ECLI:CZ:US:2003:2.US.493.02
sp. zn. II. ÚS 493/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci stěžovatelky J. R. S., spol. s r.o., zastoupené advokátkou JUDr. I. D., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2002, čj. 30 Ca 74/2000-34, rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 3. 12. 1999, čj. 7183-0101-01/99, a rozhodnutí Celního úřadu Brno II ze dne 22. 10. 1999, čj. TR 1682/98/R-1, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 15. 7. 2002, co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], napadla stěžovatelka rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2002, čj. 30 Ca 74/2000-34, neboť má za to, že toto rozhodnutí je v rozporu s čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušuje čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Spolu s ním napadla i tomuto rozsudku předcházející rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 3. 12. 1999, čj. 7183-0101-01/99, a rozhodnutí Celního úřadu Brno II ze dne 22. 10. 1999, čj. TR 1682/98/R-1.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, citovaným rozhodnutím celního úřadu byla stěžovatelce uložena podle §299 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "celní zákon") pokuta ve výši 170.000,- Kč za to, že se dopustila celního deliktu dle §298 odst. 1 celního zákona porušením zájmu společnosti způsobem uvedeným v §293 písm. a) celního zákona nesplněním povinností daných §80 odst. 1, §81 odst. 1 písm. a) a §83 odst. 1 celního zákona, když při dopravě zboží - návěsu (SPZ: SV 93 ST) přes státní hranici dne 31. 10. 1996 toto zboží nepřihlásila a nepředložila spolu s doklady, které se k němu vztahují, nejbližšímu pohraničnímu celnímu úřadu, následně toto zboží nedopravila k příslušnému celnímu úřadu a nepředložila je k provedení celního řízení. Následné odvolání stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí Celní ředitelství Brno zamítlo a prvostupňové rozhodnutí potvrdilo.
Rozhodnutí Celního ředitelství Brno, jež je shora citováno, stěžovatelka napadla správní žalobou, kterou však Krajský soud v Brně rozsudkem, který je rovněž shora citován, zamítl. V odůvodnění rozsudku pak uvedl, že v dané věci jde o to, zda bylo celními orgány dostatečně prokázáno spáchání předmětného správního deliktu. Dle názoru Krajského soudu byla stěžovatelka v daném případě povinna podat písemné celní prohlášení a předložit ho i s doklady celnímu úřadu k propuštění zboží do příslušného celního režimu, neboť zde nebyly dány podmínky pro podání ústního celního prohlášení dle §24 odst. 1 písm. f) vyhlášky č. 92/1993 Sb. Nejednalo se totiž o dopravní prostředek úplně osvobozený od dovozního cla, který byl propuštěn do režimu dočasného použití ve smyslu §161 až §167 vyhlášky č. 93/1993 Sb., protože sice šlo o dopravní prostředek k obchodnímu použití evidovaný v zahraničí, tento prostředek však nebyl dovezen a užíván osobou vykonávající svou činnost v zahraničí, stejně tak byl sice použit jinými českými osobami, než které dočasně pobývají v zahraničí, tyto však nebyly zmocněny tím, komu byl dopravní prostředek propuštěn do režimu dočasného použití, a nevykonávají svou činnost v jeho zájmu (§163 písm. a) a §164 odst. 1 citované vyhlášky). Protože stěžovatelka nebyla schopna doložit, že písemné prohlášení učinila, a spor o přechodu zboží přes hranici nevznikl, měl krajský soud za to, že k naplnění skutkové podstaty celního deliktu došlo. K námitkám stěžovatelky, týkajících se procesních pochybení celních orgánů, soud uvedl, že provádění důkazů navržených stěžovatelkou nebylo třeba, neboť nebyly z hlediska posuzované věci relevantní; dále dle názoru krajského soudu bylo zboží ve výroku prvostupňového správního rozhodnutí dostatečně konkretizováno, celní orgány jasně specifikovaly, jakým způsobem se stěžovatelka celního deliktu dopustila, které skutečnosti to prokazují, která ustanovení celního zákona byla porušena a jakými úvahami byl celní orgán veden při hodnocení naplnění dané skutkové podstaty; odvolací celní orgán rovněž zdůvodnil, proč námitkám stěžovatelky, uvedeným v odvolání, nevyhověl. Soud dále odkázal na rozhodnutí o odvolání, v němž se odvolací orgán s řadou námitek stěžovatelky již vypořádal a dle soudu navíc tyto vady nemohly mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Konečně soud k námitce stěžovatelky, že nebyl proveden důkaz komisionářskou smlouvou ze dne 11. 9. 1995, uvedl, že žalovaný (pozn. uvedeno žalobce, jedná se evidentně o písařskou chybu) se jí v rozsahu tvrzení stěžovatelky zabýval, přičemž uvedl, z jakého důvodu správní orgán (prvého stupně) nepochybil, jestliže tento důkaz neprovedl.
