ECLI:CZ:US:2003:2.US.459.02
sp. zn. II. ÚS 459/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Františka Duchoně v právní věci stěžovatelky H. T., zastoupené advokátem JUDr. J. K., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2002, čj. 14 Co 59/02-163, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a P.K., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka rozhodnutí Městského soudu v Praze uvedené v záhlaví. Domnívá se, že jím došlo k porušení čl. 1, 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 19 C 207/97, z něhož zjistil následující:
Dne 29. 7. 1995 utrpěla stěžovatelka při dopravní nehodě, kterou zavinil podle výsledku řízení vedeného u Okresního soudu v Kolíně, pod sp.zn. 2 T 144/95, vedlejší účastník, těžké polytrauma. Žalobou proti vedlejšímu účastníku se domáhala náhrady za bolesti, ztížení společenského uplatnění, vyrovnání ztráty na výdělku v době pracovní neschopnosti a po jejím skončení a náhrady hotových výdajů, které jí v souvislosti se způsobenou škodou vznikly. Celková nárokovaná částka náhrady škody činila 316.852,- Kč s příslušenstvím. V průběhu řízení uhradil vedlejší účastník částku 163.843,- Kč. Znalecký posudek MUDr. B., z něhož stěžovatelka při vyčíslení výše náhrady za bolesti a ztížení společenského uplatnění mimo jiné vycházela, byl v průběhu řízení před soudem prvního stupně zpochybněn. Soud proto nechal vypracovat znalecký posudek znalcem, kterého určil. Z něho při posouzení výše nároku stěžovatelky předně vycházel. Stěžovatelka nárokovala jako náhradu za bolesti částku 42.690,- Kč, soudem určený znalec stanovil bolestné ve výši 29.880,- Kč. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastník stěžovatelce již uhradil bolestné ve výši 36.000,- Kč, shledal soud nárok stěžovatelky ve zbývající výši nedůvodným. Stěžovatelka požadovala dále zaplacení částky 182.250,- Kč jako náhrady za ztížení společenského uplatnění. Soudem určený znalec ohodnotil ztížení společenského uplatnění 395 body a navrhoval zvýšení náhrady na dvojnásobek. Soud však vzhledem k okolnostem případu uznal stěžovatelkou požadované 400% navýšení za oprávněné. Soud při hodnocení míry ztížení společenského uplatnění vzal rovněž v úvahu posudek z oboru psychiatrie předložený stěžovatelkou, v němž bylo odškodnění v této oblasti ohodnoceno 130 body, a přiznal stěžovatelce taktéž 400% navýšení. Podle zhodnocení soudu by tedy stěžovatelka měla nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění v částce 78.750,- Kč. Vedlejším účastníkem byla již uhrazena částka 72.900,- Kč, stěžovatelce by tedy náležela ještě částka 5.850,- Kč. Co do zbytku částky za ztížení společenského uplatnění nárokované stěžovatelkou, soud žalobu zamítl. Náhrada za ztrátu na výdělku byla stěžovatelkou na základě znaleckého posudku požadována ve výši 32.054,- Kč. Závěry posudku znalce určeného soudem nebyly před soudem zpochybněny a požadovaná částka byla vedlejším účastníkem zcela uhrazena. Rovněž nárokovanou náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 17.036,- Kč dle znaleckého posudku soud uznal a vedlejší účastník zcela splatil. Stěžovatelka dále uplatnila nárok na náhradu hotových výdajů ve výši 8.792,- Kč. Soud shledal její nárok na základě předložených dokladů oprávněným. Vedlejší účastník uhradil stěžovatelce částku 5.853,- Kč, stěžovatelka by tedy měla podle názoru soudu ještě nárok na částku 2.939,- Kč. Část návrhu, v níž se stěžovatelka domáhala náhrady vynaložených nákladů na pomoc, kterou jí poskytli její přátelé a známí, soud zamítl. Z provedeného dokazování totiž vyplynulo, že tyto osoby své výdaje u stěžovatelky neuplatnily a stěžovatelka jim za jejich pomoc nic neplatila.
Soud prvního stupně dospěl na základě zjištěného skutkového stavu k závěru, že stěžovatelka by celkem měla nárok na vyplacení částky 166.512,- Kč. Soud se však dále zabýval otázkou rozsahu jejího spoluzavinění. Zjistil, že stěžovatelka nebyla v době nehody připoutána bezpečnostním pásem. Z vypracovaných znaleckých posudků vyplývá, že pokud by v daném případě připoutána byla, utrpěla by zranění v podstatně menším rozsahu. Po analýze znaleckých posudků soud stanovil rozsah spoluzavinění stěžovatelky ve výši 30 %. Celkovou částku, na niž by měla nárok, soud proto snížil o 30 %, čímž dospěl k částce 116.558,40 Kč. Podání stěžovatelky ze dne 11. 9. 1998 posoudil jako částečné zpětvzetí návrhu, a proto rozsudkem ze dne 6. 9. 2001, čj. 19 C 207/97-163, ohledně již uhrazené částky 163.843,- Kč s příslušenstvím řízení zastavil. V částce 153.009,- Kč s příslušenstvím soud žalobu stěžovatelky zamítl. Žádnému z účastníků soud nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení. Ani náhrady nákladů České republiky nebyly přiznány.
Stěžovatelka podala odvolání proti zamítavému výroku o věci samé, proti výroku o zastavení řízení v části týkající se jeho příslušenství a proti výroku o nákladech řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 4. 2002, čj. 14 Co 59/02-163, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé, ve výroku o příslušenství částky, o níž bylo řízení zastaveno, a ve výroku o nákladech řízení České republiky potvrdil. Výrok o náhradě nákladů řízení změnil tak, že vedlejšímu účastníku uložil povinnost stěžovatelce uhradit částku 21.098,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.
Stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností s tím, že jím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny) a práva na zákonného soudce i na veřejné projednání věci bez zbytečných průtahů a v přítomnosti účastníka (čl. 38 Listiny). Stěžovatelka především nesouhlasí s postupem soudu, který její původní návrh bez jejího souhlasu podle vlastního uvážení snížil. Tvrdí, že soud se bez konkrétní námitky vedlejšího účastníka rozhodl nahradit, resp. snížit výši nároku uplatněného na základě znaleckého posudku kompetentního lékaře podle výsledků znaleckých posudků dvou chirurgů. Tímto postupem soudu byly podle názoru stěžovatelky porušeny kompetence jednotlivých medicínských oborů podle vyhlášky č. 77/1981 Sb. Dále údajně došlo k dotčení stěžovatelčina práva na svobodnou volbu lékaře. Ta namítá, že nedala souhlas k pověření a hodnocení náhrady škody dalšími lékaři a že došlo k posunutí splatnosti nároku "od doby jeho první stabilizace" o několik let.
Stěžovatelka namítá, že upravením výše původního návrhu "vyrábí vlastní předmět sporu" soud a sám o něm rozhoduje. Dovozuje, že soud již nejedná o původně uplatněném návrhu, nýbrž o "svém" návrhu a vystupuje tak jako aktivní účastník řízení, čímž porušuje zásadu rovnosti účastníků. Nelze jej považovat za orgán stojící nad stranami. Stěžovatelka tvrdí, že v důsledku procesních pochybení soud o původně uplatněném návrhu věcně nerozhodl. Připomíná, že nárok na náhradu škody z tělesného poškození spadá do velmi osobní sféry jednotlivce. Dle petitu své ústavní stížnosti dále požaduje, aby byla "žalované straně" uložena náhrada nákladů řízení.
Podle ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Městský soud v Praze, i vedlejší účastníky řízení, P.K. a Českou pojišťovnu, a.s., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Městský soud v Praze odkazuje ve svém vyjádření plně na odůvodnění svého rozhodnutí. Podle jeho názoru se stěžovatelka domáhá přezkumu závěrů soudů stran míry jejího spoluzavinění. Odvolací soud se domnívá, že k porušení stěžovatelčiných práv v posuzované věci nedošlo a navrhuje zamítnutí stížnosti.
P. K., třebaže byl řádně obeslán, se k projednávané ústavní stížnosti ve lhůtě k tomu stanovené nevyjádřil.
Česká pojišťovna, a.s., se přípisem ze dne 6. 8. 2002 postavení vedlejšího účastníka v řízení o posuzované ústavní stížnosti vzdala, a Ústavní soud s ní proto dále jako s účastníkem řízení nejednal.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí obecného soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neodůvodněná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
Ústavní soud především shledal, že ústavní stížnost postrádá ústavní rozměr. Stěžovatelka v ní namítá, že postup, jakým soud určil výši náhrady škody v dané věci, resp. snížil částku, kterou požadovala, představuje dotčení čl. 1 Listiny, který deklaruje zásadu rovnosti všech v důstojnosti a v právech a základní práva a svobody prohlašuje za nezadatelná, nezcizitelná, nepromlčitelná a nezrušitelná. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu toto obecné ustanovení patří mezi úvodní ustanovení Listiny, v nichž se neuvádějí samostatná jednotlivá základní práva, takže je možné se jich domáhat pouze v návaznosti na další konkrétní práva a svobody, zakotvené v Ústavě, Listině nebo v jiných součástech ústavního pořádku. Z obsahu ústavní stížnosti ovšem vyplývá, že stěžovatelka měla ve skutečnosti na mysli spíše porušení zásady rovnosti účastníků řízení, resp. zásady "rovných zbraní". Tato zásada je zakotvena v čl. 37 odst. 3 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Judikatura Evropského soudu pro lidská práva pojímá princip rovnosti zbraní jako povinnost soudu poskytnout každé straně rozumnou možnost předložit svou věc za podmínek, které ji nestaví do situace zjevně nevýhodné v poměru ke druhé straně sporu (srov. Hendrich, §56; Bönisch, §32; De Haes et Gijsels, §53). Ústavní soud dotčení tohoto principu neshledal. Stěžovatelka se v kontradiktorním řízení domáhala zaplacení náhrady škody, jejíž výši určila podle znaleckého posudku, který si nechala vypracovat. Druhá strana sporu tento znalecký posudek zpochybnila. Soud proto zadal vypracování znaleckého posudku znalcem, kterého určil sám, coby orgán stojící nad stranami. Strany dostaly stejný procesní prostor osobu znalce či závěry jeho znaleckého posudku zpochybnit. Námitku, že tímto postupem soud sestoupil z pozice nad stranami a porušil zásadu rovnosti účastníků svědčí o nepochopení zásad spravedlivého řízení, v němž soud nachází spravedlnost mezi různými "pravdami" stran. Nemůže tudíž bez dalšího převzít "pravdu" jedné strany za svou, což zřejmě stěžovatelka očekávala.
Ústavní soud v konkrétnostech tento svůj závěr dokládá níže uvedenými úvahami.
Podle ustanovení §127 odst. 1 občanského soudního řádu, závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, ustanoví soud po slyšení účastníků znalce. Znalec s využitím svých odborných znalostí posuzuje skutečnosti, které byly soudem určeny, a ve znaleckém posudku soudu sděluje subjektivní výsledek takového posouzení.
Ze spisového materiálu vyplývá, že stěžovatelka ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 vyhlášky č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, vycházela při určení výše náhrady škody na zdraví předně z údajů znalce z oboru zdravotnictví, odvětví posudkového lékařství MUDr. B., jehož posudek přiložila jako listinu ke svému podání. Při ústním jednání konaném dne 30. 11. 2000 vznesl právní zástupce vedlejšího účastníka návrh na vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví znalcem určeným soudem. Ten měl řešit otázku ohodnocení bolestného a ztížení společenského uplatnění. K návrhu se připojila rovněž zástupkyně České pojišťovny, a.s. (v původním řízení vystupovala jako vedlejší účastník). Správnost závěrů znalce MUDr. B. stran stanovení výše náhrad za bolesti a ztížení společenského uplatnění zpochybnil navíc výslovně MUDr. L., znalec z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie a traumatologie. Ve svém posudku zpracovaném k zadání soudu v otázce možného rozsahu spoluzavinění stěžovatelky uvádí (č.l. 63 spisu), že ve znaleckém posudku č. 275/1997 zpracovaném MUDr. B. byly zjištěny nesprávnosti a diskrepance, takže jej nebylo možno použít. Zpochybnil dále kompetence posudkového lékaře posoudit uvedenou problematiku a konstatoval, že posudek je věcně i odborně nesprávný. Svá tvrzení dále objasňoval. Stěžovatelčino tvrzení, že se soud bez konkrétních podnětů rozhodl přešetřit závěry jí předloženého posudku, tak zjevně nemá oporu ve spisovém materiálu.
Právní zástupce stěžovatelky vznesla při ústním jednání konaném dne 30. 11. 2000 návrh na vypracování znaleckých posudků u oboru dopravy a zdravotnictví v otázce, jak skutečnost, že stěžovatelka nebyla v době nehody připoutána bezpečnostním pásem, ovlivnila rozsah jejího zranění. Ze spisového materiálu je zřejmé, že soud prvního stupně v otázce spoluzavinění poškozené, jíž se v souladu s obecnou preventivní povinností ve smyslu ustanovení §441 občanského zákoníku zabývá i bez návrhu, již zadal vypracování znaleckého posudku Ing. H., znalci z oborů ekonomika, ceny a odhady, strojírenství, doprava městská a silniční. Ten k otázce, zda stěžovatelka byla v době nehody připoutána bezpečnostním pásem uvedl, že z technického hlediska pravděpodobně připoutána nebyla, přičemž doporučil v dalším nechat vypracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví. V otázce případného vlivu této skutečnosti na rozsah poranění rovněž odkázal na posudek z oboru zdravotnictví. Právní zástupce vedlejšího účastníka a Česká pojišťovna, a.s., jak uvedeno, navrhli na výše uvedeném ústním jednání vypracovat znalecký posudek, jenž měl určit výši nároku na bolestné a ztížení společenského uplatnění. Soud usnesením ze dne 6. 3. 2001, čj. 19 C 207/97-112, ustanovil znalce z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, MUDr. Č., k vypracování posudku k těm odborným otázkám, o nichž měl pochybnosti. Takový postup je v souladu s ustálenou judikaturou, podle níž v případě, má-li soud pochybnosti o správnosti ohodnocení náhrady škody na zdraví dle lékařského posudku podle uvedeného ustanovení vyhlášky č. 32/1965 Sb., ustanoví v řízení před soudem znalce podle ustanovení §127 odst. 1 občanského soudního řádu, nebo vyžádá posudek vědeckého ústavu (srov. Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. 5. vydání. Praha: C.H. Beck, 2001, s. 455, 456). Z povahy zásady rovnosti stran navíc plyne, že ustanovení znalce v konkrétním odborném problému je v konečném důsledku záležitostí soudu, nikoli účastníků řízení. Jiný postup by mohl znamenat porušení citované zásady (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 252/99).
