ECLI:CZ:US:2003:2.US.437.01
sp. zn. II. ÚS 437/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Františka Duchoně v právní věci navrhovatele F. C., zastoupeného advokátem JUDr. A. P., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2001, čj. 44 Ca 104/2000-47, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a Krajského úřadu Středočeského kraje, odboru regionálního rozvoje, se sídlem v Praze 5, Zborovská 11, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 18. 7. 2001 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Praze uvedený v záhlaví. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené vlastnické právo. Navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Praze, sp. zn. 44 Ca 104/2000, a spisový materiál Městského úřadu v Lysé nad Labem, z nichž zjistil následující:
Stěžovatel se návrhem na zahájení stavebního řízení, podaným u Městského úřadu v Lysé nad Labem, domáhal odstranění stavby garáží postavené na jeho pozemku. Tvrdil, že mu realizovaná stavba brání v přístupu na pozemek. Městský úřad v Lysé nad Labem zahájil řízení o odstranění stavby. Dne 9. 2. 2000, pod čj.: výst/341/5/96/Fia, vydal rozhodnutí, jímž řízení o odstranění stavby zastavil. Vyšel z rozhodnutí Okresního národního výboru v Nymburce, odboru výstavby, o přípustnosti stavby garáží ze dne 9. 3. 1967, sp. zn.: výst-66/2260/Mar, jímž byla povolena výstavba 12 garáží na pozemku. Počet existujících garáží i jejich výměru dne 3. 2. 2000 ověřil. Dospěl k závěru, že počet garáží je v souladu se stavebním povolením a jejich výměra odpovídá výměrám dle předloženého půdorysu z projektové dokumentace. Zjistil, že čtyři garáže zasahují do nově odděleného pozemku. Uzavřel, že garáže na pozemku jsou řádně povolené, a nejedná se tudíž o stavbu neoprávněnou. Stěžovatel se proti rozhodnutí Městského úřadu v Lysé nad Labem odvolal. Namítal, že čtyři garáže stojí na jeho pozemku a plocha garáží neodpovídá stavebnímu povolení. Z tohoto důvodu považuje garáže za neoprávněnou stavbu. Stěžovatel též uvedl, že rodiče ani on nedali ke stavbě garáží souhlas. Bývalý Okresní úřad v Nymburce dne 15. 5. 2000, pod čj. 070/430/00-So, odvolání stěžovatele zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil. V odůvodnění poukázal na to, že na stavby garáží bylo vydáno stavební povolení (rozhodnutí o přípustnosti stavby). Nejedná se tak o neoprávněné stavby ve smyslu §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona.
Stěžovatel se žalobou podanou u Krajského soudu v Praze domáhal zrušení obou uvedených rozhodnutí správních orgánů. Namítal, že uvedený pozemek byl vždy v jeho vlastnictví a žádná stavba garáží na něm nebyla ve stavebním řízení projednána ani připuštěna. Tvrdil, že 137,5 m2 z tohoto pozemku je neoprávněně zastavěno čtyřmi garážemi. Odůvodnění rozhodnutí správních orgánů označil za nesrozumitelná a místy zmatečná, jež vycházejí z nesprávně zjištěného skutkového stavu.
Krajský soud v Praze zamítl žalobu stěžovatele svým rozsudkem ze dne 10. 4. 2001, čj. 44 Ca 104/2000-47. Za podstatu sporu označil zjištění, zda pozemek byl v době vydání rozhodnutí o přípustnosti stavby součástí tehdejší parcely. Aby získal poznatky stran procesu slučování a oddělování částí pozemků v okolí pozemku, vyslechl soud Ing. J. K., úředně oprávněného zeměměřického inženýra, který v daném místě vypracoval geometrické plány na oddělení pozemků. Na základě zjištěných skutečností dospěl soud k závěru, že rozhodnutí správních orgánů jsou věcně správná. Stavba garáží nebyla provedena bez stavebního povolení ani v rozporu s ním. Byla realizována na pozemku, v němž byl zahrnut i pozemek. V době, v níž bylo rozhodováno o přípustnosti stavby na pozemku, tento pozemek jako samostatná parcela neexistoval, neboť vznikl teprve v r. 1992 oddělením částí jiných parcel. Dle závěru soudu nelze z tohoto důvodu na věc aplikovat ustanovení §88 odst. 1 stavebního zákona.
