ECLI:CZ:US:2003:2.US.453.01
sp. zn. II. ÚS 453/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Jiřího Malenovského v právní věci stěžovatelky Mgr. D. K., zastoupené advokátkou JUDr. A. P., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. 16 Co 51/2001, a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 1. 2001, sp. zn. 19 C 143/98, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen "zákon o Ústavním soudu")] a - po odstranění vad tohoto návrhu na základě výzev Ústavního soudu - co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. 16 Co 51/2001, jakož i usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 1. 2001, sp. zn. 19 C 143/98, neboť má za to, že uvedená rozhodnutí jsou nezákonná a v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak vyplynulo z příslušných soudních spisů, ústavní stížností napadeným usnesením Okresní soud v Ostravě zamítl návrh stěžovatelky na obnovu řízení, vedeného u zmíněného soudu pod sp. zn. 19 C 163/89, o neplatnost výpovědi a trvání pracovního poměru. V uvedeném řízení Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 5. 1995, č.j. 19 C 163/89-117, zamítl žalobu stěžovatelky proti V., a. s. K odvolání stěžovatelky bylo toto rozhodnutí potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 1995, č.j. 16 Co 419/95-138. Posledně uvedený rozsudek napadla stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 24. 6. 1997, č.j. 2 Cdon 1795/96-195, odmítl.
Stěžovatelka ve svém návrhu na obnovu řízení poukazovala na to, že původní rozsudek Okresního soudu v Ostravě vycházel z neobjektivního a nepravdivého znaleckého posudku MUDr. Š., protože jmenovaný nezohlednil nález MUDr. P. ze dne 12. 5. 1989, nález z neurologie ze dne 20. 2. 1989 a 3. 5. 1990, nález primáře P. ze dne 27. 6. 1989 a 15. 11. 1989, názor posudkové komise MP a SV v Brně, podle něhož měla být od 11. 4. 1989 plně invalidní, potvrzení MUDr. V. ze dne 22. 2. 1993, nález prof. MUDr. K. ze dne 17. 9. 1990 a 17. 10. 1990, a také protože znalec provedl nesprávné a nedostačující vyšetření (ohledně roztroušené sklerózy jmenované). U ústního jednání pak stěžovatelka poukázala na doklady ošetřujícího lékaře A. S. ze dne 10. 10. 1997, které mají být novým důkazem, jenž nemohla použít v původním řízení. Dále uvedla, že její pracovní neschopnost lze dovodit z posudku posudkové komise ze dne 16. 11. 1989, protože pro diagnózu tam uvedenou se léčí do dnešní doby. Okresní soud k tomu uvedl, že předmětem sporu vedeného pod sp. zn. 19 C 163/89 bylo určení neplatnosti výpovědi pro závažné porušení pracovní kázně stěžovatelkou, kdy tato ve dnech 11. 4. 1989 až 30. 5. 1989 nenastoupila do práce po skončení pracovní neschopnosti, což žalovaný (výše uvedená společnost) považoval za neomluvenou absenci. Stěžovatelka sice namítla, že z důvodu špatného zdravotního stavu nemohla vykonávat práci matematika - analytika, avšak danou skutečnost zkoumal znalec MUDr. Š., který ve svém znaleckém posudku zohlednil dostupné lékařské nálezy stěžovatelky, a správnost jeho posudku nebyla ničím zpochybněna. Soud k tomu uvedl, že již odvolací soud posoudil závěry posudku Dr. K. s ohledem na závěry znalce MUDr. Š. Pokud stěžovatelka uvedla lékařské nálezy, které znalec ve svém posudku nezohlednil, dle soudu z žádného těchto lékařských nálezů nevyplývá, že by odborní lékaři doporučovali vystavení dokladu o pracovní neschopnosti stěžovatelky. Pouze ve sdělení MUDr. A. S. ze dne 10. 10. 1997 se uvádí, že diagnóze, jaká byla stanovena vyšetřením ze dne 12. 5. 1989, náleží pracovní neschopnost. Jestliže stěžovatelka poukazovala na názor posudkové komise MP a SV v Brně, dle něhož měla být od 11. 4. 1989 plně invalidní, pak z její výpovědi i z připojeného spisu vyplývá, že na základě odvolání jí plný invalidní důchod od 11. 4. 1989 nebyl přiznán. Další lékařské nálezy provedené v řízení jako důkazy se vztahují k době po 1. 6. 1989, a tak nemohou prokázat zdravotní stav od 10. 4. 1989 do 30. 5. 1989. Dle soudu prvého stupně stěžovatelka neprokázala existenci důvodu pro obnovu řízení, neboť veškerá potvrzení mohla použít v původním řízení, a většinou tak učinila, přičemž důvodem obnovy není pouze skutečnost, že se jí nepodařilo těmito důkazy prokázat oprávněnost své žaloby. Stěžovatelka dle názoru soudu neuvedla ani žádné nové okolnosti, které by neuplatnila nebo nemohla uplatnit v původním řízení.
