ECLI:CZ:US:2003:2.US.509.01
sp. zn. II. ÚS 509/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Františka Duchoně v právní věci navrhovatelů A) Z. P. a B) Ř. P., zastoupených advokátem JUDr. R. K., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2001, čj. 39 Co 485/2000-167, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, ze dne 5. 4. 2000, čj. 6 C 307/97-139, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a 1) M. V., 2) M. V., a 3) společnosti M., s.r.o., jako vedlejších účastníků, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadli stěžovatelé v záhlaví uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze ve výroku, v němž byl potvrzen výrok č. I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 4. 2000, čj. 6 C 307/97-139, kterým byla zamítnuta jejich žaloba o zaplacení částky 93.750,- Kč s příslušenstvím. Stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud, bude-li to vhodné z hlediska procesní ekonomie, zrušil i výrok samotný č. I rozsudku soudu I. stupně. Domnívají se, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejich práv, garantovaných čl. 90 a 95 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 6 C 307/97, z něhož zjistil následující:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 5. 4. 2000, čj. 6 C 307/97-139, zamítl žalobu na uložení povinnosti prvním dvěma žalovaným, M. V. a M. V. [v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastníci 1) a 2)] zaplatit stěžovatelům (v původním řízení žalobcům) společně a nerozdílně částku 93.750,- Kč s příslušenstvím. Třetímu žalovanému, společnosti M. s.r.o. [v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastník 3)] uložil povinnost zaplatit stěžovatelům částku 172.500,- Kč s 21% úrokem od 26. 11. 1997 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Soud dále rozhodl o nákladech řízení. Soud zkoumal smlouvy uzavřené s vedlejšími účastníky 1) a 2) dne 21. 4. 1995 a s vedlejším účastníkem 3) dne 1. 8. 1996. Usoudil, že se nejedná o smlouvy o dílo (ačkoli tak byly označeny a uzavřeny dle ustanovení §631 a násl. zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen "o.z."), nýbrž o smlouvy příkazní dle ustanovení §724 o.z. (za použití analogie podle §491 o.z.). Dohodu o vzájemném vyrovnání ze dne 5. 8. 1996 nepovažoval za neplatnou. Dle soudu je možné ji minimálně hodnotit jako potvrzení bezhotovostního převodu částky 93.750,- Kč stěžovatele na vedlejší účastníky 1) a 2). I obsah následných vyúčtování a obsah "smlouvy o dílo" ze dne 1. 8. 1996, v níž je již částka 93.750,- Kč zahrnuta, ačkoli v řízení byl proveden důkaz jen o zaplacení částky 172.500,- Kč, svědčí o tom, že k tomu došlo popsaným způsobem. Vedlejší účastníci 1) a 2) nejsou v řízení pasivně legitimováni, neboť za účasti stěžovatelů byla částka 93.750,- Kč převedena na vedlejšího účastníka 3) a první dva vedlejší účastníci se tak o tuto částku bezdůvodně neobohatili. Soud proto žalobu proti nim zamítl a zabýval se dále žalobou proti vedlejšímu účastníkovi 3). Celkovou částku 266.250,- Kč obdržel tento vedlejší účastník od stěžovatelů, ačkoli neprovedl to, k čemu se smluvně zavázal. V rozsahu neprovedeného zajištění dodávky sítí tak došlo na straně vedlejšího účastníka 3) k bezdůvodnému obohacení, které je povinen vydat, neboť stěžovatelé nebyli od roku 1996 povinni mu poskytovat jakoukoli odměnu. Ve vztahu k rozsahu provedených prací bylo podle soudu možné uvažovat maximálně o 20% hranici nákladů. Soud proto považoval nárok stěžovatelů na vrácení částky poskytnuté vedlejšímu účastníkovi za důvodný do výše 80%, což tedy z celkové částky 266.250,- Kč činí 213.000,- Kč. Soud je však ve smyslu ustanovení §153 odst. 2 o.s.ř. vázán žalobním návrhem. Stěžovatelům tedy mohl přiznat toliko nárokovaných 172.500,- Kč.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 4. 2001, čj. 39 Co 485/2000-167, rozsudek soudu I. stupně ve výrocích o věci samé potvrdil. Ve výrocích o nákladech řízení rozsudek soudu I. stupně zrušil a vrátil v tomto rozsahu věc uvedenému soudu k dalšímu řízení. Podle odůvodnění svého rozhodnutí vycházel odvolací soud ze stejných skutkových zjištění jako soud I. stupně, neztotožnil se však s jeho závěry právními. Smlouvy z 21. 4. 1995 (mezi stěžovateli a prvními dvěma vedlejšími účastníky) a z 1. 8. 1996 (mezi stěžovateli a třetím vedlejším účastníkem) považoval za smlouvy o dílo ve smyslu ustanovení §631 a násl. o.z., neboť existuje zcela zřejmá vůle vedlejších účastníků (zhotovitelů) poskytnout podle stanoveného zadání stěžovatelům (objednatelům) dílo - inženýrské sítě - za úplatu i vůle stěžovatelů dílo převzít a zaplatit jeho cenu. Obě tyto smlouvy jsou však ve smyslu §39 o.z. absolutně neplatné, a nemají tedy právní následky zamýšlené smluvními stranami. Subjekty byly povinny se mezi sebou vypořádat podle zásad ustanovení o bezdůvodném obohacení (§451 o.z.). Každý z účastníků neplatné smlouvy je povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Mezi stěžovateli a prvními dvěma vedlejšími účastníky nicméně došlo dne 5. 8. 1996 ke vzájemnému vypořádání. Obě strany si vrátily vzájemná plnění v plné výši. Stěžovatelé zejména převzali zpět částku 93.750,- Kč (zejména bod 2 a 6 dohody o vzájemném vyrovnání), která byla převedena ve prospěch třetího vedlejšího účastníka, jemuž pak bylo doplaceno dne 28. 8. 1996 172.500,- Kč do celkové nově sjednané ceny díla 266.250,- Kč. Je tedy správný závěr soudu prvého stupně o nedostatku pasivní legitimace prvních dvou vedlejších účastníků. Pokud se týká toho, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením vedlejšího účastníka 3), odkázal odvolací soud na závěry soudu prvního stupně.
Stěžovatelé napadli závěry odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen výrok č. I rozhodnutí soudu I. stupně (a potažmo i tento výrok soudu I. stupně samotný) v projednávané ústavní stížnosti. Současně sdělili, že podávají i dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Nejvyšší soud ČR o dovolání stěžovatelů rozhodl usnesením ze dne 27. 11. 2002, čj. 33 Odo 4/2002-187, tak, že se odmítá, neboť dovolání není v projednávané věci přípustné.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že uzavřeli s vedlejšími účastníky 1) a 2) jako zhotoviteli smlouvu o dílo dle ustanovení §631 o.z. Tato smlouva je absolutně neplatná. Soud I. stupně zjistil, že vedlejší účastníci 1) a 2) dne 5. 8. 1996 stěžovatelům částku 93.750,- Kč nevrátili, ale s jejich souhlasem ji převedli jako zálohu ve prospěch vedlejšího účastníka 3). Odvolací soud, aniž opakoval důkazy provedené před soudem I. stupně a účastnickou výpověď stěžovatelů provedenou v řízení před soudem I. stupně, dospěl k odlišnému skutkovému zjištění, dle něhož vedlejší účastníci 1) a 2) částku 93.750,- Kč dne 5. 8. 1996 vrátili a stěžovatelé ji převzali. V řízení před soudem I. stupně byl však prokázán naprostý opak. Odvolací soud tak porušil ustanovení §132, §157 odst. 2 a §213 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou zák. č. 30/2000 Sb. (dále též "o.s.ř" či "občanský soudní řád"). Stěžovatelé poukazují v této souvislosti na judikát R 92/68. Odvolací soud předvolal oba stěžovatele na den 26. 3. 2001 k jednání. Nemohli se ho zúčastnit, a právní zástupce jejich nepřítomnost omluvil. Jelikož měl odvolací soud v úmyslu stěžovatele vyslechnout, což však toho dne nebylo možné, měl jednání za tímto účelem odročit. To však neučinil a dne 26. 3. 2001 rozhodl, že se dokazování nebude doplňovat. Odvolací soud, aniž opakoval či doplnil dokazování, hodnotil důkazy provedené soudem I. stupně jinak. Dospěl k závěru, že vedlejší účastníci 1) a 2) stěžovatelům částku 93.750,- Kč vrátili, a odkázal přitom pouze na body 2 a 6 "Dohody o vyrovnání za podmínek" ze dne 5. 8. 1996. Nevypořádal se s tím, proč nevzal v úvahu účastnické výpovědi a proč je neopakoval. Stěžovatelé přitom i v odvolání zdůraznili, že příslušnou částku neobdrželi. Odvolací soud změnil právní kvalifikaci smlouvy ze dne 21. 4. 1995 mezi stěžovateli a vedlejšími účastníky 1) a 2) z platné smlouvy příkazní na absolutně neplatnou smlouvu o dílo. Měl tedy výrok I) rozsudku soudu I. stupně zrušit s tím, že je nutno provést dokazování stran toho, zda byl nárok z neplatné smlouvy řádně vypořádán ve smyslu ustanovení §456 a §457 o.z. Porušil též zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, neboť dokazování ohledně vypořádání částky 93.750,- Kč ze smlouvy ze dne 21. 4. 1995 vycházelo před soudem I. stupně z toho, že tato smlouva je platnou smlouvou příkazní a nikoli neplatnou smlouvou o dílo.
Podle ustanovení §32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 5, a vedlejší účastníky řízení, 1) M. V., 2) M. V., a 3) M., s.r.o., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Obvodní soud pro Prahu 5 odkázal ve svém vyjádření na napadený rozsudek. Městský soud v Praze ani žádný z vedlejších účastníků se k projednávané ústavní stížnosti nevyjádřili.
Ústavní stížnost zjevně není důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal. Z hlediska ústavněprávního může posoudit pouze to, zda jsou právní závěry soudu výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, zda evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a zda snad nejsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Ústavní soud konstatuje, že výše uvedené závěry odvolacího soudu nevybočují z mezí zákona, jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelné a jejich odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné.
Stěžovatelé spatřují zásadní pochybení odvolacího soudu v údajně odlišném náhledu na skutková zjištění soudu I. stupně, a sice v tom, že odvolací soud uvedl, že stěžovatelé částku 93.750,- Kč od vedlejších účastníků převzali. Odvolací soud tím údajně porušil řadu ustanovení občanského soudního řádu. K takovému závěru však Ústavní soud nedospěl. Domnívá se naopak, že stěžovatelé vytrhli příslušný výrok soudu odvolacího z kontextu tak, že skutečně jako skutkový závěr vyzněl odlišně v poměru ke skutkovým závěrům soudu I. stupně. Pokud jde o dohodu o vzájemném vyrovnání ze dne 5. 8. 1996, soud prvního stupně zjistil (str. 4 napadeného rozsudku), že se strany dohodly na zrušení platnosti smlouvy o dílo uzavřené dne 21. 4. 1995. Objednatel zaplatil zálohu 93.750,- Kč. Strany se dohodly, že si vrátí vzájemná plnění. Podle zjištění soudu I. stupně obsahuje listina údaj o tom, že objednatel potvrzuje, že převzal od zhotovitele ve smyslu této dohody finanční částku 93.750,- Kč. Listina je podepsána stěžovatelem B) a prvními dvěma vedlejšími účastníky. Soud tuto listinu dále (str. 14 rozsudku) hodnotil s ohledem na další okolnosti ("minimálně") jako potvrzení o bezhotovostním převodu částky 93.750,- Kč. Za účasti stěžovatelů byla tato částka převedena na 3. žalovaného. Shodný závěr však byl východiskem i pro soud odvolací, který v souladu se soudem prvého stupně konstatoval, že mezi stěžovateli a vedlejšími účastníky 1) a 2) došlo dne 5. 8. 1996 k vypořádání. Strany si vrátily vzájemná plnění v plné výši. Stěžovatelé převzali částku 93.750,- Kč, která byla převedena ve prospěch vedlejšího účastníka 3). Výsledný skutkový závěr je tedy u soudů obou stupňů zcela shodný - částka 93. 750,- Kč byla převedena na vedlejšího účastníka 3), a nezůstala tedy u vedlejších účastníků 1) a 2). Ze shodného skutkového závěru oba soudy vyvodily i shodný závěr právní, a to o nedostatku pasivní legitimace prvních dvou vedlejších účastníků. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud v postupu odvolacího soudu proto porušení občanského soudního řádu a potažmo ani ústavně zaručených práv stěžovatelů neshledal.
Ústavní soud neshledal relevantními ani další námitky stěžovatelů ve vztahu k dokazování. S ohledem na výše uvedené je zcela nedůvodným především argument, že odvolací soud, aniž by opakoval či doplnil dokazování, hodnotil důkazy provedené soudem I. stupně jinak. Odvolací soud to totiž prostě neučinil. Stěžovatelé si v dané souvislosti stěžují taktéž na to, že odvolací soud neopakoval jejich účastnické výpovědi. Jejich námitka se rovněž váže na výše uvedený argument, s nímž se již Ústavní soud vypořádal. Z ústavní stížnosti plyne, že jejich výpověď měla proběhnout právě proto, že soud pouze odkázal na body 2 a 6 "Dohody o vyrovnání za podmínek" ze dne 5. 8. 1996 a dospěl k závěru, že částka 93.750,- Kč byla stěžovatelům vrácena, ačkoli stěžovatelé i v odvolání tvrdili, že příslušnou částku neobdrželi. Bez ohledu na to, že toto východisko stěžovatelů je mylné (viz výše), je třeba dodat, že odvolací soud neměl povinnost výslech stěžovatelů provést. Podle ustanovení §211 o.s.ř. platí pro řízení u odvolacího soudu přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného. Je proto nutno použít i ustanovení §120 odst. 1 o.s.ř., dle nějž jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Podle odst. 3 téhož ustanovení může soud provést jiné než účastníky navržené důkazy (nejde-li o řízení uvedená v odstavci 2 ustanovení §120 o.s.ř.; ten však na projednávaný případ nedopadá) v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny.
Ústavní soud konstatuje, že ani stěžovatelé, ani vedlejší účastník 3) ve svých odvoláních jakékoli doplnění dokazování nenavrhovali. Návrh na doplnění dokazování nebyl vznesen ani při ústním jednání před odvolacím soudem dne 26. 3. 2001, při němž byli stěžovatelé zastoupeni svým právním zástupcem. Ani odvolací soud zjevně nedospěl k závěru, že by potřeba provedení dalších důkazů vyšla v řízení najevo. Za dané situace tedy není zřejmé, z čeho stěžovatelé dovozují, že je měl odvolací soud v úmyslu vyslechnout. Skutečnost, že byly předvoláni k ústnímu jednání, sama o sobě pro tento závěr nesvědčí. Povinnost předsedy senátu předvolat k jednání účastníky i všechny, jejichž přítomnost je třeba, vyplývá z ustanovení §115 odst. 1 o.s.ř., nelze z ní však usoudit, že mají být předvolaní účastníci také vyslechnuti. Citované ustanovení pouze konkretizuje obecnou zásadu ústnosti a veřejnosti jednání. Vzhledem k uvedenému nelze ani dospět k závěru, že by se odvolací soud ve svém rozhodnutí nevypořádal s tím, proč nevzal v úvahu účastnické výpovědi a proč je neopakoval. Podle ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř. uvede soud v odůvodnění rozsudku podstatný obsah přednesů, stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoli, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, a posoudí zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil. Odvolací soud dokazování neprováděl a důkazní návrhy v odvolacím řízení nebyly ani činěny. Podle odůvodnění napadeného rozhodnutí odkazuje odvolací soud naopak zcela na výsledky dokazování soudu I. stupně. Dále jasně a srozumitelně osvětluje, k jakým právním závěrům dospěl. Odvolací soud tedy dle názoru Ústavního soudu dostál požadavkům ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř.
Ústavní soud nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů. Dodává, že čl. 36 Listiny je ustanovením, které garantuje právo na soudní ochranu, přirozeně ho však nelze vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Okolnost, že se stěžovatelé se závěry obecných soudů neztotožňují, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Ze stejných důvodů neshledal Ústavní soud ani porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Taktéž namítané porušení ustanovení čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR neobstojí, neboť ta jsou pouhou institucionální zárukou práva na soudní ochranu, zakotveného v hlavě páté Listiny. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro nějž by napadená rozhodnutí zrušil.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2003 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu