ECLI:CZ:US:2003:2.US.464.01
sp. zn. II. ÚS 464/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele J. J., zastoupeného advokátem Mgr. V. J., o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 4. 2001, čj. 11 Tz 55/2001-18, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 31. 7. 2001, domáhal zrušení rozsudku uvedeného v záhlaví. Tvrdí, že jím byla porušena jeho ústavní práva zakotvená v čl. 1 a čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel spatřuje protiústavnost v tom, že mu Nejvyšší soud nedoručil vyrozumění o konání veřejného zasedání a další podstatné písemnosti v souladu se zásadami platnými pro doručování písemností do vlastních rukou. Neměl tudíž možnost seznámit se s obsahem těchto písemností a uplatňovat svá práva před soudem.
Z obsahu spisu Nejvyššího soudu, sp. zn. 11 Tz 55/2001, Ústavní soud zjistil, že stěžovateli bylo opatřením vyšetřovatele Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Rychnově nad Kněžnou, pracoviště Opočno, ze dne 6. 5. 1999, sp. zn. ČVS: OVRK-177/99-Ve, sděleno obvinění pro trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 trestního zákona. Po provedeném vyšetřování vyšetřovatel Okresního úřadu vyšetřování Policie České republiky v Rychnově nad Kněžnou, pracoviště Opočno, vydal dne 29. 8. 2000, pod sp. zn. ČVS: OVRK-177/99, usnesení, jímž podle §172 odst. 1 písm. b) trestního řádu zastavil trestní stíhání stěžovatele s tím, že uvedený skutek není trestným činem a není důvod pro postoupení věci. Proti tomuto usnesení podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona v neprospěch stěžovatele. Nejvyšší soud projednal věc ve veřejném zasedání. Rozsudkem ze dne 26. 4. 2001, čj. 11 Tz 55/2001-18, rozhodl, že napadeným usnesením, jímž vyšetřovatel zastavil trestní stíhání, byl porušen zákon v ustanovení §172 odst. 1 písm. b) trestního řádu, a řízením, jež předcházelo jeho vydání, byl porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, a to ve prospěch stěžovatele. Zrušil napadené usnesení za současného zrušení všech dalších rozhodnutí obsahově navazujících a vyšetřovateli přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil coby účastník řízení Nejvyšší soud České republiky. Ten upozornil na to, že vzhledem k tehdy platnému ustanovení §272 trestního řádu musel stížnost projednat a rozhodnout o ní ve tříměsíční lhůtě. Vyrozumění o veřejném zasedání i další potřebné písemnosti stěžovateli odeslal na adresy, jež zjistil z vyšetřovacího spisu. Zásilka nebyla adresována advokátu, naopak na ní bylo zřetelně označeno, že se jedná o "přípis obviněnému". O převzetí zásilky stěžovatelem neměl soud pochybnosti. Neměl důvod předpokládat, že pošta zásilku určenou do vlastních rukou odevzdala jiné osobě. Pokud se stěžovatel k veřejnému zasedání nedostavil, vycházel senát z faktu, že jeho účast není povinná. Nejvyšší soud označil ústavní stížnost za účelovou a navrhl, aby ji Ústavní soud zamítl.
Ústavní soud je v prvé řadě povinen zabývat se tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti. Pouze v takovém případě se podaným návrhem může zabývat i po stránce věcné. Primárně se zaměřil na posouzení otázky přípustnosti ústavní stížnosti.
Koncepce specializovaného a koncentrovaného soudnictví je v ústavním systému České republiky založena na tom, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Je proto sice součástí soudní moci, nicméně zřetelně oddělen od soustavy obecných soudů. Jeho úkolem ve vztahu k obecným soudům (a ostatně i k jiným orgánům veřejné moci) je přezkoumávat jejich rozhodnutí výhradně z hlediska kategorie ústavnosti, nikoli zákonnosti či dokonce jiných hledisek. Nezbytný předpoklad pro to, aby mohl Ústavní soud své ústavní poslání náležitě plnit, představuje proto ukončení přezkoumávaných řízení, prováděných jinými orgány veřejné moci. Stav "dvojkolejnosti" v řízení, kdy by stejnou věc souběžně a na sobě nezávisle přezkoumávaly příslušný orgán veřejné moci i Ústavní soud, je z hlediska funkce ústavního soudnictví nežádoucí. Mezi základní atributy ústavní stížnosti tudíž náleží požadavek její subsidiarity, vyjádřený v ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), dle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soud ve své judikatuře vychází ustáleně z názoru, že ústavní soudnictví se zásadně orientuje na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které jednotlivci poskytuje zákon (srov. III. ÚS 62/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, str. 243 a násl.).
Z výše uvedených obecných mezí činnosti Ústavního soudu vyplývá, že Ústavní soud je oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Ústavní soud ve své dosavadní praxi opakovaně odmítl jako nepřípustné ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, 1. vydání 2001, str. 338, nepubl. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 1. 2002, sp. zn. II. ÚS 650/01).
V projednávané věci podal stěžovatel ústavní stížnost za situace, kdy Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím zrušil usnesení vyšetřovatele o zastavení trestního stíhání a věc mu vrátil k dalšímu řízení, tedy ve fázi, kdy o trestní věci stěžovatele nebylo rozhodnuto konečným způsobem. Ústavní soud má za to, že stěžovatel mohl v průběhu dalšího řízení realizovat veškerá svá práva zakotvená v příslušných právních normách. Nadto mu zůstala zachována možnost podat ústavní stížnost proti konečnému rozhodnutí ve věci. Vzhledem k nastíněné koncepci ústavního soudnictví nelze tudíž projednávanou ústavní stížnost přijmout jako přípustnou.
Ústavní soud ostatně zjistil z vyžádaného spisového materiálu Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Rychnově nad Kněžnou, že příslušný vyšetřovatel vydal dne 10. 12. 2001, pod sp. zn. ČVS: OVRK-177/99, usnesení, jímž zastavil trestní stíhání stěžovatele s odůvodněním, že uvedený skutek nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle ustanovení §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 trestního zákona, zejména jeho subjektivní stránku. O stížnosti poškozeného rozhodoval státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou, který ji usnesením ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. Zt 618/99, zamítl s tím, že byla podána osobou neoprávněnou.
Uvedená rozhodnutí nebyla předmětem přezkumné činnosti Ústavního soudu, neboť proti nim stěžovatel ústavní stížnost nepodal. Ústavní soud však nad rámec svého rozhodnutí upozorňuje na skutečnost, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo vydáno na základě ustanovení §272 trestního řádu, jež umožňovalo ministru spravedlnosti podat stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného. Uvedené ustanovení trestního řádu bylo později zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, a to s účinností ke dni 31. 12. 2001. Nález byl publikován pod č. 424/2001 Sb. V důsledku derogačního nálezu Ústavního soudu zůstalo napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu sice nedotčeno, ovšem s tím, že již nelze vykonat práva a povinnosti v něm stanovené (§71 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Orgánům činným v přípravném řízení by tak bylo možno vytknout, že po 31. 12. 2001 nepostupovaly dle uvedeného ustanovení §71 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a v trestním řízení vedeném proti stěžovateli činily další úkony v souvislosti se stížností poškozeného, jež byla podána proti usnesení o zastavení trestního stíhání stěžovatele ze dne 10. 12. 2001. Právě uvedená skutečnost je nicméně pro Ústavní soud při projednávání této ústavní stížnosti irelevantní.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 5. září 2003 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj