ECLI:CZ:US:2003:2.US.443.2000
sp. zn. II. ÚS 443/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti J. J., zastoupené JUDr. I. Š., advokátkou, proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziříčí, ze dne 12. 2. 1999, sp. zn. 12 C 85/93, 12 C 130/93, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2000, sp. zn. 10 Co 483/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 26. 7. 2000 doručena ústavní stížnost stěžovatelky podaná podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, ve které stěžovatelka napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí a namítá, že v řízení před obecnými soudy, kde měla postavení žalobkyně, došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, konkrétně pak práv garantovaných čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti současně uvedla, že rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí, ze dne 12. 2. 1999, sp. zn. 12 C 85/93, 12 C 130/93, byla zamítnuta žaloba, v níž se domáhala ochrany vlastnického práva a určení vlastnictví k nemovitostem specifikovaným ve výroku tohoto rozsudku. Na základě odvolání stěžovatelky pak Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 2. 2000, sp. zn. 10 Co 483//99, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části potvrdil. Současně odvolací soud vyhověl návrhu stěžovatelky na připuštění dovolání k posouzení právní otázky vydržení. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně stěžovatelka v zákonné lhůtě podala dne 12. 7. 2000 dovolání. Dne 14. 8. 2002 byl Ústavnímu soudu doručen rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2002, č. j. 22 Cdo 2211/2000-277, kterým dovolací soud dovolání zamítl s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadla pouze rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího, avšak nenapadla již rozhodnutí dovolacího soudu, které je ve věci nepochybně tím rozhodnutím, jež ústavní stížností musí být v prvé řadě napadeno [§72 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Ústavní soud je při svém rozhodování podle čl. 88 odst. 2 Ústavy ČR vázán pravidly řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod. K této nápravě však nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práva zákonem poskytovaném. Rozhodnutí o ústavní stížnosti směřující jen proti napadeným rozhodnutím Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí, a Krajského soudu v Ostravě by totiž v projednané věci vedlo k tomu, že rozhodnutím Ústavního soudu by rozhodnutí Nejvyššího soudu zůstalo nedotčeno, což by bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty.
Z uvedených důvodů soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. 1. 2003
Vojtěch Cepl
soudce zpravodaj