ECLI:CZ:US:2003:2.US.431.03
sp. zn. II. ÚS 431/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelky H. T., zastoupené advokátkou JUDr. S. R., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2003, čj. 54 Co 61/2003-154, 54 Co 62/2003, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 9. 2000, čj. 9 C 46/96-124, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka se svým podáním ze dne 19. 8. 2003, doručeným Ústavnímu soudu dne 25. 8. 2003, domáhala zrušení rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5 uvedených v záhlaví. Tvrdí, že v řízení před obecnými soudy bylo k její tíži porušeno právo na spravedlivý proces (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy). V textu ústavní stížnosti se dále dovolává Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.
Ústavní soud dotazem u Okresního soudu pro Prahu 5 zjistil, že stěžovatelka v projednávané věci podala souběžně s ústavní stížností dovolání. Tuto informaci uvedený soud písemně potvrdil přípisem ze dne 26. 9. 2003 s tím, že dovolání bylo podáno dne 18. 8. 2003 a soudní poplatek byl zaplacen dne 8. 9. 2003. Dne 29. 10. 2003 bylo ověřeno, že Obvodní soud pro Prahu 5 zatím nepředložil příslušný spis s dovoláním stěžovatelky Nejvyššímu soudu České republiky. O dovolání v projednávané věci nebylo tudíž doposud rozhodnuto.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"]. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
Ze sdělení Ústavního soudu, publikovaného pod č. 32/2003 Sb. a rozeslaného dne 3. 2. 2003, tedy před podáním posuzované ústavní stížnosti, plyne, že v případě podání mimořádného opravného prostředku bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení. Také lhůta k podání ústavní stížnosti má být počítána od doručení tohoto rozhodnutí. Jinými slovy, Ústavní soud v uvedeném sdělení vyjádřil stanovisko, že rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, je v případě souběhu ústavní stížnosti a dovolání až rozhodnutí o dovolání, a to bez ohledu na způsob vyřízení.
Posledním opravným prostředkem v projednávané věci je dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, resp. rozhodnutí o něm. Projednávaná ústavní stížnost však směřuje proti shora uvedeným rozhodnutím Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, která rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, v projednávaném případě nejsou. Pokud by snad Ústavní soud v dané fázi ústavní stížnost věcně projednal, rozhodnutí o posledním opravném prostředku, tedy rozhodnutí o dovolání, by jeho rozhodnutím zůstalo nedotčeno. To by bylo v rozporu s ústavně chráněným principem právní jistoty (čl. 1 odst. 1 Ústavy).
Ústavní soud se zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [§75 odst. 2 písm. a)], nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle §75 odst. 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma [§75 odst. 2 písm. b)]. Ústavní soud naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil a stěžovatelka jejich existenci ani netvrdila.
S ohledem na výše uvedené okolnosti byl Ústavní soud nucen projednávaný návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2003 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj