ECLI:CZ:US:2003:2.US.434.01
sp. zn. II. ÚS 434/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelky K. Š., zastoupené advokátkou JUDr. I. P., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 9. 1999, čj. 20 Co 446/98-126, a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 1. 2001, čj. 28 Cdo 696/2000-142, za účasti Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu České republiky jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 13. 7. 2001 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka rozsudky Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu uvedené v záhlaví. Tvrdí, že jejich vydáním bylo porušeno její základní právo vlastnit majetek garantované články 8 a 9 Ústavy. Navrhla, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí orgánů státní moci zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Uherském Hradišti, sp. zn. 5 C 75/95, z něhož zjistil následující:
Žalobou podanou dne 18. 4. 1995 a upravenou v průběhu řízení se žalobci J. K. (dále jen "první žalobkyně"), PhDr. A. K., CSc. (dále jen "druhý žalobce"), Ing. H. V. (dále jen "třetí žalobkyně") a Ing. V. Č. (dále jen "čtvrtý žalobce") domáhali vydání rozsudku na určení, že dohoda o vydání domu, kterou uzavřeli dne 31. 5. 1991 Městský úřad v Uherském Brodě (dále jen "první žalovaný) jako vydávající a J. A. (dále jen "druhý žalovaný") jako příjemce, je neplatná. Dále se domáhali určení, že první žalobkyně a druhý žalobce jsou vlastníky pozemku a třetí žalobkyně a čtvrtý žalobce vlastníky pozemku. Třetí žalobkyně dále navrhla, aby soud určil, že vlastníkem stavby domu na pozemku je obec Uherský Brod. První žalovaný v průběhu řízení navrhl vydání rozsudku, jímž bude určeno, že vlastníkem pozemku je K. Š. (dále jen "stěžovatelka"). Usnesením ze dne 12. 10. 1995, čj. 5C 75/95-10, připustil soud vstup stěžovatelky do řízení jako vedlejší účastnice na straně žalovaných.
Okresní soud v Uherském Hradišti zamítl rozsudkem ze dne 15. 4. 1998, čj. 5 C 75/95-86, žalobu na určení neplatnosti dohody o vydání věci ze dne 31. 5. 1991, a žalobu na určení, že spoluvlastníky pozemku jsou první žalobkyně a druhý žalobce a spoluvlastníky parcely jsou třetí žalobkyně a čtvrtý žalobce. Rovněž zamítl žalobu třetí žalobkyně na určení, že vlastníkem stavby domu je obec Uherský Brod, a žalobu prvního žalovaného na určení, že vlastníkem pozemku stavební plocha je stěžovatelka. Řízení o žalobě stěžovatelky na určení, že je vlastníkem pozemku stavební parcela vyloučil k samostatnému projednání. Účastníkům nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně přezkoumal rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání a dospěl k závěru, že dohody o právu osobního užívání pozemku byly se žalobci uzavřeny na základě nepravdivého potvrzení Městského národního výboru v Uherském Brodě. Z uvedeného důvodu je označil za neplatné s tím, že odporují institutu osobního užívání pozemku dle §198 a násl. občanského zákoníku. Konstatoval, že s ohledem na neplatnost dohod žalobcům nesvědčilo ke dni účinnosti novely občanského zákoníku právo osobního užívání, a nemohli se tudíž stát vlastníky uvedených parcel. Protože nejsou vlastníky předmětných pozemků, nemohli se domáhat určení, že dohoda o vydání věci je neplatná. K takové žalobě jim dle názoru soudu prvního stupně chybí aktivní legitimace. Ze stejného důvodu zamítl i další žaloby třetí žalobkyně a prvního žalovaného.
První žalobkyně, druhý žalobce a třetí žalobkyně se proti rozsudku odvolali. Soudu prvního stupně vytýkali nesprávné právní posouzení věci. Dle jejich názoru soud pochybil, když posoudil dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku jako neplatné. Třetí žalobkyně zpochybňovala platnost dohody o vydání nemovitosti.
Krajský soud v Brně potvrdil svým rozsudkem ze dne 22. 9. 1999, čj. 20 Co 446/98-126, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byl zamítnut návrh na určení neplatnosti dohody o vydání věci ze dne 31. 5. 1991, pokud jí byl vydán druhému žalovanému dům se stavební plochou, jakož i ve výroku o nákladech řízení mezi žalobci a žalovanými. V napadeném výroku o určení vlastnictví k pozemkům změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že spoluvlastníky pozemku jsou první žalobkyně a druhý žalobce, každý k ideální jedné polovině celku, a dále určil, že spoluvlastnicí pozemku je třetí žalobkyně, a to k ideální jedné polovině celku. S ohledem na svůj odvolací přezkum vymezený podanými odvoláními konstatoval, že ostatní výroky rozsudku soudu prvního stupně nabyly právní moci. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že vlastnické právo k pozemku, jakož i k domu, nabyl československý stát dle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. Pravomocným rozhodnutím finančního odboru bývalého ONV v Uherském Hradišti ze dne 14. 6. 1990 byl první žalobkyni a druhému žalobci přidělen do osobního užívání pozemek - stavební plocha za účelem výstavby rodinného domku. Téhož dne bylo vydáno obsahově totožné rozhodnutí, jímž týž orgán přidělil třetí žalobkyni a čtvrtému žalobci do jejich osobního užívání pozemek. Konstatoval, že manželství třetí žalobkyně a čtvrtého žalobce bylo pravomocně rozvedeno dne 19. 6. 1993, přičemž k vypořádání jejich zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví nedošlo. Na základě uvedených rozhodnutí byly uzavřeny a podle tehdejších předpisů řádně registrovány příslušné dohody o vzniku práva společného užívání pozemku. Z těchto zjištění vyvodil odvolací soud závěr, že ke dni účinnosti novely občanského zákoníku č. 509/1991 Sb. svědčilo žalobcům právo osobního užívání pozemků, které se v důsledku ustanovení §872 citovaného zákona transformovalo do vlastnictví žalobců. Ti jsou aktivně legitimováni k podání předmětné určovací žaloby, přičemž naléhavý právní zájem je dán tím, že soudním rozhodnutím získávají podklad pro zápis svého vlastnického práva do katastru nemovitostí. Odvolací soud dále vyslovil závěr, že rozhodnutí o přidělení pozemků do osobního užívání nemůže po stránce věcné podrobit soudnímu přezkumu. Konstatoval pouze, že rozhodnutí vydal orgán k tomu příslušný v rámci své tehdejší kompetence, takže nelze přihlížet k námitkám účastníků o okolnostech, za nichž rozhodnutí správních orgánů byla vydána. Uvedl, že existence práva osobního užívání pozemků bránila jejich vydání dohodou. Proto dohoda o vydání věci ze dne 31. 5. 1991 trpí částečnou absolutní neplatností, pokud jí došlo k vydání pozemků. Tento závěr opřel odvolací soud o zákaz vydání vyplývající z ustanovení §10 odst. 6 zákona č. 403/1990 Sb., ve znění účinném od 15. 4. 1991. Naproti tomu neexistovala žádná zákonná překážka, pro niž nebylo možné vydat dům č.p. 9. Proto shledal dohodu o vydání věci ve zbytku platnou. Z uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že žalobcům svědčí právo vlastnické k označeným stavebním parcelám. V důsledku tohoto rozhodnutí odvolacího soudu odpadl naléhavý právní zájem žalobců na výroku o neplatnosti dohody o vydání věci v části, kterou došlo k vydání domu. V tomto rozsahu proto odvolací soud zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo určeno, že spoluvlastníky pozemku jsou první žalobkyně a druhý žalobce, a spoluvlastnicí pozemku je třetí žalobkyně, podala stěžovatelka coby vedlejší účastnice řízení dovolání. Vyslovila v něm nesouhlas se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, pokud jde o stav domu, který se nachází na parc. Dle ní měli žalobci zájem o stavební pozemky a tak použili všech prostředků, a to i nezákonných, aby pozemky získali do svého osobního užívání. Stěžovatelka namítala, že podle tehdy platné právní úpravy byl přípustný spolu s převodem vlastnictví ke stavbě zřízené na pozemku na nabyvatele stavby i převod práva osobního užívání pozemku. To však neplatilo opačně. Podle stěžovatelky nevzniklo za účinnosti dřívějších předpisů žalobcům právo osobního užívání platně, takže se nemohlo transformovat do práva spoluvlastnického.
Nejvyšší soud zamítl dovolání stěžovatelky svým rozsudkem ze dne 30. 1. 2001, čj. 28 Cdo 696/2000-142. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že odvolací soud aplikoval na daný případ ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.). Přitom zkoumal požadavek věcné legitimace na straně žalobců a prokázání naléhavého právního zájmu. Existenci obou předpokladů dostatečně zdůvodnil. Dovolací soud považoval za správný i závěr odvolacího soudu o nutnosti předběžného hodnocení platnosti dohody o vydání věci z hlediska ustanovení zákona č. 403/1991 Sb., ve znění zákona č. 137/1991 Sb. Uvedený zákon v ustanovení §10 odst. 6 vylučoval možnost vydání pozemku, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání s tím, že oprávněné osobě přísluší peněžní náhrada. Vzhledem k právní úpravě, platné od 15. 4. 1991, považoval dovolací soud za správný i závěr odvolacího soudu, dle něhož dohodou ze dne 31. 5. 1991 nebylo možné platně vydat předmětné stavební pozemky, k nimž příslušelo právo osobního užívání založené rozhodnutími příslušného správního orgánu a následně registrovanými dohodami o zřízení práva osobního užívání, a to pro rozpor s uvedeným kogentním ustanovením zákona s důsledky částečné absolutní neplatnosti dohody o vydání věci. Za správné označil dovolací soud i úvahy odvolacího soudu o vázanosti rozhodnutím zmíněného správního orgánu příslušného k rozhodování o přidělení pozemku do osobního užívání a bývalého státního notářství v řízení o registraci dohod uzavřených na základě takových rozhodnutí. Odkázal na ustanovení §135 odst. 2 věta druhá o.s.ř., jež vyjadřuje vázanost soudu rozhodnutím, které vydal k tomu příslušný orgán. Uvedené ustanovení neumožňuje v daném případě obsahový přezkum podmínek, za nichž byl tehdy věcně a místně příslušný orgán oprávněn rozhodovat.
Stěžovatelka napadla rozhodnutí Krajského soudu v Brně i Nejvyššího soudu projednávanou ústavní stížností. Má za to, že oběma rozsudky bylo porušeno její základní právo vlastnit majetek dané Ústavou a Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podrobně v ní popisuje průběh své snahy získat dům s parc. Poukazuje přitom na protiprávní jednání funkcionářů MěNV v Uherském Brodě, kteří sdělili finančnímu odboru bývalého ONV v Uherském Hradišti, že pozemek je prost nemovitostí. Na základě tohoto potvrzení vydal okresní národní výbor protizákonná rozhodnutí o přidělení pozemků do osobního užívání. Tato rozhodnutí považuje stěžovatelka za absolutně neplatná, stejně jako další právní úkony, jež na zmíněná rozhodnutí navazovaly. Na její žádost byly nemovitosti vydány dne 31. 5. 1991 jejímu otci J. A., který je následně, darovací smlouvou, převedl na stěžovatelku. Registrací dohod o osobním užívání pozemků i darovací smlouvy vzniklo účinností novely občanského zákoníku č. 509/91 Sb. duplicitní vlastnictví k parcelám stěžovatelce a žalobcům. Krajskému soudu v Brně jako soudu odvolacímu stěžovatelka vytýká, že se při svém rozhodování opíral o dohody, které nebyly od samého počátku platné a které byly v obnoveném správním řízení zrušeny. Tím, že potvrdil platnost dohody o vydání věci, vytvořil opětovně duplicitní vlastnictví pozemku. Vlastnický titul k nim má jak stěžovatelka (na základě darovací smlouvy), tak i žalobci manželé K. a Ing. V. Namítá, že žalovaní neměli být vůbec účastníky řízení. Má za to, že dohoda o vydání nemovitostí měla být uzavřena přímo s ní jako s jedinou závětní dědičkou a nikoli s druhým žalovaným. Dle jejího přesvědčení Nejvyšší soud potvrdil správnost rozhodnutí odvolacího soudu přes skutečnost, že žalobci neprokázali svou věcnou legitimaci. Neměli totiž titul pro své vlastnické právo, neboť všechny úkony správních orgánů jsou po 1. 1. 1992 nicotnými právními akty. Stěžovatelka se tak dostala do situace, kdy nemovitost zchátrala natolik, že ji bude nutné odstranit a není jasné, kdo bude hradit náklady s touto demolicí spojené a kdo bude odpovídat za škodu, která jí protiprávním jednáním státních orgánů vznikla.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu Krajský soud v Brně a Nejvyšší soud, aby se coby účastníci řízení k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Brně v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření poukázal na to, že z porovnání obsahu ústavní stížnosti a dovolání je patrno, že stěžovatelka pouze reprodukuje argumentaci uplatněnou v dovolání. Stanovisko k těmto dovolacím námitkám vyjádřil dovolací soud v odůvodnění svého rozsudku, na něž nyní odkazuje, a žádá, aby důvody v něm uvedené byly považovány za součást vyjádření. Dle názoru Nejvyššího soudu nevyplývá z obsahu ústavní stížnosti okolnost, která by nasvědčovala tomu, že byly porušeny ústavněprávní předpisy, na něž stěžovatelka poukazuje. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti tak ponechal na úvaze Ústavního soudu.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že soudy svými rozhodnutími zasáhly do jejího základního práva vlastnit majetek [nesprávně přitom odkazuje na čl. 8 a čl. 9 Ústavy, jež vlastnické právo ani jiné ústavně zaručené základní právo a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy negarantují a na danou problematiku nedopadají]. Ústavní soud současně podotýká, že není v rozporu s jeho posláním, když napadená soudní rozhodnutí přezkoumá i z jiných hledisek, ústavního zřetele hodných (srov. např. nález II. ÚS 305/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 20, str. 217, nebo nález I. ÚS 129/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 18, str. 243). Vzhledem k tomu, že stěžovatelka napadá právní závěry obecných soudů, Ústavní soud se v prvé řadě zabýval důvodností ústavní stížnosti z hlediska dodržení principů spravedlivého procesu ve smyslu hlavy páté Listiny.
Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost postrádá ústavní rozměr. Stěžovatelka v ní polemizuje se závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu lze považovat za protiústavní pouze tehdy, pokud jsou jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou záležitostí obecného soudu. Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí pouze za předpokladu, že jimi je porušeno ústavně zaručené právo. Po prostudování spisu Ústavní soud ke svému zrušujícímu zákroku neshledal důvod.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se způsobem, jímž soudy odvolací i dovolací posoudily rozhodnutí finančního odboru bývalého Okresního národního výboru v Uherském Hradišti ze dne 14. 6. 1990, jimiž byly žalobcům přiděleny do osobního užívání stavební pozemky. Stěžovatelka označuje tato rozhodnutí za absolutně neplatná (v závěru ústavní stížnosti je ovšem označuje za nicotné právní akty) a dovozuje z nich neplatnost všech navazujících právních úkonů. Odvolací soud naproti tomu dospěl k závěru, že je ve smyslu ustanovení §135 odst. 2 věty druhé o.s.ř. vázán rozhodnutím jiného příslušného orgánu a nemůže přezkoumávat jeho věcnou správnost. Dovolací soud potvrdil správnost úvah odvolacího soudu a odkázal na ustanovení §135 odst. 2 věty druhé o.s.ř., jež stanoví vázanost soudu rozhodnutím, které vydal k tomu příslušný orgán o otázce neuvedené v ustanovení §135 odst. 1 o.s.ř. Dospěl k závěru, že uvedené ustanovení neumožňuje obsahový přezkum podmínek, za nichž byl tehdy věcně a místně příslušný orgán oprávněn rozhodovat.
Ústavní soud se tudíž v prvé řadě zabýval otázkou, zda oba soudy při restriktivní interpretaci ustanovení §135 odst. 2 věty druhé o.s.ř. a následné aplikaci na daný případ nevybočily z mezí ústavnosti. Ze samotné dikce uvedeného ustanovení vyplývá, že soudy vycházejí při řešení otázky, o níž přísluší rozhodnout jinému orgánu, z rozhodnutí, jež bylo vydáno k tomu příslušným orgánem. Neposuzují tudíž jeho zákonnost, ale pouze to, zda ho vydal orgán k tomu příslušný. Je zřejmé, že zákonodárce ctil při formulování daného ustanovení princip právní jistoty. Z něj vyplývá, že mimo rámec správního soudnictví jsou soudy oprávněny zkoumat správní akty zásadně jen se zřetelem k tomu, zda jde o akty nicotné. Oproti tomu u kategorie aktů věcně vadných i aktů nezákonných platí presumpce jejich správnosti (srov. R 9/99). Jak poukázal odvolací soud, institut osobního užívání pozemku byl upraven v ustanovení §198 a násl. občanského zákoníku. Rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání vydával okresní národní výbor (po obnovení obecního zřízení okresní úřad). Jeho věcná příslušnost rozhodovat o přidělení pozemku do osobního užívání zanikla až v souvislosti s novelou občanského zákoníku provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., tj. dnem 1. 1. 1992. Závěr soudů, že příslušné rozhodnutí vydal orgán k tomu příslušný v rámci své pravomoci, odpovídá provedenému dokazování. Ústavně konformní a se soudní judikaturou souladný je i odpovídající závěr soudů, že nejde o akty nicotné a nelze je tudíž přezkoumat po stránce věcné. Pokud by postupovaly jinak, došlo by k porušení jednoho z atributů právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy), a to principu právní jistoty. Ústavní soud, jehož cílem je chránit jistoty, na nichž je stát postaven, shledává, že odvolací soud i soud dovolací provedly restriktivní výklad ustanovení §135 odst. 2 věty druhé o.s.ř. v souladu s ústavním principem právní jistoty. Ústavní soud tak v dané věci není oprávněn přezkoumávat právní závěry obecných soudů, jež jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jsou v mezích ústavnosti a nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Oba soudy následně hodnotily, zda k 1. 1. 1992 vzniklo žalobcům vlastnictví k předmětným pozemkům. Dospěly k závěru, že k tomuto dni jim svědčilo právo osobního užívání pozemků, jež se proto dle §872 občanského zákoníku ve znění zákona č. 509/1991 Sb. transformovalo do vlastnictví fyzické osoby. Na tom nemohla nic změnit ani správní rozhodnutí směřující k zániku práva osobního užívání pozemků, neboť nenabyla právní moci před účinností novely občanského zákoníku. Tento závěr odpovídá soudní judikatuře, která zastává názor, že i v případě, že odpadne předpoklad pro uzavření dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku, je tato skutečnost sama o sobě bez vlivu na další osud již vzniklého vlastnického práva (srov. rozhodnutí NS ČR ze dne 30. 9. 1991, sp. zn. 3 Cz 92/90). V této souvislosti je však nutno uvést, že z obsahu spisového materiálu vyplývá, že rozhodnutí finančního referátu Okresního úřadu v Uherském Hradišti ze dne 2. 9. 1992, jímž nebylo vyhověno žádosti manželů K. o přidělení pozemku do osobního užívání, bylo zrušeno (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 1996, čj. 7 A 67/94-35, rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 17. 9. 1996, čj. 221/46199/96), o čemž se stěžovatelka ve své ústavní stížnosti nezmiňuje.
Stěžovatelce lze dát za pravdu v tom, že existovalo duplicitní vlastnictví k pozemkům. Tento stav vznikl účinností dohody o vydání nemovitostí, uzavřené mezi Městským úřadem v Uherském Brodě a J. A. Tím byla dána věcná legitimace žalobců na podání žaloby o určení neplatnosti dohody o vydání nemovitosti a o určení vlastnictví k pozemkům dle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. Jejich aktivní legitimací i naléhavým právním zájmem se obecné soudy zabývaly. Žalobci svůj nárok odůvodnili neplatností dohody o vydání nemovitostí a tím vymezili okruh účastníků řízení na straně žalované, jimiž jsou účastníci napadené smlouvy, tj. Obec Uherský Brod a J. A. (srov. Bulletin Nejvyššího soudu ČR č. 36/88). Stěžovatelka, jež měla právní zájem na výsledku řízení, v něm vystupovala jako vedlejší účastnice na straně žalovaných a měla stejná práva a povinnosti jako účastníci (§93 o.s.ř.). Jak vyplývá z obsahu spisu, svých práv také důsledně využívala, včetně oprávnění podat dovolání. Na výsledku sporu by tak nic nezměnilo ani její případné postavení účastnice řízení.
Nelze však již souhlasit s názorem stěžovatelky, že pokud odvolací soud stanovil, že dohoda o vydání nemovitosti je platná, vytvořil tím duplicitní vlastnictví k pozemkům. Jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku, soud se platností uvedené dohody zabýval jako otázkou předběžnou, a to z hlediska ustanovení §10 odst. 6 a §14 zákona č. 403/1991 Sb. ve znění zákona č. 137/1991 Sb., z něhož vyplývá, že vydání pozemku, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, je pojmově vyloučeno a oprávněné osobě přísluší peněžní náhrada. Závěr odvolacího soudu, že dohodou ze dne 31. 5. 1991 nebylo možno platně vydat předmětné stavební pozemky, neboť k nim příslušelo právo osobního užívání, odpovídá shora uvedenému kogentnímu ustanovení. Jeho důsledkem je částečná absolutní neplatnost dohody. Z odůvodnění rozsudku nevyplývá, že by soud stanovil, že předmětná dohoda je platná. Odvolací soud naopak z důvodu částečné absolutní neplatnosti dohody v části týkající se vydání stavebních parcel určil, že rovnodílnými podílovými spoluvlastníky parcely jsou manželé K. a spoluvlastnicí jedné poloviny parcely je Ing. H. V. Právě a pouze tento výrok soudu je podkladem pro příslušný zápis, resp. pro provedení jeho změny v katastru nemovitostí.
Napadená rozhodnutí soudů nezpochybnila vlastnictví stěžovatelky k domu, postavenému na předmětných parcelách. Tato nemovitost nebyla ani předmětem sporu. Proto otázka, kterou si stěžovatelka v ústavní stížnosti klade (kdo jí zaplatí škodu v souvislosti s chátráním domu a jeho případnou demolicí), je nepřípadná.
Ústavní soud tudíž nesdílí námitku stěžovatelky, že obecné soudy posoudily věc po právní stránce nesprávně. Právní závěry obecných soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti a nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. K zásadám spravedlivého a nestranného procesu patří i právo každého, aby soud při nalézání práva dbal zákonného postupu. Takovým postupem se rozumí respektování procesních předpisů a kautel z nich vyplývajících. V daném případě Ústavní soud nezjistil, že by odvolací soud či soud dovolací z takových mezí vykročil a jednal tím v rozporu s ústavním právem stěžovatelky. Neúspěch stěžovatelky v soudním sporu nelze proto sám o sobě považovat za porušení jejího práva na spravedlivé soudní řízení. Za dané situace považuje Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů za projev nezávislého rozhodování, do něhož není oprávněn zasahovat.
Stěžovatelka namítá, že obecné soudy svými rozhodnutími zasáhly do jejích vlastnických práv (čl. 11 odst. 1 Listiny). Porušení tohoto práva dovozuje z nesprávných právních závěrů obou soudů. Za situace, kdy vlastnické právo k předmětným pozemkům je podepřeno pravomocným rozhodnutím obecných soudů, k nimž tyto soudy dospěly ústavně konformním způsobem, je tvrzení stěžovatelky neopodstatněné.
Vzhledem ke všemu uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 1. dubna 2003 Vojtěch Cepl
předseda senátu