Soud vycházel při hodnocení výše náhrad za bolesti a ztížení společenského uplatnění i míry spoluzavinění stěžovatelky předně ze závěrů znaleckého posudku MUDr. Č. V případě náhrady za ztížení společenského uplatnění soud navíc využil ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, podle něhož může soud ve výjimečných případech odškodnění zvýšit nad limity stanovené vyhláškou. Vzhledem k okolnostem případu přiznal stěžovatelkou navrhované 400% navýšení. Ve prospěch stěžovatelky hodnotil i výši jejího spoluzavinění (MUDr. Č. ohodnotil spoluzavinění stěžovatelky mezi 50 až 70 %). Postupu soudu při určování výše náhrad nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
Ze spisového materiálu vyplývá, že stěžovatelka (její právní zástupce), nevyužil svého práva podat námitky proti osobě znalce ve lhůtě k tomu stanovené. Proti závěrům znaleckého posudku nevznášela zásadní námitky a jeho revizi nenavrhovala. Námitky stěžovatelky stran kompetence soudem ustanoveného znalce a správnosti jeho závěrů jsou proto irelevantní s ohledem na subsidiaritu imanentní institutu ústavní stížnosti.
Tvrzená procesní pochybení, jejichž následkem soud údajně nerozhodl o jejím návrhu věcně, stěžovatelka nijak blíže nespecifikuje. Ze spisového materiálu vyplývá, že stěžovatelka v průběhu řízení před soudem prvního stupně požadovala nejprve rozšíření žalobního petitu, které soud při ústním jednání dne 15. 6. 1998 připustil. Po uhrazení části požadovaného nároku vedlejším účastníkem přípisem ze dne 11. 9. 1998 (č.l. 23 spisu) upravila žalobu tak, že snížila jednotlivé nárokované částky o částky již zaplacené. Celková požadovaná suma náhrady škody ve změněném petitu činila částka 153.009,- Kč s příslušenstvím. V části rozdílu mezi původně a nově požadovanou částkou soud řízení zastavil, neboť dospěl k závěru, že došlo k částečnému zpětvzetí žaloby. Výrok o zastavení řízení ohledně částky 163.843,- Kč stěžovatelka odvoláním nenapadla. Žalobu týkající se částky 153.009,- Kč s příslušenstvím soud věcně projednal a jako nedůvodnou ji zamítl. V naznačeném postupu obecných soudů neshledal Ústavní soud žádné pochybení, které by představovalo dotčení stěžovatelčiných práv v ústavní rovině.
V posuzovaném případě soudy rozhodovaly na základě řádně zjištěného skutkového stavu. Nejednaly svévolně. Při zjišťování skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, vyšly ze závěrů znaleckých posudků, jež nebyly účastníky řízení právně relevantním způsobem zpochybněny, a v zákonném rámci určeném pro vlastní úvahu stanovily výši náhrady škody. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu lze považovat - s ohledem na výše uvedené - za odůvodnění logické, srozumitelné a ústavně konformní.
Ústavní soud konstatuje, že právní závěry napadeného rozsudku v posuzovaném případě jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti a nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Článek 36 Listiny, jehož se stěžovatelka dovolává, je ustanovením, které garantuje právo na soudní ochranu, nelze je však vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v projednávané věci došlo k porušení práva na spravedlivé řízení.
Ústavní soud neshledal ani dotčení ustanovení čl. 38 Listiny, které stěžovatelka zmiňuje bez další konkretizace. Za dané situace tak není oprávněn zasahovat do nezávislého rozhodování obecných soudů.
Vzhledem ke všemu výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněný.
Z téhož důvodu nemohl Ústavní soud rozhodnout o přiznání náhrady nákladů řízení ve smyslu ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Úhrada nákladů řízení ve smyslu §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu není automatická. Lze ji uložit pouze "v odůvodněných případech", jako určitou sankci vůči tomu účastníku řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal. Účastníkem řízení je v dané věci Městský soud v Praze, který svým postupem stěžovatelkou tvrzený zásah do základních práv nevyvolal. Nejsou tak splněny všechny podmínky citovaného ustanovení zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2003 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu