. Odsoudil ho k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let a zařadil ho do věznice s ostrahou. Uložil mu dále trest propadnutí věci a rozhodl o náhradě škody. Stěžovatel se proti uvedenému rozsudku odvolal. Krajský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 22. 5. 2003, čj. 12 To 93/2003-526, částečně zrušil napadený rozsudek ohledně stěžovatele, a to ve výroku o vině trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona a ve výroku o trestu. Nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným při nezměněném výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona, dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu a trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona a při nezměněném výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozeným V. K. a T. N., trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 trestního zákona. Za to ho odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a osmi měsíců, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Uložil mu i trest propadnutí věci a rozhodl o náhradě škody poškozenému M. Š. Stěžovatel napadl uvedená rozhodnutí projednávanou ústavní stížností.
K dotazu Ústavního soudu Obvodní soud pro Prahu 4 sdělil, že stěžovatel podal současně s ústavní stížností i dovolání. Trestní spis nebyl prozatím Nejvyššímu soudu předložen.
Ústavní stížnost není přípustná.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
Ze sdělení Ústavního soudu, publikovaného pod č. 32/2003 Sb. plyne, že v případě podání mimořádného opravného prostředku bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení. Také lhůta k podání ústavní stížnosti má být počítána od doručení takového rozhodnutí. Jinými slovy, Ústavní soud v uvedeném sdělení vyjádřil názor, že rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, je v případě souběhu ústavní stížnosti a dovolání až rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, a to bez ohledu na způsob vyřízení.
Posledním opravným prostředkem v projednávané věci je dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, resp. rozhodnutí o něm. Projednávaná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím Krajského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jež rozhodnutími o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, v dané věci nejsou. Pokud by snad Ústavní soud v dané fázi ústavní stížnost věcně projednal, rozhodnutí o posledním opravném prostředku, tedy o dovolání, by jeho rozhodnutím zůstalo nedotčeno. To by ovšem bylo v rozporu s principem právní jistoty.
Ústavní soud se dále zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 písm. zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [§75 odst. 2 písm. a)] nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle odst. 1 §75 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma [§75 odst. 2 písm. b)]. Ústavní soud ovšem naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil a stěžovatel jejich existenci ostatně ani netvrdil.
S ohledem na výše uvedené okolnosti byl Ústavní soud nucen odmítnout projednávaný návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný. Z důvodu procesní ekonomiky již neodstraňoval vadu návrhu - nepředložení písemné plné moci k zastupování.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2003 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj