ECLI:CZ:US:2003:2.US.455.02
sp. zn. II. ÚS 455/02
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 25. února 2003 ve věci ústavní stížnosti M. M., zastoupené Mgr. J. K., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2002, sp.zn. 15 Co 383/2001, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 3 2002, sp.zn. 15 Co 383/2001, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 6. 2000, sp.zn. 16 C 49/2000, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 2. 7. 2002 doručena ústavní stížnost stěžovatelky podaná k poštovní přepravě dne 1. 7. 2002. Ústavní stížnost směřovala proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2002 (15 Co 383/2001-70), kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 6. 2000 (16 C 49/2000-33), podle jehož výroku bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu, který stěžovatelka obývala v domě čp. 408, v ulici Š. 16 v Praze 3, a jímž byla stěžovatelce uložena povinnost v rozhodnutí určený byt vyklidit. V napadeném rozsudku Městského soudu v Praze byla následně usnesením téhož soudu ze dne 29. 3. 2003 (15 Co 383/2001-75) opravena zřejmá nesprávnost obsažená v záhlaví opravovaného rozsudku.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že napadenými rozhodnutími obecné soudy porušily její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a v čl. 38. odst. 2 věta prvá Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), které zaručují právo na soudní ochranu, právo navrhovat důkazy a vyjadřovat se k prováděným důkazům a právo na právní pomoc, s tím, že napadené rozsudky nejsou v souladu s čl. 90 věta prvá Ústavy ČR, podle kterého jsou obecné soudy povinny zákonem stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům. Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2002 (15 Co 383/2001-70) ve znění opravného usnesení ze dne 29. 3 2002 (15 Co 383/2001-75), a aby "rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2002 ve znění opravného usnesení ze dne 29. 3. 2002 zrušil".
Z ústavní stížnosti, z napadených rozhodnutí a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 (16 C 49/2000) vyplývá, že rozsudek Městského soudu v Praze (15 Co 383/2001-70) byl právní zástupkyni stěžovatelky doručen dne 11. 3. 2002. Opravné usnesení Městského soudu v Praze bylo právní zástupkyni stěžovatelky doručeno dne 9. 5. 2002. Tímto usnesením Městský soud v Praze opravil záhlaví jím vydaného rozsudku ze dne 31. 1. 2002, tak, že v části specifikující bydliště žalované byl opraven namísto zřejmě nesprávného údaje "Praha 6" správný údaj "Praha 3". Výrok potvrzujícího potvrzeného rozsudku, v němž je bydliště stěžovatelky uvedeno správně, zůstal tímto usnesením nedotčen.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda byl návrh podán ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů, přičemž tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1). Takovým rozhodnutím je v dané věci napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2002 (15 Co 383/2001-70), který byl právní zástupkyni stěžovatelky doručen dne 11. 3. 2002. Posledním dnem k podání ústavní stížnosti byl čtvrtek dne 9. 5. 2002. Stěžovatelka podala ústavní stížnost k poštovní přepravě dne 1. 7. 2002. Je tedy zřejmé, že ústavní stížnost stěžovatelky nelze věcně projednat, neboť byla podána po uplynutí lhůty určené k jejímu podání. Kogentní ustanovení §72 odst. 2 zákona prominutí ani prodloužení 60 denní lhůty k podání ústavní stížnosti neumožňuje.
Stěžovatelka, která byla v celém průběhu odvolacího řízení řádně zastoupena advokátkou, se domnívá, že počátek běhu lhůty k podání ústavní stížnosti je třeba odvíjet od okamžiku doručení výše zmíněného opravného usnesení. Tento názor není správný, když ustanovení §72 odst. 2 zákona takovou interpretaci nedovoluje. Situaci nelze vyložit tak, že tento rozsudek byl "doručen" opravným usnesením. které opravilo zřejmou nesprávnost záhlaví potvrzujícího rozsudku. Rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2002, kterým bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatelky.
Za tohoto stavu věci soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání (§43 odst. 1 písm. b) zákona). Protože Ústavní soud ústavní stížnost z výše uvedených důvodů odmítl, neshledal ani důvod pro odložení vykonatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího podle ust. (§79 odst. 2 zákona).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 25. 2. 2003
Vojtěch Cepl
soudce zpravodaj