V posuzované ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že krajský soud při přezkumu zákonnosti napadeného správního rozhodnutí nepostupoval v souladu s §250i, §250j odst. 2 a §157 odst. 2 o. s. ř., neboť se nevypořádal se všemi důvody, pro které stěžovatelka pokládala správní rozhodnutí za nezákonné. Dle stěžovatelky je odůvodnění napadeného rozsudku, pokud jde o námitku neprovedení klíčového důkazu citovanou komisionářskou smlouvou, nesrozumitelné, čímž bylo porušeno právo na spravedlivý proces. Dále stěžovatelka tvrdí, že celní orgány a krajský soud pochybily v rovině právního hodnocení nesprávně a nedostatečně zjištěných skutkových okolností, když na daný případ neaplikovaly §164 vyhlášky č. 93/1993 Sb., o osvobození zboží od dovozního cla, dle kterého stěžovatelka nebyla povinna podat písemné celní prohlášení, a nezohlednily §28, §29 a §30 dost. 1 vyhlášky č. 92/1993 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení celního zákona; dle stěžovatelky předmětné zboží, dopravní prostředek k obchodnímu použití, bylo evidováno v zahraničí na jméno zahraniční osoby a bylo stěžovatelkou užíváno, protože k tomu byla zahraniční osobou zmocněna, a stěžovatelka vykonávala činnost pro tento subjekt a v jeho zájmu. Stěžovatelka žádnou svou povinnost neporušila, protože zboží dopravila příslušnému celnímu úřadu a celní prohlášení podala ústně či jiným úkonem; nešlo tedy o nezákonný dovoz zboží. Stěžovatelka současně rovněž poukázala na §158 odst. 2 vyhlášky č. 136/1998 Sb., která nahradila vyhlášku č. 93/1993 Sb. Stěžovatelka pokládá rozhodnutí Celního ředitelství Brno za nepřezkoumatelné, neboť se uvedený orgán nevypořádal s námitkou nesprávně zjištěného stavu věci; jestliže byla námitka uvedená v odvolání neurčitá, měla být stěžovatelka vyzvána k odstranění této vady, nebo měl odvolací orgán uvést, z jakých důvodů dospěl k závěru, že skutečný stav věci byl zjištěn řádně. Stejných pochybení se dopustil i krajský soud, když nepostupoval v souladu s §158 odst. 2 o. s. ř. (pozn: míněn patrně §157 odst. 2 o. s. ř.); odůvodnění napadeného rozsudku je nepřesvědčivé, přičemž se jedná o souhrn proklamací bez bližšího zdůvodnění. Rozsudek tak byl vydán v rozporu s ústavně zakotveným postupem, je projevem zřejmé libovůle v soudním rozhodování, čímž vybočuje z mezí ústavně stanoveného postupu soudu, a porušuje tak i čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, stanovující vázanost soudce zákonem.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovatelce nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s názorem celních orgánů a obecného soudu na to, zda předmětné zboží podléhalo režimu dočasného použití s úplným osvobozením od dovozního cla, přičemž stěžovatelka v podstatě opakuje tytéž námitky, které uplatnila již ve správním řízení i v řízení před soudem. Tím staví Ústavní soud do pozice dalšího odvolacího orgánu, přičemž tato role, jak bývá často zdůrazňováno, mu zjevně nepřísluší. Tomu odpovídá i skutečnost, že Ústavní soud se již zabýval, a z důvodu jejich zjevné neopodstatněnosti odmítl, řadou ústavních stížností stěžovatelky, které rovněž směřovaly proti dalším rozhodnutím Celního úřadu Brno II, Celního ředitelství Brno a Krajského soudu v Brně, týkaly se stejné právní problematiky, tj. posouzení otázky, zda se stěžovatelka dopustila celního deliktu či nikoliv, a obsahovaly totožnou ústavně právní argumentaci jako v projednávaném případě (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 421/02, III. ÚS 422/02, III. ÚS 491/02, IV. ÚS 420/02 a IV.ÚS 468/02). V posledně uvedeném usnesení Ústavní soud poukazoval na to, že již ze samé skutečnosti, že ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Brně, vydanému podle části páté hlavy druhé o. s. ř., je tedy zřejmé, že rozhodnutí správního orgánu bylo příslušným soudem přezkoumáno, z čehož lze evidentně dovodit, že právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), resp. právo na soudní přezkum správního rozhodnutí (čl. 36 odst. 2 Listiny) nebylo porušeno. Právo na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že proces se stává nespravedlivým pouhým faktem, že soud dospěje k právnímu názoru, se kterým se jedna ze stran sporu neztotožňuje. Interpretace tzv. obyčejného práva by se mohla stát neústavní pouze za situace, pokud by normativizující závěry soudů byly natolik extrémní, že by porušovaly některé z ústavních práv či svobod (např. byly zjevně diskriminující k určité skupině osob, bez rozumných a smysluplných důvodů by zakládaly evidentní nerovnost, apod.). Ústavní soud v citovaném případě dospěl k názoru, že nic takového závěrům celních orgánů a správnímu soudu vytknout nelze. Dále Ústavní soud k čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, jehož se stěžovatelka rovněž dovolává, uvedl, že toto ustanovení samo o sobě subjektivní veřejné ústavně zaručené základní právo stěžovatelky neobsahuje, neboť jde především o institucionální záruku nezávislosti soudů a soudců. K poukazu stěžovatelky na čl. 11 odst. 5 Listiny Ústavní soud uvedl, že ustanovení tohoto článku je nutno považovat za kompetenční ustanovení, které základní právo nebo svobodu jedince přímo neobsahuje, ale ve kterém je uznána nezbytnost vybírání daní a poplatků jen na základě zákona. Jestliže je tedy daň či poplatek (hmotná stránka) i způsob jejího vyměření a vybírání (procesní stránka) stanovena zákonem, jak je tomu v souzené věci, jde o úpravu provedenou ústavním způsobem. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že krajský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, přičemž jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti.
Vzhledem k tomu, že II. senát Ústavního soudu nemá důvod odchylovat se od právních závěrů obsažených ve výše citovaných rozhodnutích ani v projednávané věci, nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2003
Vojtěch Cepl
předseda senátu