ECLI:CZ:US:2003:2.US.457.02
sp. zn. II. ÚS 457/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. J. Z., 2) prof. RNDr. J. H., 3) RNDr. T. H., 4) MUDr. M. H., a 5) M. H., právně zastoupených JUDr. J. J., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2002, č. j. 13 Co 340/99-97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, Ústavnímu soudu doručenou dne 2. 7. 2002, se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2002, č. j. 13 Co 340/99-97, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným rozsudkem ze dne 28. 3. 2002, č. j. 13 Co 340/99-97, Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 12. 10. 1998, č. j. 35 C 429/94-51, kterým soud prvního stupně výrokem I. zamítl návrh, jímž se žalobci (v řízení před Ústavním soudem stěžovatelé) domáhali určení neplatnosti kupní smlouvy o převodu nemovitostí, podepsané dne 20. 12. 1991 prodávajícími Ing. J.Z. a D. H. na straně jedné a kupujícím Československým státem, zastoupeným Dopravně - inženýrskou organizací Města Brna, jejímž předmětem byl převod části pozemků parc. č. PK 1569, parc. č. PK 1570 a parc. č. 1592/1, zaps. tehdy na LV č. 28 11 pro k. ú. Ž. Výrokem II. a III. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že soud prvního stupně žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že u žalobců není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, neboť sporná smlouva je neplatná ze zákona, když bylo prokázáno, že do tří let od jejího uzavření nedošlo k rozhodnutí příslušného orgánu podle ust. §47 odst. 1 a 3 obč. zák. a platí tedy nevyvratitelná domněnka, že účastníci od ní odstoupili. V odvolacím řízení soud potvrdil napadený rozsudek, ale ze zcela jiných důvodů, když dospěl k závěru, že nedostatek naléhavého právního zájmu žalobců vyplývá z toho, že neplatnost kupní smlouvy má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva, resp. právního vztahu. Jestliže žalobci mohou žalovat na určení, že jsou vlastníky sporných nemovitostí, nemohou mít naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy. Z uvedeného stěžovatelé dovozují, že každý ze soudů rozhodoval na základě zcela jiného právního posouzení věci, a tím došlo k porušení zásady dvojinstančního postupu, čímž byli stěžovatelé zkráceni na svých ústavních právech. Stěžovatelé dále v ústavní stížnosti uvádějí, že soud prvního stupně rozhodl na základě nesprávného právního názoru a nesprávného výkladu ustanovení §47 odst. 1 a 2 obč. zák., které je podle ustálené soudní judikatury od účinnosti novely občanského zákoníku, tedy ode dne 1. 1. 1992 obsoletním, měl odvolací soud tento nesprávný rozsudek soudu prvního stupně zrušit. Při posuzování rozhodování soudu prvního stupně je podle stěžovatelů velmi významné i to, že v roce 1998, když soud prvního stupně rozhodoval, nebyla smlouva, jejíž neplatnost byla předmětem řízení, v katastru nemovitostí dosud zapsána, a žalobci tedy neměli jinou možnost, než žalovat na určení neplatnosti smlouvy. Rovněž postup katastrálního úřadu je podle stěžovatelů v rozporu se zákonem, když tento provedl záznam práv vyplývajících ze smlouvy z 20. 12. 1991 a zapsal vlastnictví České republice.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 429/94, jakož i vyjádření tohoto soudu k projednávané věci. Dále si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Brně k projednávané věci.
Dříve, než se Ústavní soud může zabývat věcí samou, musí prověřit, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro ni zákonem č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Podmínkou podání ústavní stížnosti podle ust. §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je vyčerpání všech procesních předpisů, které zákon k ochraně práva poskytuje.
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že odvolací soud potvrdil napadený rozsudek, ale ze zcela jiných důvodů, než na kterých založil své rozhodnutí soud prvního stupně, že tedy každý ze soudů rozhodoval na základě zcela jiného právního posouzení věci, čímž došlo k porušení zásady dvojinstančního postupu, a stěžovatelé tak byli zkráceni na svých ústavních právech.
Jak odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, postupoval v řízení podle procesních předpisů účinných do 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava I., bod 15 přechodných a závěrečných ustanovení zák. č. 30/2000 Sb.). Podle části dvanácté, hlavy I., bodu 17 přechodných a závěrečných ustanovení zák. č. 30/2000 Sb., dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tedy především podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000.
V případě opodstatněnosti výše uvedených námitek stěžovatelů bylo proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen "o. s. ř."), tedy z důvodu, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Ze spisového materiálu ovšem vyplývá, že stěžovatelé dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř., nepodali, a nevyčerpali tak všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje.
Podle ust. §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
V souladu s ust. §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků nepřípustný návrh, nestanoví-li zákon jinak (aplikace ust. §75 odst. 2 cit. zák. v projednávané věci nepřichází v úvahu), usnesením odmítne.
Při shrnutí výše uvedených skutečností byl soudce zpravodaj nucen podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podanou ústavní stížnost jako návrh nepřípustný odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu
V Brně dne 17. února 2003