Stěžovatel napadl rozhodnutí správního soudu projednávanou ústavní stížností. Tvrdí, že předmětný pozemek nikdy nepřešel na stát. Svévolným a právním titulem nepodloženým úkonem z r. 1964 byla vyhotovena katastrální mapa, kde do pozemku byly sloučeny parcely na celkovou výměru 13.475 m2. Vynětí pozemku ze zemědělského půdního fondu i rozhodnutí o přípustnosti stavby nebyla tudíž legální. Závěr soudu, že pozemek jako samostatná parcela neexistoval, považuje tudíž za nesprávný. Namítá, že stavba garáží nesplňuje podmínky rozhodnutí o přípustnosti stavby a je v rozporu se schválenou stavební a technickou dokumentací. Má za to, že orgány státní správy i soud porušily jeho ústavně chráněné právo na výkon vlastnického práva.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu účastníka řízení Krajský soud v Praze a vedlejšího účastníka řízení Krajský úřad Středočeského kraje (právního nástupce bývalého Okresního úřadu Nymburk), aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal v celém rozsahu na odůvodnění napadeného rozsudku.
Krajský úřad Středočeského kraje, ač doloženě vyzván, se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ústavní stížnost zjevně není opodstatněná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel brojí proti stavbě garáží především z důvodu, že mu brání ve výkonu jeho vlastnického práva k pozemku. Vlastnické právo je chráněno článkem 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jenž je ve smyslu čl. 10 Ústavy součástí právního řádu. Dle věty druhé uvedeného článku Dodatkového protokolu k Úmluvě "nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva". Stěžovatel tvrdí, že pozemek, do něhož zasahuje stavba garáží, byl vždy v jeho vlastnictví a nikdy nepřešel na stát. Má za to, že "nelegálním" postupem státních orgánů byl fakticky zbaven svého práva užívat svůj majetek. Ústavní soud má za to, že teoreticky takové faktické zbavení možnosti užívat majetek by bylo možno považovat za "zbavení" majetku ve smyslu druhé věty citovaného článku Dodatkového protokolu k Úmluvě (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Loizidou proti Turecku z 18. 12. 1996). Z obsahu spisového materiálu ovšem vyplývá, že v rozhodné době, tj. v době, kdy probíhalo řízení o vydání stavebního povolení, měl vlastnit dotčený pozemek stát, který jej výměrem ze dne 25. 6.1965 odevzdal do trvalého a bezplatného užívání stavebnímu bytovému družstvu.
Podle své ustálené judikatury Ústavní soud chrání toliko vlastnické právo již konstituované, existující, a nikoli pouhý tvrzený nárok na ně (srov. např. I. ÚS 306/01). Ústavní soud nemůže tudíž poskytnout ochranu vlastnickému právu za situace, kdy otázka vlastnictví k předmětnému pozemku nebyla v předchozím řízení postavena najisto. Z obsahu spisu Městského úřadu Lysá nad Labem sice vyplývá, že stěžovatel podal dne 30. 3. 1993 u Okresního soudu v Nymburce žalobu na vyklizení předmětného pozemku, tu však vzal dne 26. 1. 1999 zpět. Soud řízení zastavil, aniž by mu byla dána příležitost rozhodnout o vlastnictví dotčeného pozemku. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje i na ustanovení §90 odst. 3 stavebního zákona, z něhož vyplývá, že tímto zákonem není dotčeno oprávnění soudu rozhodovat o odstranění stavby, ovšem v jiných případech, než jsou uvedeny v ustanovení §88 odst. 1 citovaného zákona, a to z důvodů vyplývajících z ustanovení občanského zákoníku. Stěžovateli tak zůstává zachována možnost domáhat se odstranění stavby či zřízení věcného břemene z titulu práva vlastnického občanskoprávní cestou. V daných souvislostech je však tvrzení stěžovatele neopodstatněné.
Ústavní soud má za to, že není v rozporu s jeho posláním, když napadené soudní rozhodnutí přezkoumá i z jiných hledisek ústavního zřetele hodných (srov. např. nález II. ÚS 305/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 20, str. 217, nebo nález I. ÚS 129/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 18, str. 243). Vzhledem k tomu, že stěžovatel napadá právní závěry obecného soudu, Ústavní soud se zabýval důvodností ústavní stížnosti i z hlediska dodržení principů spravedlivého procesu ve smyslu hlavy páté Listiny.
Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje stejné argumenty jako v řízení před správním soudem. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu lze považovat za protiústavní pouze tehdy, pokud jsou jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou záležitostí obecného soudu. Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí pouze za předpokladu, že jimi je porušeno ústavně zaručené právo.
Ústavní soud se ztotožňuje s názorem správního soudu, že jako rozhodující otázku bylo třeba posoudit, zda pozemek, na nějž bylo vydáno stavební povolení, je totožný s pozemkem, na němž byly postaveny garáže. Zákonností samotného správního aktu z r. 1965, jímž byla povolena stavba, a jemu předcházejících správních rozhodnutí se nezabýval. Pokud by postupoval jinak, porušil by jeden z atributů právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy), a to princip právní jistoty.
Ústavní soud se ovšem zabýval otázkou, zda soud při interpretaci ustanovení §88 odst. 1 stavebního zákona nevybočil z mezí ústavnosti. Jedním z taxativně stanovených důvodů pro nařízení odstranění stavby je, že stavba byla postavena bez stavebního povolení nebo v rozporu s ním [§88 odst. 1 písm. f) stavebního zákona]. Jak vyplývá z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku i jemu předcházejících rozhodnutí, vyšel správní orgán prvního stupně z příslušného stavebního povolení o přípustnosti stavby 12 garáží řešených řadovou zástavbou na pozemku a jemu předcházejících rozhodnutí (výměru finančního odboru ze dne 25. 6. 1965, jímž byla odevzdána část pozemkové parcely o výměře 6.406 m2 do trvalého užívání stavebnímu bytovému družstvu, a rozhodnutí odboru vodního hospodářství a pro věci zemědělství a lesnictví ze dne 5. 7. 1965, jímž byla část parcely vyjmuta ze zemědělského půdního fondu za účelem výstavby příslušenství k bytovým jednotkám). Skutečný stav ověřil správní orgán na místě samém dne 3. 2. 2000. Dospěl k závěru, že na stavbu garáží bylo vydáno řádné stavební povolení s tím, že počet garáží i jejich výměra odpovídají schválené projektové dokumentaci. Odvolací správní orgán se s jeho rozhodnutím ztotožnil. Skutečnost, že garáže byly postaveny na cizím pozemku, označil za irelevantní, stejně jako okolnost, že nebyly doposud zkolaudovány. Správní soud doplnil dokazování o zjištění, zda pozemek, jehož se spor týká, byl v době vydání rozhodnutí o přípustnosti stavby součástí tehdejší parcely, na niž bylo vydáno rozhodnutí o přípustnosti stavby. K tomu vyslechl jako svědka Ing. K., který v minulosti vypracoval geometrický plán na oddělení pozemků. Poté dospěl ke stejnému závěru jako správní orgány. Ústavní soud konstatuje, že správní soud interpretoval a aplikoval příslušné ustanovení stavebního zákona korektně a ústavně konformním způsobem. Není proto oprávněn přezkoumávat právní závěry soudu o tom, že není dán důvod k odstranění stavby garáží, které byly postaveny na základě řádného stavebního povolení, s nímž nejsou v příkrém rozporu. Tyto závěry jsou v mezích ústavnosti a nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. K zásadám spravedlivého a nestranného procesu patří i právo každého, aby soud dbal zákonného postupu. Takovým postupem se rozumí respektování procesních předpisů a kautel z nich vyplývajících. Neúspěch stěžovatele nelze proto sám o sobě považovat za porušení jeho práva na spravedlivý proces.
Pokud stěžovatel namítá, že stavba odporuje tehdejším i dnešním požadavkům a je v rozporu se schválenou stavební a technickou dokumentací projektu, Ústavní soud se nemůže jeho námitkou zabývat. Opodstatněností této námitky se totiž nezabýval ani obecný soud, neboť stěžovatel žádné důkazy o svém tvrzení nepředložil.
Vzhledem ke všemu uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 17. září 2003 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu