ECLI:CZ:US:2003:2.US.458.01
sp. zn. II. ÚS 458/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele R. K, zastoupeného advokátem JUDr. M. H., o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 4. 2001, čj. Nt 3179/2001-19, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 5. 2001, čj. 1 To 378/2001-49, za účasti Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 27. 7. 2001 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená usnesení Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě. Tvrdí, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dle článku 6 Mezinárodní úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v důsledku toho i články 90 a 95 odst. 1 Ústavy. Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. Nt 3179/2001, z něhož zjistil následující:
Stěžovatel je trestně stíhán pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 4 trestního zákona a pro trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 trestního zákona. Uvedené trestné činnosti se měl dle záznamu o sdělení obvinění dopouštět opakovanými útoky realizovanými v období od listopadu 2000 do ledna 2001 tím, že spolu s dalšími obviněnými F. L., V. M. a S. T. odcizil celkem devět motorových vozidel v hodnotě nejméně 6.640.000,- Kč.
Okresní soud v Ostravě rozhodl usnesením ze dne 6. 4. 2001, čj. Nt 3179/2001, o vzetí stěžovatele do vazby z důvodů uvedených v §67 odst. 1 písm. b), c) trestního řádu. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že stěžovatel je spolu s dalšími obviněnými stíhán pro rozsáhlou majetkovou trestnou činnost, jíž se měl dopouštět opakovanými útoky. Vyšel ze spisového materiálu a dospěl k závěru, že z dosud shromážděných důkazů vyplývá, že okruh pachatelů není dosud uzavřen. Nejméně jeden ze spolupachatelů se pohybuje na svobodě. Dosud nebyli vyslechnuti všichni svědkové. Za situace, kdy stěžovatel spáchání trestné činnosti zcela popírá, existuje obava, že by mohl mařit průběh objasňování trestné činnosti. Soud poukázal i na osobu stěžovatele, který byl v minulosti 7x odsouzen, z toho v pěti případech pro majetkovou trestnou činnost. Nyní je ve zkušební době uloženého podmíněného trestu. Tyto skutečnosti odůvodňují obavu, že by stěžovatel mohl v páchání trestné činnosti pokračovat.
Stěžovatel podal proti rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě stížnost. Namítal v ní, že další spoluobviněný R. K. je vyšetřován na svobodě, přičemž ani u něho není dána záruka, že nebude ovlivňovat svědky. Považuje tudíž koluzní vazební důvod za neúčelný. Namítl také, že prozatím nebyly opatřeny důkazy o tom, že se trestného jednání dopustil.
Krajský soud v Ostravě zamítl stížnost usnesením ze dne 2. 5. 2001, čj. 1 To 378/2001. V jeho odůvodnění uvedl, že byl splněn předpoklad stanovený ustanovením §67 odst. 2 trestního řádu, neboť podezření, že stěžovatel spáchal závažnou majetkovou trestnou činnost, se opírá o výsledky opatření dle §88 trestního řádu i o výsledky domovních prohlídek. Rovněž rozhodnutí nalézacího soudu o jednotlivých vazebních důvodech má dle názoru stížnostního soudu své věcné opodstatnění, jež je v napadeném usnesení správně a přiléhavě vyjádřeno, což stížnostnímu soudu umožňuje na jeho odůvodnění odkázat. K námitce stěžovatele stížnostní soud uvedl, že dosavadní pobyt obviněného K. na svobodě ani prozatímní nemožnost doručit mu sdělení obvinění nemůže být důvodem k tomu, aby koluzní vazební důvod u stěžovatele musel být vyloučen. Konstatoval, že se za situace, kdy je dán vazební důvod dle §67 odst. 1 písm. b) trestního řádu, nezabýval slibem stěžovatele, neboť přijetí slibu je v takovém případě ze zákona vyloučeno.
Stěžovatel podal proti oběma rozhodnutím obecných soudů projednávanou ústavní stížnost. Tvrdí, že soudy v nich neuvedly konkrétní skutečnosti, které odůvodňují existenci vazebních důvodů. Odkázal v této souvislosti na nálezy Ústavního soudu vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 4/94 a III. ÚS 271/96, v nichž se zdůrazňuje, že právním institutem vazby je vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody. Poukázal na to, že byl vzat do vazby i z důvodu, že nebylo možno doručit obvinění dalšímu podezřelému. Tomuto spoluobviněnému však bylo ještě před rozhodováním stížnostního soudu obvinění sděleno a byl vyslechnut. Stěžovatel upozornil dále na to, že neví, na základě jakých skutečností je stíhán, neboť záznam o sdělení obvinění tyto důvody neobsahuje a odkazuje se v něm pouze na listinné důkazy obsažené ve spisu. Přestože žádal, aby tyto listinné důkazy byly předloženy, nebylo jeho žádosti vyhověno s tím, že spis je na soudě k rozhodování o vazbě. Stěžovatel má za to, že vazební důvody neexistují, neboť nejsou náležitě zdůvodněny, a obě rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná i z pohledu ustanovení §67 odst. 2 trestního řádu.
Ústavní soud vyzval dle ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu Okresní soud v Ostravě a Krajský soud v Ostravě, aby se coby účastníci řízení k projednávané ústavní stížnosti vyjádřily.
Okresní soud v Ostravě ve vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž se dostatečně vypořádal se všemi skutečnostmi a důvody, pro něž vzal stěžovatele do vazby. Ústavní stížnost považuje tudíž za zjevně neopodstatněnou.
Krajský soud v Ostravě, ač doloženě vyzván, se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
Ústavní soud připomíná, že výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve vztahu k důvodům vazby je především věcí obecných soudů, jež při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace musí v kterémkoli stádiu trestního řízení svědomitě posoudit, zda je trvání vazby opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do těchto úvah a rozhodnutí, plynoucích ze skutkových zjištění, jež jsou známa v době rozhodování o vazbě, je Ústavní soud podle své ustálené judikatury oprávněn zasáhnout jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního řádu.
Stěžovatel obecným soudům konkrétně vytýká, že řádně nezdůvodnily vazební důvody. K samotným důvodům vazby, jejichž existenci jsou orgány činné v trestním řízení povinny zkoumat v každém stádiu trestního stíhání, je zapotřebí uvést, že nelze zcela jednoznačně stanovit, zda nastane následek, který je obsažen v jednotlivých ustanoveních §67 odst. 1 trestního řádu. Požadavek jistoty bez důvodných pochybností není při tomto typu rozhodování vždy reálný. Při rozhodování o vazebních důvodech je ovšem nutno označit a odůvodnit právem požadované konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu, v daném případě uvedenou v §67 odst. 1 písm. b), c) trestního řádu (srov. usnesení III. ÚS 185/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 22, usn. č. 23).
Ústavní soud má za to, že obě napadená rozhodnutí shora uvedeným požadavkům dostála. Jak konstatoval soud prvního stupně, s nímž se ztotožnil i soud stížnostní, bylo v dané fázi trestního řízení dáno podezření, že stěžovatel spáchal závažnou majetkovou trestnou činnost. Podezření vycházelo z dosud provedeného dokazování, především z výsledků opatření dle §88 trestního řádu, jímž byl nařízen odposlech a záznam telefonních účastnických stanic spoluobviněných, a z provedených domovních prohlídek. Ústavní soud tak nemůže přisvědčit námitce stěžovatele, že napadená rozhodnutí nejsou přezkoumatelná z pohledu ustanovení §67 odst. 2 trestního řádu.
Ani stran označených vazebních důvodů dle §67 odst. 1 písm. b), c) trestního řádu Ústavní soud nespatřuje ve vydání napadených rozhodnutí libovůli soudů, jež by spočívala v jejich nedostatečném odůvodnění, nekonkrétnosti či neurčitosti. Z rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že se soud jednotlivými důvody vazby zabýval a stížnostní soud vyslovil s jeho závěry souhlas. Odůvodnění rozhodnutí obsahuje konkrétní skutečnosti, které vedly soud k vyslovení obavy, že by se stěžovatel mohl při ponechání na svobodě zachovat způsobem, který předpokládá trestní řád v ustanovení §67 odst. 1 písm. b), c). Je zřejmé, že stěžovatel páchal rozsáhlou majetkovou trestnou činnost řadou útoků, a to ve zkušební lhůtě uložené při předchozím podmíněném odsouzení. Nelze opomenout, že byl v minulosti vícekrát odsouzen, z toho pětkrát pro majetkovou trestnou činnost. Obavy soudů, že by mohl při ponechání na svobodě v této trestné činnosti pokračovat, tak nelze označit za nedůvodné, a to ani s ohledem na námitky stěžovatele.
Soud prvého stupně ústavně přijatelným způsobem odůvodnil rovněž koluzní důvod vazby. Nutno vyjít ze skutečnosti, že všichni spolubvinění, již byli vzati do vazby, trestnou činnost zcela popírali. Jejich postoj je však v rozporu s doposud provedenými důkazy. Za daného stavu je nutno vyloučit, aby stěžovatel pobytem na svobodě ovlivňoval průběh dokazování ve svůj prospěch, zejména, aby působil na dosud nevyslechnuté svědky, a to i z okruhu svých blízkých příbuzných. Námitka stěžovatele, že stížnostní soud odůvodnil koluzní vazbu tím, že je třeba sdělit obvinění i dalšímu pachateli, jenž však byl již ztotožněn a vyslechnut, postrádá ústavní rozměr. Jak vyplývá z toho, co již Ústavní soud uvedl výše, potřeba sdělit obvinění a vyslechnout dalšího spoluobviněného nebyla jediným důvodem dle §67 odst. 1 písm. b) trestního řádu. I po jeho odpadnutí nadále existují další důvody koluzní vazby.
Ústavní soud konstatuje, že závěry obecných soudů odpovídají vykonaným skutkovým zjištěním, nevybočují z mezí zákona a jsou z ústavního hlediska akceptovatelné. Nedošlo jimi ani k porušení mezinárodního závazku státu, jehož respektování ukládá ustanovení čl. 1 odst. 2 Ústavy. Článek 36 odst. 1 Listiny a článek 6 Úmluvy, na něž stěžovatel odkazuje, jsou ustanovení, která garantují právo na soudní ochranu, přirozeně však je nelze vykládat jako právo na úspěch ve věci. Ústavní soud nedospěl k závěru, že by obecné soudy porušily v případě stěžovatele právo na spravedlivé řízení. Jejich rozhodnutí jsou i v souladu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/94 a III. ÚS 271/96, v nichž je vysloven požadavek rozhodnutí o vazbě řádně zdůvodnit.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy, s ohledem na jejich systematické zařazení v Ústavě je zřejmé, že v podstatě deklarují zásadní principy činnosti soudní moci a nezakotvují ústavně garantovaná základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy.
Stěžovatel poukazuje také na opatření vyšetřovatele, jímž mu bylo sděleno obvinění, které dle jeho názoru neobsahuje důvody, pro něž je stíhán. V petitu své ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán, navrhuje nicméně zrušit toliko rozhodnutí o vazbě. Tím vymezil předmět přezkumné činnosti Ústavního soudu [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není tudíž oprávněn zabývat se v rámci řízení o ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím o vazbě, opatřením vyšetřovatele o zahájení trestního stíhání stěžovatele.
Vzhledem ke všem uvedeným okolnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 28. ledna 2003 Vojtěch Cepl
předseda senátu