V záhlaví uvedeným usnesením Krajského soudu v Ostravě pak bylo odvolání stěžovatelky proti zmíněnému usnesení okresního soudu zamítnuto. Odvolací soud poukázal na to, že důvodem obnovy podle §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. mohou být skutečnosti, rozhodnutí a důkazy za předpokladu, že je účastník navrhující obnovu řízení nemohl bez své viny použít v původním řízení. Stěžovatelka za takové "nové" důkazy považuje lékařské zprávy, které však zčásti již v původním řízení použila a jimiž se soudy obou stupňů zabývaly, a proto se nejedná o důkazy ve smyslu citovaného ustanovení. Stěžovatelka rovněž předložila soudu lékařská potvrzení vystavená po pravomocném skončení řízení, a tak jde o důkazy, které v době původního řízení ještě neexistovaly; takové listiny však nemohou vyvolat obnovu řízení. Pokud stěžovatelka tvrdí, že novou skutečností v řízení je její tvrzení, že dřívější serologické vyšetření krve nemohlo být použito jako důkaz, že stěžovatelka systémovou mykózou netrpí, a to z toho důvodu, že zkoumaný materiál byl kontaminován, pak dle odvolacího soudu jde o procesní tvrzení stěžovatelky, které ve svých důsledcích míří proti závěrům zpracovaného znaleckého posudku, jehož revizi stěžovatelka žádá, a současně požaduje provést důkaz - chronologické posouzení její choroby (systémové mykózy) k posouzení pracovní neschopnosti. Z toho je dle soudu zřejmé, že stěžovatelka nenabízí žádný nový důkaz, nýbrž že brojí proti dříve provedenému znaleckému dokazování, což vzhledem k §228 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. není přípustné.
Stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, které však Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 19. 12. 2002, č.j. 20 Cdo 556/2002-162, jako nepřípustné odmítl. Nejvyšší soud se poté, co vyloučil přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) až f), §238a, §239 o. s. ř., zabýval jeho přípustností dle §237 odst. 1 písm. g) o. s. ř., neboť dle tvrzení stěžovatelky ve věci rozhodoval vyloučený soudce. V tomto bodě dovolací soud poukázal na to, že stěžovatelka, ač poučena, skutečnosti svědčící o vyloučení dvou soudců senátu odvolacího soudu neuvedla. Tuto skutečnost namítala až v podání ze dne 22. 5. 2001 a v dovolání ze dne 23. 7. 2001, přičemž jejich podjatost dovozovala z toho, že dotčení soudci rozhodovali "nesprávně" v řízení původním; tato skutečnost však dle dovolacího soudu není způsobilá založit pochybnosti stran ohledně jejich nepodjatosti, a tak řízení danou vadou zatíženo není.
Stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená usnesení soudu prvého a druhého stupně i zde posuzovanou ústavní stížností. V ní uvádí, že navrhovala obnovu řízení podle §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť zjistila skutečnosti a důkazy o zdravotním stavu, vztahující se k datu 11. 4. 1989, o kterých v době řízení pod sp. zn. 19 C 163/89 nevěděla, a tak je nemohla použít. V řízení o obnově pak předložila důkazy - lékařské nálezy, které prokazovaly její zdravotní stav a které nebyly v době vypracování znaleckého posudku MUDr. Š. zohledněny. Stěžovatelka poukazuje na to, že již ve výše zmíněném řízení odmítl znalec provést některá vyšetření. Následnými vyšetřeními MUDr. V. ze dne 23. 2. 1989 byl dle stěžovatelky prokázán pseudoneurastenický syndrom a nálezem ze dne 19. 11. 1999 pak roztroušená skleróza. Z lékařských nálezů odborných lékařů MUDr. P. ze dne 12. 5. 1989 a MUDr. P. ze dne 15. 11. 1989 je zřejmé, že pracovní neschopnost měla být indikována od 11. 4. 1989, a i z vyjádření PK MPSV v Brně ze dne 26. 11. 1990 mělo být zřejmé, že pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav měla být od 11. 4. 1989 plně invalidní a léčena za klidových podmínek pro mykotickou infekci. Vzhledem k tomu navrhovala revizi lékařského posudku MUDr. Š. Dále stěžovatelka poukazuje na to, že dne 22. 5. 2001 Krajskému soudu v Ostravě sdělila námitky možné podjatosti soudců JUDr. V. B. a JUDr. J. D., avšak krajský soud se touto námitkou nezabýval. Stěžovatelka také upozorňuje na to, že v průběhu původního řízení žádala o vypracování znaleckého posudku - vyšetření magnetickou rezonancí, přičemž důvodnost tohoto požadavku potvrdil v roce 1999 nález na mozku po infekční chorobě ascaridóza a sekundární systémová mykóza, jimiž strádala od roku 1988. Stěžovatelka po výpovědi ze zaměstnání měla zůstat bez jakýchkoliv prostředků, nebyla jí údajně zajištěna ani léčba lékařem. Závěrem stěžovatelka zhrnuje, že odmítnutím vypracovat revizní znalecký posudek a nerozhodnutím o námitce podjatosti dle §15a odst. 2 o. s. ř. byla porušena její ústavně zaručená práva tak, jak jsou shora uvedena. Dlužno poznamenat, že stěžovatelka sama, tj. bez účasti právní zástupkyně, ústavní stížnost "doplnila o důkazy" dopisy ze dne 4. 11. 2001 a 3. 9. 2002, ve kterých obsáhle polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů a které obsahují řadu lékařských zpráv a dalších listin, a to i přesto, že byla výslovně poučena Ústavním soudem o tom, že podání může být chápáno jako ústavní stížnost jen tehdy, je-li učiněno prostřednictvím právního zástupce. Stejně tak je tomu u podáním ze dne 6. 4. 2003 (ve kterém poukazuje na to, že ve spise okresního soudu se nenachází její podání ze dne 3. 9. 2002, v důsledku čehož dovolací soud údajně neposoudil připojené důkazy). Vzhledem k uvedené skutečnosti se Ústavní soud obsahem uvedených podání nemohl dále zabýval.
Ústavní soud si vyžádal spolu s příslušnými spisovými materiály vyjádření Okresního i Krajského soudu v Ostravě k ústavní stížnosti. Prvně uvedený soud odmítl porušení základních práv stěžovatelky, přičemž pokládá ústavní stížnost za nedůvodnou; v podrobnostech odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí. Krajský soud uvedl, že je přesvědčen, že nebylo porušeno žádné z uváděných základních práv a svobod. Zásadně nesouhlasí s námitkou, že v rozporu s procesními předpisy nerozhodl o námitce podjatosti, neboť stěžovatelka byla na úvod jednání před odvolacím soudem v daném ohledu poučena, přičemž uvedla, že žádné námitky vůči složení senátu nemá. Za tohoto stavu soud jednal a rozhodl. Teprve poté stěžovatelka vznesla ve svém podání ze dne 25. 7. 2001 danou námitku. Z toho je pochopitelné, že na ni nemohl reagovat (navíc dne 11. 6. 2001 byl spis vrácen soudu prvého stupně). Vzhledem k tomu, že nedošlo k porušení procesních předpisů, navrhuje ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumáním skutkové stránky věci a po posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovatelce nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti především vytýká obecným soudům porušení procesních předpisů spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto o její námitce podjatosti ve vztahu k soudcům, kteří rozhodovali o odvolání stěžovatelky ve věci obnovy řízení. Ústavnímu soudu není v prvé řadě zřejmé, jak o této námitce měl příslušný soud rozhodovat, když ji stěžovatelka vznesla dne 22. 5. 2001, tedy až poté, co věc byla dne 16. 5. 2001 ukončena vyhlášením předmětného usnesení, jež bylo posléze napadeno ústavní stížností, nehledě na to, že stěžovatelka po náležitém poučení ze strany soudu žádné námitky neuplatnila, přestože daná skutečnost, tj. že senát odvolacího soudu měl být obsazen dvěma soudci, kteří (údajně nesprávně) rozhodovali o odvolání stěžovatelky v řízení o neplatnost výpovědi, jí musela být známa. Kromě toho se danou otázkou zabýval na základě dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud, jenž se s názorem stěžovatelky, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, neztotožnil, přičemž podrobně zdůvodnil své závěry, a tak nezbývá, než stěžovatelku odkázat na příslušnou část odůvodnění jeho rozhodnutí (viz také výše). Ústavní soud se ostatně obdobnou problematikou zabýval ve svém nálezu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 711/01 (publ.: Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 26, č. 66), kdy konstatoval, že čl. 38 odst. 1 al. 1 Listiny je především ochranou proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí. Z tohoto důvodu pokládá Ústavní soud námitku stěžovatelky za nedůvodnou.
