ECLI:CZ:US:2003:2.US.499.02
sp. zn. II. ÚS 499/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr.Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti V.D., zastoupeného Mgr. J. D., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.dubna 2002, č.j. 8 Co 93/2002-73, a usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 2.dubna 2001, sp. zn.. E 46/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatel usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.4.2002, č.j. 8 Co 93/2002-73, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 2.4.2001, č.j. E 46/2001-49. Soud prvního stupně usnesením, podle vykonatelných platebních výměrů Celního úřadu Břeclav - dálnice, nařídil k uspokojení pohledávky oprávněného v částce 2,422.856,-Kč výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí ve výlučném vlastnictví povinného, a to: objektu bydlení čp. 1402 se zastavěnou plochou parc. č. 1200 a zahrady parc. č. 1201, zapsaných na listu vlastnictví č. 1650 pro obec Z. a katastrální území Z. u Katastrálního úřadu v Šumperku. Současně označený soud stěžovateli zakázal, aby předmětné nemovitosti se všemi součástmi a příslušenstvím převedl na jiného nebo je zatížil. Stejnou povinnost vyslovil okresní soud v případě věcí movitých, které jsou příslušenstvím nemovitostí. Předmětným usnesením označený soud stěžovateli uložil, aby do 15 dnů od doručení citovaného usnesení oznámil okresnímu soudu, zda a kdo má k nemovitostem předkupní právo, když stěžovatele současně poučil o následcích nesplnění této povinnosti.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecných soudů, jakož i řízením, které jim předcházelo, bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), které podle názoru stěžovatele spočívá v tom, že obě, ústavní stížností napadená rozhodnutí vychází z nesprávných skutkových zjištění, když návrh na výkon rozhodnutí byl podán oprávněným na základě jeho protizákonného rozhodnutí.
Ke skutkové stránce vzniku shora označené pohledávky stěžovatel uvádí, že dne 23.10.1995 byly Celním úřadem Břeclav - dálnice vydány platební výměry, kterými ve smyslu §240 odst. 3 písm. d) zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 13/1993 Sb."), zavázal celní úřad stěžovatele k uhrazení celního dluhu v celkové výši 345.868,-Kč. Důvodem vzniku celního dluhu byla skutečnost, že Celní úřad Břeclav - dálnice propustil do režimu tranzitu na Tranzitní celní prohlášení zboží - motorovou naftu, pro příjemce H. spol. s r.o., kde byl jako deklarant označen stěžovatel. Ten však nezajistil splnění povinností vyplývajících z režimu tranzitu, tj. nezajistil, aby zboží bylo ve stanovené lhůtě, v nezměněném stavu, s neporušenou celní závěrou a s připojenými doklady předloženo celnímu úřadu místa určení. Tím stěžovatel nezajistil splnění povinností režimu tranzitu, ve smyslu ustanovení §140 odst. 2 zákona č. 13/1993 Sb. Celní orgán za těchto okolností dospěl k závěru, že zboží (motorová nafta) bylo nezákonně odňato celnímu dohledu, proto došlo ke vzniku celního dluhu (dle §240 odst. 3 písm. d) zákona č. 13/1993 Sb.).
Stěžovatel zdůrazňuje, že v řízení uváděl, že v předmětné věci vystupoval pouze jako řidič, když jednal jménem a ve prospěch svého zaměstnavatele, který zajišťoval dovoz ropných produktů. V souvislosti s dovozem ropných produktů byl postup stěžovatele vyšetřován Celním úřadem v Šumperku, ten však dne 31.10.1996 rozhodl ve smyslu §159 odst. 1 trestního řádu o odložení věci, když v jednání stěžovatele neshledal podezření ze spáchání trestného činu, a nešlo ani o přestupek.
Odvolání stěžovatele proti platebním výměrům ze dne 23.10.1995 Oblastní celní úřad Břeclav zamítl s tím, že odvoláním napadená rozhodnutí Celního úřadu Břeclav - dálnice dle §59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb. v plném rozsahu potvrdil.
Celní ředitelství Brno dne 15.6.1999 zamítlo návrh stěžovatele na obnovu řízení.
V obsáhlém odůvodnění návrhu se dále stěžovatel zabývá údajnými formálními i právními vadami platebního výměru ze dne 23.10.1995, vydaného Celním úřadem Břeclav - dálnice, právním referátem Lanžhot pod č.j. 29-1853/CD/95, a dovozuje, že označené rozhodnutí nemůže být podkladem pro nařízení výkonu rozhodnutí, neboť údajně není v daném případě splněna podmínka vykonatelnému exekučního titulu. Podle názoru stěžovatele, Celní úřad Břeclav - dálnice předmětným platebním výměrem a rozhodnutí následujícími tím, že zavázal k zaplacení celního dluhu a penále fyzickou osobu, kterou označil pouze jako V. D., B., se dopustil pochybení v označení účastníka řízení, které je prý neurčité a nekonkrétní z toho důvodu, že obec Z. na Moravě právně neexistuje a datum narození či rodné číslo stěžovatele na těchto výměrech není uvedeno.
Z napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.4.2002, č.j. 8 Co 93/2002-73, se zjišťuje, že odvolací soud potvrdil usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 2.4.2002, č.j. E 46/2001-49, kterým tento soud nařídil podle vykonatelných platebních výměrů Celního úřadu Břeclav - dálnice ze dne 23.10.1995, č.j.29-1853/CD 95, č.j. 29-1854/CD 95, č.j. 29-1855/CD 95, č.j. 29-1856/CD 95, č.j.29-1857/CD 95, č.j. 29-1858/CD 95, č.j. 29-1859/CD 95, k uspokojení pohledávky oprávněného v částce 2,422.856,-Kč, výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí ve vlastnictví stěžovatele. Stěžovateli tento soud rovněž zakázal, aby nemovitosti se všemi součástmi a příslušenstvím, v předmětném usnesení soudu prvního stupně blíže označené, převedl na jiného nebo je zatížil s tím, že to platí i o movitých věcech, které jsou příslušenstvím nemovitostí.
V odůvodnění svého usnesení odvolací soud konstatoval, že všechny shora označené platební výměry, které nabyly právní moci dne 30.10.1995, jsou ve smyslu ustanovení §161 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") vykonatelné. Odvolací soud rovněž zdůraznil, že jsou splněny i ostatní podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí ve smyslu příslušných ustanovení o.s.ř., proto okresní soud zcela správně rozhodl dle §335 o.s.ř.
Ústavní stížnost není opodstatněná.
Z petitu ústavní stížnosti vyplývá, že předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele z oběma usneseními obecných soudů, kterými byl, podle tvrzení stěžovatele, údajně porušen čl. 36 Listiny, tj porušení jeho práva na soudní ochranu. K porušení označeného práva prý došlo tím, že oba soudy při svém rozhodování vycházely z nesprávných skutkových zjištění, a nařízený výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí byl vydán na základě protizákonných rozhodnutí Celního úřadu Břeclav - dálnice.
K prokázání svého tvrzení však stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádný relevantní důkaz; resp. stěžovatel v závěru ústavní stížnosti pouze odkázal v rámci svého oprávnění, ale i povinnosti označit důkazy prokazující tvrzení obsažená v ústavní stížnosti (§34 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon č. 182/1993 Sb."), na zcela nesrozumitelnou větu "spisový materiál uložený celního...".
Ústavní soud si pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti vyžádal od Okresního soudu v Šumperku zapůjčení spisu, vedeného tímto soudem pod sp. zn. E 46/2001 ze kterého zjistil, že tento soud nejprve usnesením ze dne 30.5.2001, č.j. E 46/2001-52, později usnesením ze dne 18.9.2001, č.j. E 46/2001-64, vyzval stěžovatele, aby ve stanovené lhůtě doplnil své odvolání proti usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 2.4.2001, č.j. E 46/2001-49, o náležitosti, uvedené v ustanovení §205 odst. 1, odst. 2 o.s.ř. s tím, že pokud se stěžovatel svým podáním domáhá odkladu provedení výkonu rozhodnut je nutné, aby své podání upravil v souladu s ustanovením §266 odst. 1 o.s.ř. Současně byl stěžovatel poučen o následcích neuposlechnutí výzvy.
Přes obsáhlé a podrobné poučení shora označeného soudu stěžovatel v odvolání, doručeném soudu první stupně dne 29.5.2001 a v jeho doplnění ze dne 12.10.2001 pouze namítá, že v předmětném domě, který má být objektem výkonu rozhodnutí, bydlí jeho matka, která zde má zřízeno věcné právo doživotního bezplatného užívání a bydlí zde i jeho bratr. Ve vztahu k napadenému usnesení soudu prvního stupně ze dne 2.4.2001 stěžovatel uvedl, že napadá předmětné usnesení v celém rozsahu, když nařízený výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí oprávněného "byl podán nezákonně, a že rozhodnutí celního úřadu je v rozporu se zákonem, v rozporu s lidským cítěním a v rozporu s listinou lidských práv" ( na č.l. 66 spisu).
Jak vyplývá ze shora uvedených skutečností, stěžovatel přes výslovné a podrobné poučení soudu prvního stupně neuplatnil své námitky, obsažené v ústavní stížnosti v řízení před obecnými soudy. Jinak řečeno, stěžovatel teprve v řízení o ústavní stížnosti dohání něco, co zameškal v předchozích řízeních.
Pokud však stěžovatel svým procesním postupem zavinil, že jeho argumenty se nemohly zabývat a patřičně vypořádat v pravomocně skončeném řízení již obecné soudy, nelze se úspěšně domáhat v řízení před Ústavním soudem porušení čl. 36 Listiny.
Senát Ústavního soudu ze všech shora uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Vojtěch Cepl
předseda senátu
V Brně dne 14. ledna 2003