Dále stěžovatelka kritizuje postup soudů v tom ohledu, že nenechaly vypracovat revizní znalecký posudek ke znaleckému posudku JUDr. Š. Ústavní soud vychází z toho, že stěžovatelka zmíněným revizním posudkem měla v úmyslu zpochybnit závěry vyslovené ve znaleckém posudku jmenovaného znalce, jenž byl vypracován v řízení o neplatnost výpovědi. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že účelem institutu obnovy řízení není přezkoumávat původní řízení a rozhodnutí, ale za podmínek uvedených v hlavě druhé občanského soudního řádu posoudit, zda návrh na obnovu řízení je či není důvodný. Jak lze dovodit z napadených rozhodnutí, obecné soudy vycházely z toho, že stěžovatelka za důvod obnovy považuje existenci skutečností nebo důkazů, které bez své viny nemohla použít v původním řízení a které mohou přivodit pro ní příznivější rozhodnutí ve věci (§228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.). Při hodnocení, zda je taková skutečnost dána, je třeba vycházet z toho, že se musí jednat o skutečnosti a důkazy - ve srovnání s předchozím řízením - nové, tedy ty, jež v době původního řízení objektivně existovaly, avšak účastník řízení je nemohl bez své viny použít (protože o nich nevěděl a ani jinak z procesního hlediska nezavinil, že nesplnil povinnost tvrzení nebo důkazní povinnost); naopak skutečnost neprovedení možného dokazování soudem ohledně důkazů, které byly účastníky řízení označeny, avšak soudem nebyly provedeny, důvodem pro obnovu řízení není (viz např. Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád, komentář, C.H.BECK, 5. vydání, 2001, str. 933). Z uvedeného vyplývá, že nevypracování revizního posudku či jiné namítané vady v dokazování či hodnocení důkazů provedeném obecnými soudy v původním řízení nejsou důvodem jeho obnovy; dále je zřejmé, že v řízení o obnovu zmíněný, stěžovatelkou navrhovaný důkaz nelze z hlediska řízení o obnově pokládat za relevantní, protože nesplňuje podmínku, že v době původního řízení již existoval, přičemž daný návrh by měl význam až v případě, že by obnova řízení byla povolena. Vzhledem k tomu ani tato námitka nebyla Ústavním soudem shledána opodstatněnou.
Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje se závěry obecných soudů, pokud jde o právní hodnocení skutkového stavu (jak lze nepřímo z ústavní stížnosti dovozovat), Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací praxí obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti může zasáhnout pouze tehdy, jestliže jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, byly porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud vychází ze zásady ovládající občanské soudní řízení, a to ze zásady volného hodnocení důkazů soudem. Pokud obecné soudy při provádění dokazování a zejména při hodnocení důkazů postupují v souladu s ustanovením §132 o. s. ř., nelze ve skutečnosti, že dospěly k právním závěrům odlišným od představy účastníka, spatřovat porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces. V předmětné věci Okresní soud v Ostravě posuzoval, zda jsou naplněny zákonné důvody pro obnovu řízení ve smyslu §228 odst. 1 písm a) o. s. ř., přičemž v odůvodnění svého usnesení srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů nebylo možno návrhu stěžovatelky vyhovět. K odvolání stěžovatelky pak uvedené usnesení přezkoumal odvolací soud, jenž se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal s námitkami stěžovatelky, které byly v tomto opravném prostředku uplatněny, a vyčerpávajícím způsobem své rozhodnutí odůvodnil. Z ničeho tak nelze dovozovat, že by právo stěžovatelky na spravedlivý proces bylo v nějakém ohledu porušeno.
S ohledem takto vyložené důvody nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu
V Brně dne 13. května 2003